Strachem mám stáhnuté hrdlo a ztěžka se mi dýchá. „Co ch-ch-chcete?“
vykoktám. „Zasloužila bys menší odplatu, ty zasraná děvko.“ vytáhne kapesní nožík a vytasí jeho břitvu k mému tělu. Čepelí lehce projede po krku a já cítím štípání. „Překazila jsi nám plány, zmije... ale já tady s Viktorem jsem hodní chlápci a dáme Ti možnost to napravit.“ Temnotu v jeho očích už jsem někde viděla. „Nahradíš nám naši dobračku Rose.“ Při jejím jméně zavřu oči. Měla
jsem tušit, že odplata nebude dlouho čekat, ale že jí vlezu přímo pod nohy, by mě v životě nenapadlo. „Jak o mně víte?“ „Noviny, děvko.“ zašeptá mi do ucha trýznitel mých rukou. „Přesně jak říká Viktor. Máme ten článek s Timesu vylepený v klubu, abychom si ten tvůj andělský xicht zapamatovali.“ Na prázdno polknu. Chce se mi brečet, ale snažím se být silná. „Co po mě chcete?“
„Prachy za ušlý zisk a je mi jedno, kde to nahrabeš.“ „Kolik?“ vzdychnu. „Částka, plus penále, plus odveta za Rose, plus zaokrouhlení... dáš nám půl milionu dolarů.“ „To nemám!“ „Jak říkám... .“ jeho špička nože mi lehce zajede do kůže a já cítím jemný pramínek, který mi stéká dolů. „... sežeň si to, kde chceš. Máš na to týden.“ „Ivane, nech mi si s ní užít!“ Vyjede jedna ruka z poza zad a
pohladí mě po prsu. Odporem se mi postavily chlupy a zkřivila se mi tvář. Už jsem viděla ten nejhorší scénář. „Ne, na to budeš mít ještě dost času.“ usměje se. „Pokud si myslíš, že zdrhneš a někam odletíš... .“ vytáhne z kapsy zapalovač s cigaretou. „... odnese to klinika a ten amant taky.“
„Kdo?“ „My dobře víme, že jsi to pekla v tom obludáriu s Kaulitzem. Je to náš bývalí klient.“ vytasí ty jeho žluté zuby. Při vyslovení jeho jména mi projela bolest srdcem jako tupá břitva. „Běž a pamatuj: tik-tak, tik-tak.“ pohybuje hlavou ze strany na stranu. Já se rozběhnu a utíkám, co mi nohy stačí. Když zjistím, že jsem daleko od nich, složím se na patník a rozbrečím se. Kde ty peníze mám
sehnat? Když je nebudu mít, utrpí nevinní. Mám do toho někoho zatáhnout? A co když nebudou důkazy? V případu Rose to bylo jednodušší, ale teď? Kam umístit ty věcičky na odposlech? Tady už jde o život a nejen můj.
Po příchodu domů zjistím, že mám zprávu na mobilu, který mi zůstal ležet na stolku v kuchyni. Ťuknu na ikonku. Zpráva od Billa: „Chybíš mi.“
Opřu se o lednici a sjedu po ní dolů do dřepu. Mám pocit, že tohle je konec. Záchrana není a ani pomocné lano hozené do ringu, které by mi pomohlo se aspoň něčeho chytit. Podívám se na své ruce. V mým dlaních mám desítky životů, které musím ochránit, ale vůbec nevím jak. Banka mi nepůjčí, nikdo ze známých takový obnos nemá, a i kdyby mi každý půjčil, takovou částku dohromady nedám, abych to mohla vrátit. Jsem v pasti. Napíšu mu, že on mně taky a posílám mu polibek. Jdu si lehnout, protože mě začala bolet hlava z toho, jak silně myslím. Ulehnu tak, jak jsem přišla. Položím hlavu na polštář a všimnu si červené krabičky na nočním stolku. Jakou má hodnotu Billův dárek? Sednu si na postel a krabičku vezmu opatrně do rukou. Pohladím ji po vrchu a jemně
jí otevřu. Tak je nádherný... přejedu prstem po kamínkách a přívěšku srdce. „Je to pro dobrou věc Bille, odpusť mi to.“ zašeptám a s krabičkou v náručí ulehnu do postele. Když se probudím, je skoro poledne. Při čistění zubů si všimnu na krku čáry po noži. Hodím sprchu a čistě se obleču. Nasednu na kolo a jedu do města s krabičkou v batohu. Zastavím u zastavárny a
podívám se smutně na dveře. S hlubokým nádechem a slzou v oku, vejdu dovnitř. Za pultem, po kterém vedou mříže, sedí obtloustlý, starý muž. S cigaretou v puse a brýlemi, přes které nemůže nic vidět, prohlíží nějakou drobnou věc. S polknutím se vydám k němu. „Dobrý den.“zašeptám. Zvedne oči od té malé věcičky a bez odezvy mávne rukou, ať mu dám to, co chci. Vytáhnu krabičku a
položím mu ji na pult. Chvilku si náramek prohlížel. „Dvacet dolarů, víc nedostaneš.“ „Dvacet? To je málo.“ Vytrhnu mu náramek z rukou a položím ho zpět do krabičky. Bez rozloučení se otočím a odejdu. „Osud mi nepřeje.“ vzteknu se za dveřmi. Vrátím se ke kolu a přemýšlím, co dál. V tom mě něco napadne. Uháním, co mi nohy stačí domů. Vezmu si doklady a volám si taxík, který mě
doveze na letiště. Vyřídím si letenku a během hodiny už sedím v letadle směr San Quentin. Do Státní věznice, která se proslavila nejen ve filmech, knížkách, ale taky smrtící komorou.
Po hodině a čtvrt vylezu na letišti v San Franciscu a autobusem se nechám dopravit na místo.Mám strach, ale nezbývá mi nic jiného. Prolezu kontrolou, obrovským areálem a dostanu se na určené místo. Posadí mě do místnosti, ve které jsou stolky se židlemi. Při vchodu jsem nahlásila, koho chci vidět. Nečekám dlouho a v želízkách dovedou dobře známý obličej. „Bruneto! Co tady
děláš, sakra!“ . „Potřebuju s tebou mluvit.“ Sedl si za stůl a počkalo se, až se strážník vzdálí.
„Bruneto, tady nemáš být.“ zašeptá. „Já vím, ale je to nutné a nevím na koho se obrátit.“ šeptem odpovím. „O co jde?“ „Mám 6 dní na to, aby sehnala půl milionu dolarů.“ „COŽE?!!“ zařve.
„Pšššš, Greigu, klid.“ rukama naznačuji a si zpět sedne. „Mojí vinnou si mě našli dealeři, které podporovala ta naše dvojice z kliniky.“ „Do prdele... nic ti neudělali, že ne?“ „Nic, neboj. Mám stanovenou lhůtu a pokud to nezaplatím... utrpí klinika a Bill.“ „Bill? Myslíš blonďáka?“ „Jo.“ zdrceně se dívám na své ruce. „Já to věděl, že to s ním není jenom tak.“ s úsměvem na mě mrkl. „Prosím, neznáš někoho, od koho bych si mohla půjčit? Nějak bych to splácela... .“ „Bruneto, řítíš se do průseru.“ „V tom už jsem.“ s nadějí čekám, jestli mi pomůže. „Znám jednoho chlápka, ale je nebezpečné si s ním zahrávat. Je to dobrák, ale pokud neplníš podmínky smlouvy... skončíš na místě duší.“ „Duší?“ „Hřbitov jejich dlužníků.“ „Greigu, lepší já, než aby trpěli ostatní.“ „Okey, máš si kam zapsat číslo na jeho spojku?“ Rychle hrabu v kabelce pro papír a tužku. Nachystám tuhu na papír a čekám. „Spojka se jmenuje Rodeo.“ Napíšu na papír jeho jméno a dále následuje jeho číslo. „Dávej pozor, protože jeho kamarád má rád pěkné holky.“ „Jsem tvým dlužníkem, Greigu.“
„Ne, nejsi, protože tě tímto zatáhnu do díry samotného satana. Budu doufat, že tu tvou hezkou tvářičku, Bruneto, ještě uvidím.“ „Děkuji.“ chci ho obejmout, ale ochranka to nedovolila.
vykoktám. „Zasloužila bys menší odplatu, ty zasraná děvko.“ vytáhne kapesní nožík a vytasí jeho břitvu k mému tělu. Čepelí lehce projede po krku a já cítím štípání. „Překazila jsi nám plány, zmije... ale já tady s Viktorem jsem hodní chlápci a dáme Ti možnost to napravit.“ Temnotu v jeho očích už jsem někde viděla. „Nahradíš nám naši dobračku Rose.“ Při jejím jméně zavřu oči. Měla
jsem tušit, že odplata nebude dlouho čekat, ale že jí vlezu přímo pod nohy, by mě v životě nenapadlo. „Jak o mně víte?“ „Noviny, děvko.“ zašeptá mi do ucha trýznitel mých rukou. „Přesně jak říká Viktor. Máme ten článek s Timesu vylepený v klubu, abychom si ten tvůj andělský xicht zapamatovali.“ Na prázdno polknu. Chce se mi brečet, ale snažím se být silná. „Co po mě chcete?“
„Prachy za ušlý zisk a je mi jedno, kde to nahrabeš.“ „Kolik?“ vzdychnu. „Částka, plus penále, plus odveta za Rose, plus zaokrouhlení... dáš nám půl milionu dolarů.“ „To nemám!“ „Jak říkám... .“ jeho špička nože mi lehce zajede do kůže a já cítím jemný pramínek, který mi stéká dolů. „... sežeň si to, kde chceš. Máš na to týden.“ „Ivane, nech mi si s ní užít!“ Vyjede jedna ruka z poza zad a
pohladí mě po prsu. Odporem se mi postavily chlupy a zkřivila se mi tvář. Už jsem viděla ten nejhorší scénář. „Ne, na to budeš mít ještě dost času.“ usměje se. „Pokud si myslíš, že zdrhneš a někam odletíš... .“ vytáhne z kapsy zapalovač s cigaretou. „... odnese to klinika a ten amant taky.“
„Kdo?“ „My dobře víme, že jsi to pekla v tom obludáriu s Kaulitzem. Je to náš bývalí klient.“ vytasí ty jeho žluté zuby. Při vyslovení jeho jména mi projela bolest srdcem jako tupá břitva. „Běž a pamatuj: tik-tak, tik-tak.“ pohybuje hlavou ze strany na stranu. Já se rozběhnu a utíkám, co mi nohy stačí. Když zjistím, že jsem daleko od nich, složím se na patník a rozbrečím se. Kde ty peníze mám
sehnat? Když je nebudu mít, utrpí nevinní. Mám do toho někoho zatáhnout? A co když nebudou důkazy? V případu Rose to bylo jednodušší, ale teď? Kam umístit ty věcičky na odposlech? Tady už jde o život a nejen můj.
Po příchodu domů zjistím, že mám zprávu na mobilu, který mi zůstal ležet na stolku v kuchyni. Ťuknu na ikonku. Zpráva od Billa: „Chybíš mi.“
Opřu se o lednici a sjedu po ní dolů do dřepu. Mám pocit, že tohle je konec. Záchrana není a ani pomocné lano hozené do ringu, které by mi pomohlo se aspoň něčeho chytit. Podívám se na své ruce. V mým dlaních mám desítky životů, které musím ochránit, ale vůbec nevím jak. Banka mi nepůjčí, nikdo ze známých takový obnos nemá, a i kdyby mi každý půjčil, takovou částku dohromady nedám, abych to mohla vrátit. Jsem v pasti. Napíšu mu, že on mně taky a posílám mu polibek. Jdu si lehnout, protože mě začala bolet hlava z toho, jak silně myslím. Ulehnu tak, jak jsem přišla. Položím hlavu na polštář a všimnu si červené krabičky na nočním stolku. Jakou má hodnotu Billův dárek? Sednu si na postel a krabičku vezmu opatrně do rukou. Pohladím ji po vrchu a jemně
jí otevřu. Tak je nádherný... přejedu prstem po kamínkách a přívěšku srdce. „Je to pro dobrou věc Bille, odpusť mi to.“ zašeptám a s krabičkou v náručí ulehnu do postele. Když se probudím, je skoro poledne. Při čistění zubů si všimnu na krku čáry po noži. Hodím sprchu a čistě se obleču. Nasednu na kolo a jedu do města s krabičkou v batohu. Zastavím u zastavárny a
podívám se smutně na dveře. S hlubokým nádechem a slzou v oku, vejdu dovnitř. Za pultem, po kterém vedou mříže, sedí obtloustlý, starý muž. S cigaretou v puse a brýlemi, přes které nemůže nic vidět, prohlíží nějakou drobnou věc. S polknutím se vydám k němu. „Dobrý den.“zašeptám. Zvedne oči od té malé věcičky a bez odezvy mávne rukou, ať mu dám to, co chci. Vytáhnu krabičku a
položím mu ji na pult. Chvilku si náramek prohlížel. „Dvacet dolarů, víc nedostaneš.“ „Dvacet? To je málo.“ Vytrhnu mu náramek z rukou a položím ho zpět do krabičky. Bez rozloučení se otočím a odejdu. „Osud mi nepřeje.“ vzteknu se za dveřmi. Vrátím se ke kolu a přemýšlím, co dál. V tom mě něco napadne. Uháním, co mi nohy stačí domů. Vezmu si doklady a volám si taxík, který mě
doveze na letiště. Vyřídím si letenku a během hodiny už sedím v letadle směr San Quentin. Do Státní věznice, která se proslavila nejen ve filmech, knížkách, ale taky smrtící komorou.
Po hodině a čtvrt vylezu na letišti v San Franciscu a autobusem se nechám dopravit na místo.Mám strach, ale nezbývá mi nic jiného. Prolezu kontrolou, obrovským areálem a dostanu se na určené místo. Posadí mě do místnosti, ve které jsou stolky se židlemi. Při vchodu jsem nahlásila, koho chci vidět. Nečekám dlouho a v želízkách dovedou dobře známý obličej. „Bruneto! Co tady
děláš, sakra!“ . „Potřebuju s tebou mluvit.“ Sedl si za stůl a počkalo se, až se strážník vzdálí.
„Bruneto, tady nemáš být.“ zašeptá. „Já vím, ale je to nutné a nevím na koho se obrátit.“ šeptem odpovím. „O co jde?“ „Mám 6 dní na to, aby sehnala půl milionu dolarů.“ „COŽE?!!“ zařve.
„Pšššš, Greigu, klid.“ rukama naznačuji a si zpět sedne. „Mojí vinnou si mě našli dealeři, které podporovala ta naše dvojice z kliniky.“ „Do prdele... nic ti neudělali, že ne?“ „Nic, neboj. Mám stanovenou lhůtu a pokud to nezaplatím... utrpí klinika a Bill.“ „Bill? Myslíš blonďáka?“ „Jo.“ zdrceně se dívám na své ruce. „Já to věděl, že to s ním není jenom tak.“ s úsměvem na mě mrkl. „Prosím, neznáš někoho, od koho bych si mohla půjčit? Nějak bych to splácela... .“ „Bruneto, řítíš se do průseru.“ „V tom už jsem.“ s nadějí čekám, jestli mi pomůže. „Znám jednoho chlápka, ale je nebezpečné si s ním zahrávat. Je to dobrák, ale pokud neplníš podmínky smlouvy... skončíš na místě duší.“ „Duší?“ „Hřbitov jejich dlužníků.“ „Greigu, lepší já, než aby trpěli ostatní.“ „Okey, máš si kam zapsat číslo na jeho spojku?“ Rychle hrabu v kabelce pro papír a tužku. Nachystám tuhu na papír a čekám. „Spojka se jmenuje Rodeo.“ Napíšu na papír jeho jméno a dále následuje jeho číslo. „Dávej pozor, protože jeho kamarád má rád pěkné holky.“ „Jsem tvým dlužníkem, Greigu.“
„Ne, nejsi, protože tě tímto zatáhnu do díry samotného satana. Budu doufat, že tu tvou hezkou tvářičku, Bruneto, ještě uvidím.“ „Děkuji.“ chci ho obejmout, ale ochranka to nedovolila.
Když čekám na let domů, vezmu mobil a naťukám číslo z papíru. Popojdu k prosklené straně letiště a pozoruji startující letadlo. „Hele vole, Rodeo na příjmu, co chceš?“ ozve se z druhé strany.
„Potřebuji pomoct.“ „Tak to jsi na správné adrese, děvče. Kolik?“ „Půl milionu.“ zašeptám. „Kurva, děvče, ty nejsi z levného kraje. Projednám to se všemohoucím a hodím drát.“ zavěsí. Podívám se na display mobilu a nechápu nějak, co to bylo. Dvacet minut na to mi zvonil telefon. „Prosím?“ řeknu nejistě. „Z které té posrané části země jsi.“ „L.A.“ „V 9 tě chci mít na benzínce na Riversede.“ a
zavěsí. Vytáhnu si náramek z batohu, který sebou nosím a podívám se na něho. Není cesty zpět.
Vezmu z novu mobil do rukou a vytočím číslo na Billa. Po dvou tónech to zvedne. „Mio?“ „Ahoj Bille. Jak si užíváš vánoční pohodu?“ při tom se dívám na jeho dárek. „Oh, úžasně. Mamka dovezla její dortíky. Musíš je ochutnat.“ „Tak to by bylo skvělé a co Pumba?“ „Chybíš mu.“ „Vy mně taky.“
„Můžeme se zítra sejít? Měl bych mít čas.“ „Budu ráda, Billy.“ řeknu trochu smutněji, než jsem chtěla. „Mio, děje se něco?“ „Ne, nic. Zítra se ještě domluvíme, jo?“ „Okey.“ „Obejmi za mě Pumbu... ahoj.“ Tak mám sevřené hrdlo pocitem strachu a obav, že to mohlo být naposledy, co jsem
ho slyšela.
Komentáře
Okomentovat