Čekám… sedím v křesle a v ruce držím hrnek s čajem. "Drahá, nedáte si sušenku?" Konstance mi podává talířek? "Ne, děkuji."
"Nebojte,
všechno dobře dopadne." pohladí mě po ramenu. "To taky doufám."
vzdychnu. "Slyšela jsem, že máte dceru?" sedne si naproti mně. "Ano.
Melanie."
"Krásné jméno. Kdo ho vybral?"
"Její
otec." zašeptám a zahledím se na krb s fotkami. Vybaví se mi Tom, který
ležel v posteli a něco dělal s mobilem. Podíval se na mě těma jeho
lišáckýma očima… "Melanie… ." Jeho tělo osvěcovala jenom lampička na
nočním stolku. "Melanie?"
"Vždy
se mi to jméno líbilo." Chytne mě za ruku a usměje se na mě. "Hlídá?"
vzpomínka se rozplyne. "Ne, je … je s jinou." lehce se usměji. "To je mi
líto."
"Mně
je líto ho. Dostal se do bodu, kdy nejedná sám za sebe. Je z něho
chodící schránka bez duše a můžu za to já." podívám se na ni. Vysvětlila
jsem jí, co se stalo. Nevím proč, ale cítila jsem, že dělám správnou
věc. "Myslím, že bych Vám mohla pomoct drahá."
"Prosím?"
"Na
své staré kolena jsem doufala, že žádné vzrušení už nezažiji, ale Vy
jste mi k tomu dala příležitost." Nějak nedokážu pochopit o čem mluví.
"Konstance, zase něco kuješ pod pletacími jehlicemi?" vejde do místnosti
Josh. "Synu, to je mezi dámami." mrkne na něho. "Výsledky jsou hotové,
Mio." soucitně se na mě podívá. "Pojď." Vstanu a následuji ho do
kanceláře. "Konstance moc žije detektivkami, nemůžeš ji brát vážně."
zašeptá mi do ucha. Usadím se do křesla a Josh si sedne vedle mě. Mlčky
jsme seděli, než přišel James. Ten si sedl s papíry naproti mně a
protočil si svým knírkem. Sundal si šátek z hlavy a rukou si popravil
krátký, prošedivělý sestřih. Složil ruce na klíně a podíval se na mě.
Byl jako otec, který si chce promluvit se svým dítětem. Nemusel nic
říkat. Z jeho pohledu se dala vyčíst pravda…
Stojím
před zrcadlem v ložnici a dívám se na svou tvář. Mám být ráda, že to
vše, co je v mé hlavě se dá pojmenovat? Rozpláču se. Rukama se opřu a
stisknu hrany komody. Popadnu vázu, která stojí na skříňce a s hlasitým,
dlouhým výkřikem jí hodím proti zrcadlu, které se roztříští na desítky
střepů. Podívám se na sebe do zbylých kousků na zdi a s hlubokým
nádechem si kleknu mezi ty ostré hrany a začnu je sbírat. Když jich mám v
dlani víc, jeden střep se pod tím nánosem sveze a pořeže mi dlaň. Se
syknutím vše upustím a prohlížím si rudou tekutinu, která stéká proudem
dolů. Popadnu jeden střep ze země a prohlížím si jeho hrany… možná by to
tak bylo pro všechny lepší… možná by to bylo nejlepší řešení pro mě.
"Ou Mio! Co se sakra stalo?!" vrhne se ke mně Bill. Podívám se na něho
uslzenýma očima. Zvednu ruku a jemně ho pohladím po tváři. Lehce si ho
přitáhnu k sobě a políbím na rty. "Začni nový život… dál od toho všeho…
dál ode mě." zašeptám. "Co se stalo?" vzdychne a zahledí se mi na ruku.
"Mně už nejde pomoct."
"Mio,
prosím… ." vyslékne si tričko a poraněnou ruku jím omotá. Přitáhne si
mě k sobě a silně stiskne. Dlouhou chvíli mu spočinu v náručí a pláču.
Nakonec vstaneme a doprovodí mě do koupelny, kde mi ruku ošetří. Odvede
mě do obýváku a posadí na sedačku. Sedne si vedle mě a jemně mě hladí po
vlasech. "Jak dopadly výsledky?" zašeptá. Zvednu hlavu z jeho ramene a
zadívám se do jeho nevinné tváře. "Mám schizofrenii… ." zašeptám. "To je
přesně co?" vpije se do mě pohledem. Poposednu si kousek od něho a
zahledím se z okna. "Schizofrenie je něco jako porucha mnoha duševních
funkcí… myšlení, vnímání… osobnosti... schopnost jednání s lidmi,
pozornost nebo paměť. Typickými schizofrenními příznaky jsou halucinace,
bludy … a to je má Shadow… Dá se to řešit prášky… ."
"To
je dobrá zpráva, ne?" pohladí mě soucitně po zádech. "Druhá varianta je
ECT… do mozku se vpustí menší elektrický proud při kterém tělo dostane
umělý epileptický záchvat." Bill se nedokázal pohnout a upřeně se na mě
díval. Jeho oči byly skleněné a já se cítila na dně. "Je to bezbolestné a
pod anestezií… jenže se to nemusí povést, vyléčit to nepůjde… a… ."
Pohledem zabloudím k jídelnímu stolu, kde stojí Shadow. "...budu si
muset zvyknout na to, že je mou součástí." Bill se podívá za sebe na
místo, kam upírám svůj zrak. "Na kolik procent je to účinné?"
"Myslíš
ty šoky?" Bill mlčky kývne hlavou. "Číslo je vysoké… ." přeruší mě
zaklepání u dveří. Bill vstane a jde otevřít. Vejde dovnitř postarší
policajt. Sundá si čepici a prohlídne si oba dva. "Jste paní
Kaulitzová?"
"Co se stalo?" sevře se mi hruď. Vyletím ze sedačky a sevřu přívěšek od Matea na hrudi. "Došlo k přepadení… ."
"Prosím?!"
Bill přijde ke mně a chytne mě za ruku. "V Lincolnově parku se našlo
tělo slečny Monici Romerové a jejího přítele Colbyho Cruze." Zastavil se
mi dech. "Kde je má dcera…. Kde je má DCERA!" rozkřiknu se.
Komentáře
Okomentovat