Kapitola 39.

Uběhlo čtrnáct dní, kdy jsem byla hospitalizována. Bill stále nechtěl odpustit Tomovi. I když se o to Tom snažil. Helen se nastěhovala k nám po dobu než se vrátím, aby se mohla postarat o malou. Tom nebyl ve stavu, kdy by se mu malá mohla svěřit. Díky výpovědi Helen byla Shermine a dalších pár lidí pod zámkem a čekal je soud. Měla jsem obavy, že Toma vezmou pod zámek jako komplice, ale díky Helen a její výpovědi, že do něho cpali omamné látky a neměl se tomu jak ubránit, toho byl zproštěn. Celý gang mafie, byl zadržen a celé sídlo oblehla kriminálka. Pohlédnu na obvaz, který byl omotán kolem mého břicha. Stálo to za to. Jak řekl Tom, že za mnohé dluží Helen. I přes to všechno se o něho starala a pečovala o něj. Bylo na něm vidět, že ač nechce, cítí k ní náklonnost. Vůbec mi to nevadilo a byla jsem i ráda. Zaslouží si někoho, koho bude mít opravdu rád a nebude namočený neustále v nějakém problému. Oliver kvůli mně přijel ze školy, aby mě navštívil. Tak dlouho jsem ho neviděla, že mi přišlo, že ho skoro nepoznávám. Byl tak vyspělý, rozumově. Jsem na něho opravdu pyšná. Výsledky má výborné a opravdu směřuje ke svému cíli. Luisa by na něho byla právem hrdá. Liam mi hned dal všechno naplno sežrat. Tak jak mi vynadal on, se do mě nikdo nepustil už pěkně dlouho. Já jenom ležela a mlčky ho poslouchala. Josh mě chodil navštěvovat jak to jenom šlo. Počítalo se s tím, že tam budu ležet ještě týden, ne-li čtrnáct dní. Se zahojením byly menší problémy a výsledky z histologie naštěstí vyšly negativní.

"Myslíš, že tam svítí slunce?" chodí kolem postele Shadow. "Určitě je tam pěkně." prohlížím si jí. "Není ten správný čas?"

"Na co?" zastaví se a pohlédne na mě. Už nemusela nic víc říct. Přesně jsem věděla o čem mluví. Někdy prostě člověk vycítí, že je ta správná chvíle. Vezmu papír, propisku a napíšu dopis. Sestru poprosím, zda nemá obálku, do které bych to mohla vložit a zalepit. Napíšu na ni velikým Mealnie a uložím si ho to tašky. Vezmu telefon do ruky, pomalu se zvednu a jdu k oknu. "Ahoj Billy, jak se máte?"

"Ahoj, zrovna jsme na nákupech. Bylo to opravdu nutné. Spíš Helen to nutně potřebovala."

"Bille, nenuť ji do něčeho, co nebude chtít! Znám tě!"

"Mio, já a nutit někoho?" směje se. "Jak malá?"

"Je hodná, neboj." Prohlížím si stromy, se kterými si pohrává vítr. "Můžete se tady stavit na otočku? Chtěla bych Vás vidět."

"Mio, děje se něco?"

"Ne, nic, jen chci, abyste přijeli."

"Dobře, do hodiny bychom tam mohli být."

"Děkuji. Budu čekat." a zavěsím. Toužím po tom Mel pořádně obejmout. Chvilku si prohlížím okolí a vzpomenu si na to, jak kvůli mně Tom ozdobil kousek parku a mé nohy za zvuku hudby cítily jemnost trávy. Vytočím číslo na Toma. "Mio, ahoj."

"Tome. Jak se máš? Co léčení?"

"Je to těžké, ale když to tehdy zvládl Bill a ne jednou, tak pro mě to bude hračka." zasměje se. "Chodí za tebou někdo?"

"No… ehm… Helen s malou."

"Tome, nenech jí utéct."

"Mio, to nemyslíš vážně."

"Myslím… nezahoď tu možnost být šťastný, pokud k ní něco cítíš."

"Můžu mít na tebe otázku?"

"Ptej se."

"Po celou tu dobu jsi milovala Billa, že je tomu tak?" Setřu prstem prach z rámu okna. "Měl jsi tehdy pravdu. Vždy byl v mém srdci, jenom já si to prostě neuvědomovala. Promiň."

"Měl jsem to tušit, ale nemám ti to za zlé. Máme krásnou dceru a jsem za ni moc rád."

"Je to naše sluníčko… Ale myslím si, že nejdůležitější bude, abyste se dali dohromady a usmířili se s Billem. Nemůžete být stále rozhádaní."

"Musím dám Billovi čas. Hodně jsem to pohnojil. Ani se mu nedivím. Divím se, že se se mnou bavíš vůbec ty." vzdychne. "Protože já to vidím za tu dobu úplně jinak, Tomy. Přehodnotila jsem hrůzu věcí."

"A Mio?"

"Ano?"

"Helen mi říkala, že jsi nemocná?"

"Co ti přesně řekla?"

"Že trpíš nějakou demencí?" Tomu se musím zasmát. "Já si říkal, že je to kravina." uchechtne se. "Mám schizofrenii, Tome a musím podstoupit léčbu."

"Co?!"

"Je to tak. Strýček google ti s tím pomůže. Mám tě ráda Tome."

"Já tebe taky, Mio."

"Musím končit, ale chci abys o tom věděl, že v mém srdci jsi a ať se stane cokoliv… jste a byli jste mou součástí života."

"Ty v mém taky, Mio."

"Ahoj." zavěsím. Nějak se mi sevřelo hrdlo. Nějak to na mě vše doléhá. "Už se moc těším." poskočí vedle mě Shadow. Lehce se na ni pousměji. "A víš, že se těším taky?" sednu na postel a čekám, až za mnou dojdou. Dlouho jsem nečekala a se zaklepáním vstoupil Bill s Mel na rukou. "Ahojte."

"Ahoj Mio, jak je?"

"Bolí to, ale nic, co bych nezvládla. Dej mi jí do rukou." Bill mi dá malou a já si jí k sobě přitisknu. "Kde je Helen?"

"Říkala, že to je naše chvilka a nechtěla tady překážet."

"To je přece hloupost!"

"To jsem jí říkal taky, ale i tak si to nedala vysvětlit." sedne si na postel za námi. Políbím Mel na tvář a tak mi to vše přijde líto. Ukápne mi slza, kterou se snažím rychle zamaskovat. "Děje se něco, Mio?" chytne mě za rameno. "Ne, ne… nic."

"Vidím to."

"Prostě jsem ráda, že jí mám u sebe. Bille… ." podívám se na něho. "Miluji tě a vždy budu, pamatuj na to."

"Mio, dobře víš, že já tebe taky." pohladí mě jemně po tváři. "Kdyby se cokoliv stalo, prosím… pamatuj na to, že Vás miluji… ."

"Mio, co se děje?" Bez odpovědi se k němu nakloním a políbím. "Nic se neděje. Mám Vás ráda po boku a chci si pamatovat tuhle chvíli." Bill mě k sobě pevně stiskne a já se snažím si zapamatovat jeho vůni. Teď jsem mohla říct, že jsem opravdu připravená. "Billy? Vezmi zítra Helen s Mel do zoo. Udělejte si výlet."

"To počkáme na tebe a společně… ."

"Ne, na mě nečekejte. Chci, abys vytáhl Helen někam ven, zaslouží si to."

"Dobře." věnuje mi milý pohled. "Potom mi pošli fotku, že jste na cestě, abych věděla, že jsi slib dodržel." lehce ho pošťouchnu prstem. "Okey." usměje se. Rozloučím se s nimi a pevně obejmu, jako bych je neměla už spatřit.