Kapitola 38.

Je po druhé hodině ráno. Oblečená, se zbraní v ruce a alkoholem posilněná na cestu stojím připravená k odjezdu. Stále si stojím za tím, že i když mě to bude stát život, mou dceru v tom nenechám. Tenhle typ lidí mě připravil o tolik lidí, ale svou dceru jim nenechám. Nasedneme do auta a rozjedeme se. "Opravdu víš, kam jet?" prohlížím si zbraň v ruce. "O to neměj péči. Párkrát už jsem měl tu poctu tou tajnou cestou jet."

"Já měla vždy šátek na hlavě… jako by měl strach, že bych se jednou mohla vrátit."

"Když mi tak šrotuje v palici, to musíš znát i toho Kaulitzovic teplouše."

"Teplouše?" s pozvednutým obočím se na něho podívám. "Jo, však to táhl s tím jeho kamarádíčkem, než zaklepal bačkorama."

"Ty jsi u toho byl?"

"Jistě." V tom si vzpomenu. "Já tě přece znám! Ty jsi dělal v Diabolu za barem!" Pool zastaví u krajnice. "Já si myslel, že tě znám jenom z té fotky a to jsi byla ty s tím kufrem… tu noc tam byla přestřelka."

"Jo… tu noc zmizeli."

"Kurva, to je náhoda." začne se smát. "Já potom hned na to odešel. Nechtěl jsem mít pletky s fízlama."

"Teď mě tak napadá… Poole, ty máš díky Diabolu a nejen díky tomu hodně známých, že?"

"Si piš, kotě."

"Terén máš prozkoumaný… ." Hlavou kývne na souhlas. "Znáš nějakého odstřelovače?" Překvapeně se na mě podívá. "Co se ti sakra zrodilo v té tvé hlavě?" Lehce se pousměji. "Menší plán jak vyhnat ovečky a budeme potřebovat ohňostroj… hodně ohňostroje! A ještě dodatek. Bill není teplouš, mám to vyzkoušené." Mrknu na něho. Naše návštěva sídla pekelného doupěte se ještě protáhla. Pool mě vyhodil na nákupech a já nakoupila tolik pyrotechniky, co to šlo. On mezitím sehnal tři kamarády, kteří se nebáli jít do toho s námi. Už od začátku je to jako z filmu. Nikdy bych neřekla, že to tak dopadne, ale je to nutné. Stojím venku a čekám, až Pool dojede. "Jedeme na výlet?"

"Ano, Shadow, jedeme."

"Už se těším, až tam porostou květiny."

"Kde?" vyzvídám. "Na tom našem místě?" vzpomenu si na to, co se mi vybavilo. "Ano." radostně zatleská rukama. "Chceš, abychom se tam před tím vším zlým schovali, že?" čapnu si vedle ní. "Vždy to bylo místo klidu a roste ta pecka!"

"Pecka?"

"Zasadila jsi tam pecku jablíčka." Zavřu oči a začnu si broukat píseň jako předtím. Bylo to moje místo, moje pevnost, moje království. V létě tam kvetly kytky a malým okýnkem, které jsem si udělala, byla možnost se dívat na vzdálenější les a jeho okolí. Vybaví se mi semínko v ruce, které jsem zahrabala. Chtěla jsem z toho mít strom plný jablek a bydlet tam. Udělat si tunel do toho blízkého lesa na jahody a maliny a být lesní princeznou. Být kamarádka všech zvířátek a tančit tam bosá jako víla. "Poslední cesta?"

"Poslední cesta." zašeptám a s lehkým úsměvem se na ni podívám. Po chvilce na to přijede Pool a já nasednu. Sestrojíme rychlý plán útoku a vydáme se na místo. Bylo nad ránem, když jsme se dostali do hlavního bodu. Kus jsme museli dojít, abychom neupozornili autem. Všechny něpotřebné věci jsem nechala v autě a tím i mobil. Nevím proč, ale necítila jsem strach. Bylo v tom odhodlání. Já s Poolem jsem rozmístila pyrotechniku. Dylan, Will a Matt si našli nejlepší místo tak, aby měli v dohledu vchod i obě strany od budovy. Oba se zapalovači v ruce jsme se na sebe podívali. "Podaří se to?" s nadějí v očích se na něho podívám. "A jestli ne, jsem rád, že jsem do toho mohl jít se slavnou Miou." Praštím ho po zádech. "Vole." zakroutím hlavou. Zkontroluji si zbraň, kterou mám za pasem. Matt mi jí vyměnil za lepší. Dle jeho slov, to co mi dal Pool bylo z období křídy. Než mi došlo, kam tím míří, už jsem v ruce měla zbraň i s tlumičem. Ukázal mi jak se s tím zachází, tak snad to ve správnou chvíli správně použiji. Škrtnu zapalovačem a vypustíme první menší rachejtli, která se vznese k obloze a bouchne. Jak jsem předpovídala, z budovy vyběhnou dva ozbrojení chlápci a začnou se rozhlížet. Pool odpálí další menších rachejtli a to už se ti hromotluci vydají naším směrem. Až přijdou do bodu, kde je cesta trochu z kopce, kluci je odstřelí a jejich těla se svalí dolů. Byl to hrozný pohled, ale nebylo zbytí. Tak nebyli vidět a nevzbudilo to poplach. Pool odpálil další a to už jich vylezlo více. Já jich napočítala pět, ale Pool ukazoval, že se jeden zašil za roh baráku. Toho Will odpravil rovnou, protože nebyl nikomu zrovna na očích. Já odpálila další salvu, abych je přilákala blíž. Jak se předvídalo, rozběhli se naším směrem. Když přiběhli do daného bodu, začali padat jako hrušky. Nejhorší bylo, že nikdo nevěděl, kolik jich tam je. Jenže to tak vyšlo ještě jednou a další už nevycházeli. Vtrhnout jsme tam nemohli, protože bylo jasné, že na nás čekají. Bylo by to, jako vlézt vlkovi přímo do chřtánu. Bylo nutné rychle jednat, než se slezou i z okolí. "Já bych tam hodil granát." kývne hlavou Pool. "To ať tě ani nenapadne! Mám tam dceru a je tam Auclairová! Ty dvě musí zůstat naživu!" praštím ho po hlavě. "To mi vyletěla jenom myšlenka, nemusíš se hned nasrat."

"Počkat… možná jsi na to kápl." Dylan se k nám přiblíží. "Jak budeme postupovat?"

"Hej, kámo, tak to si nejsem nějak jistej." pohledem z něho sjede na mě. "Říkal jsi, že to tady znáš."

"Jasné."

"I já tam byl." odkývne Dylan "Tím líp. Kde se nachází z této pozice místnost, kde bývají oběti?"

"Z přední části ve sklepení."

"To je?"

"Tam na pravé straně od těch oken se závěsy." ukáže prstem směr. "V zadní části se nachází co?"

"Společenské místnosti, pokud to chceš nazvat odborně." odpoví Dylan. Přišel mi jako rozumný kluk. Pool byl chováním trochu jednodušší kluk, ale nestěžuji si. "Jde se tam nepozorovaně dostat ze zadní části tak, aby se tam dala

umístit nálož?"

"Začínáš se mi holka líbit." usměje se. "Wille, zkus nahlédnout do zadní části přes okna." promluví do mikrofonu, který měl na hlavě. "Neposílej ho tam!" vyděšeně se na něho podívám. "Tohle se dá použít na více věcí." poklepe na zbrani na dalekohled. "Naše výhoda je, že tenhle druh týpků je nevede a tím máme výhodu. Jsou to pouliční šmejdi a tuhle variantu neznají." mrkne. "Will hlásí, že je tam pár chlápků a podle všeho řeší situaci, protože jsou ozbrojení. "Jenže nemáme nic kromě těch rachejtlí." vzdychnu. "To sis jako vážně myslela, že na takovou akci půjdeme na prázdno?" kluci poklepou na batohy. "Vážně?"

"To jako vážně." usměje se Dylan. "Můžu jít na to?" odhodlává se Pool. "Není třeba." podívá se na něho Dylan. "Matt už je tam." podá mi menší dalekohled z batohu. Vidím, jak se za barák plíží postava. "Wille, připrav se. Bude BOOM." řekne do mikrofonu. ''Vy se nachystejte taky. Nejspíš budou vybíhat ven, ale je možné… je pravděpodobné, že vyšlou jako oběť tvoji dceru. Musíte být obezřetní." Už jenom kývnu. Až teď se mi opravdu roztřepaly ruce. "Co jsi vůbec zač?" podívám se na něho. Jako padouch a grázl nevypadá. "Jsem voják. Jako ti dva tam. Bojovali jsme v Afghánistánu."

"Jak je možné, že jste šli do takovéto akce?"

"To neřeš. Je to osobní… tak, jde se na to. Připraveni? Poole, né že to posereš, kamaráde."

"Ty vole, snad poznám kreténa od ženské." Dylan protočí oči, rozdá nám sluchátka s mikrofonem, jak mají oni a vydá se na místo. "Takto se dělají filmy… ." pronesu do ticha. "Toto je záživnější jak film, kotě." Už jenom vzdychnu a sleduji co bude následovat. My tam spíš byli na okrasu, protože zbraně, které byli na takovou dálku nutné, měli jenom kluci. "Věřím vám… ." zašeptám do vysílačky. A v tom se ozve neskutečná rána. V tom vyběhnou nějací chlápci z baráku a začnou pobíhat kolem. Najednou se objeví Lorenzo, drží pistol u hlavy Auclairové, která má v rukou brečící Mel. Kluci brali jednoho po druhém, ale na Lorenza nikdo nesáh. Bylo to moc veliké riziko a ten parchant si toho byl moc dobře vědom. Mířil si to k autu a to jsem nemohla dopustit. Zvedla jsem se a rozběhla se naproti němu se zbraní v ruce. "Co to kurva děláš!" ozve se mi do ucha. "Není jiná možnost. Teď a nebo … nikdy!" vzdychnu do mikrofonu. Vběhnu do zorného pole Lorenza. Ten se zastavil a jenom se usmál. Popoháněla mě láska k mé malé Mel. To ona mi dávala tu odvahu. Jeden z jeho goril namířil pistol proti mně a vystřelil dřív, než šel k zemi. Náboj mě naštěstí škrábl a zcela minul. "Mioooo néééé." Pevně k sobě stiskne Mel a Lorenzo namíří tentokrát zbraň proti mně. Zastavila jsem se. Teď je je ta pravá chvíle… "Tak naivní!" začne se smát. A vystřelí. Zasáhne mě přímo do břicha, ale já se i přes tu bolest usměji. "Teď!" křiknu. Auclairová uhne na stranu a Lorenzo to chytne přímo mezi oči. Padne na zem bez známky života. Já padnu na kolena a prohlédnu si krev, která ze mě teče. Připlazím se k nim po čtyřech. "Zlatíčko… už to bude v pořádku." políbím ji na líčko. To, že kolem nás se stále střílelo mi nějak nedocházelo. "Jak se vůbec jmenujete?"

"Helen… ." vzlykne. "Postaráte se mi o ně, Helen?" Helen tekly slzy po tváři. Pohladím Mel po tváři. "Miluju tě brouku můj." ulehnu na kamínky, na kterých jsme byli. V tom přiběhli kluci. "Policie se o ni postará, my musíme zmizet. Jsou za rohem." Helen jenom kývla hlavou a kluci zmizeli. "Milujete Toma?"

"To není pravá chvíle, Mio… ."

"Milujete?"

"Ano."

"Nenechte si … ho utéct. ...Je to velice hodný … kluk." pomalu a jistě se mi zatmí před očima. Podařilo se mi zachránit to, co mi bylo nejcennější a o to mi šlo. To, že tady teď ležím je vedlejší.