Kapitola 33.

Přistoupím ke stolu s menší nervozitou. "Zdravím Vás. Jmenuji James Peterson." stoupne od stolu a jde mi podat ruku. "Kaulitzová Mia, těší mě." lehce se usměji. "Mě dvakrát tolik." úsměv mi opětuje a rukou naznačí, kam si mám sednout. Hned vedle mě si na křeslo sedne Josh. Už teď vím, že se nemusím bát, protože se cítím být v klidu. "Můžu Vám říkat Mio? Nebude to vadit? Po formální stránce dotazování to bude pro mě praktičtější."

"Zajisté." V tom se podívá na Joshe. "Nemáš dneska noční?"

"Ano, mám. Přece jenom používáš můj rozpis?"

"No, nakonec ano... Tak co tady ještě chceš? Zvládneme to i bez tebe." lišácky na něho mrkne. "No tak, Jamesi, potom povezu Miu domů, tak… ."

"Okey, ale budeš mlčet." pozvedne výhružně prst. "Rozkaz, šéfe." ponoří se do křesla, zkříží ruce a dělá, jako by tam nebyl. Potichu se do místnosti připloužila i Konstance a položila přede mne tác s kávou, cukrem a vodou. "Děkuji Vám."

"Není zač, drahá." pohladila mě po rameni a pomalými kroky se ploužila ke dveřím. "A že by se zeptala svého chlebodárce, to ne." směje se James a kroutí hlavou. "No nic, tak Mio, jak dlouho ty prášky berete? Josh už mi tak zběžně řekl, co berete."

"Myslíte přímo tento typ nebo celkově?"

"Tak dejme celkově a potom si to rozpytváme."

"Dohromady asi pět let bych řekla. Jsou to mé myslím třetí prášky v řadě."

"Čím to začalo, že jste je musela začít brát?" Při jeho otázce se podívám na Joshe. Zhluboka se nadechnu. "Nevím jak to mám říct, aby to nevyznělo špatně."

"Začněte tam, jak určíte za vhodné. Rád si poslechnu i delší příběh."

"Dobře… tak pokusím se to shrnout… nastoupila jsem jako sestra na kliniku Hope. Na drogové. Byl tam zrovna kluk, který je frontmenem jedné kapely. Mé oblíbené kapely. Prošel si drogama a smrtí kamaráda. Kvůli tomu přestal komunikovat a uzavřel se do sebe. Díky němu jsem zjistila, že ho týrá a i všechny mladé kluky na oddělení jedna sestra z druhé směny a snažila jsem se proti ní postavit. Jenže jela v něčem větším a pašovala léky s ředitelkou oddělení. Zastavila jsem je, jenže následovalo další propojení s dealery, kteří si na mě chtěli vybrat zisk, o který díky mně přišli. Já se s tím klukem z kapely dala dohromady a vyhrožovali mi, že ho zabijí. A to nejenom ho, ale i lidi z Hope. To jsem nemohla dopustit a zapletla se s mafií. Tehdy jsem byla postřelena, ale díky mafii mi zmizli ti dealeři z očí. Dostala jsem peníze a za ně postavila kliniku, která nese jméno po holčičce, které jsem nedokázala pomoct. Vdala jsem se a otěhotněla. Bohužel jsem potratila a vztah s manželem se sesypal. Myslela jsem si, že hlavně díky mně, ale měl v tom prsty bratr té bývalé ředitelky z Hope a to dokonce ve smrti té holčičky. Vše se propojilo a já skončila v mučírně ženy, co mého manžela odvedla a to dcera toho muže. Doteď mám po všem na památku jizvy, které mi to vše každý den připomínají. Teď se mi snaží zpříjemnit život milenka od mého přítele ...tedy teď už ex přítele a poštvala proti mně mafii, která mi dříve pomohla a díky tomu umřel můj kamarád Mateo, který mou kliniku vedl po dobu mé nepřítomnosti. Prášky beru, protože mám sny, ve kterých mě to vše pronásleduje. Mám vidiny… slyšiny… deprese, úzkostné stavy… a to vše začalo po dopadení těch dvou na klinice." steče mi slza. Josh na mě s pootevřenou pusou hleděl, jako by viděl ducha. James držel propisku nad papírem a zaujatě mě sledoval. "To bylo tak nějak v kostce." nervózně se poškrábu za uchem. Chvilku, mě oba, beze slova pozorovali. "Mio, zmiňovala jste se o vidinách… to probíhá jak?"

"Poslední dobou vídám… nějak to začalo před smrtí Matea… děvče. Vždy někde stála nehnutě a pozorovala mě jako přízrak, ale dnes… ." zahledím se z okna, které bylo za Jamesem. "Promluvila… ."

"Promluvila? Jindy tedy s Vámi nekomunikovala?"

"Ne… dnes jsem s ní vedla rozhovor, ale moc jsem nedokázala pochopit vše, o čem mluvila." mluvím pomalu a s myšlenkami u ní. "A teď tady s námi je?" Rozhlédnu se po místnosti a zkontroluji každý kout. "Ne. Ona se najednou objeví a potom zmizí… jenom mi je jedna věc divná."

"Ano?"

"Jestli jsem závislá na prášcích, což jsem, jak je možné, že si je někdy nevezmu a i tak mi nechybí a z toho na sobě pocítím absenci účinků v těle? Jsem zdravotní sestra, ale tohle si nedokážu vysvětlit." James se podíval na Joshe a jejich zraky se otočily na mě. "Mio, dokážete popsat vše, co se Vám přes den stane?"

"Ano… to je co za otázku?"

"Hned se k tomu dostanu, ale ještě by mě zajímalo, zda máte sklony… přepadají Vás myšlenky na smrt? Ubližování sobě samé?"

"O co tady jde?"

"Potřebuji ještě pár testů. Byla byste ochotná se dostavit na nějaké testy?"

"V první řadě mi řekněte, o co tady jde a podle toho se domluvíme."

"Mio… ." Chytne mě Josh za ruku. "Je tady podezření na… schizofrenii v důsledku deprese a nastalých událostí."

"Ne, já nemám schizofrenii. Přece máte zjistit, jaký vliv na mě mají ty prášky!" zvýším hlas. "Ty prášky to vše akorát podporují, Mio." řekne s klidným hlasem James. "Dle toho, co popisujete, směřujete právě k tomu. Možná to kolem Vás není tak hrozné, jak to ve Vaší hlavě opravdu je."

"To mi chcete říct, že jsem si to vše vymyslela?"

"Ne to ne… ale situace, které nastanou hodnotíte určitě vztahovačně na Vaši osobu."

"Ano, ale protože to tak je! Kdyby nebylo mě, hrůzu věcí by se nestalo!" rozkřiknu se a i rozpláču. Představa, že mám v hlavě něco, co to vše způsobuje mě děsí. "Přijdete ještě prosím na testy? Abychom mohli určit Vaši diagnózu. Chci Vám pomoct."

"Jak je možné, že to můj psychiatr nepoznal?"

"Asi neměl ty správné indicie a hlavně Mio, léčil Vás na deprese, které máte a to bylo správně. Jenže se u Vás probudila druhá stránka, kterou on už ovlivnit nemohl." Hlavu složím do rukou a pláču. Josh mi donesl ubrousky na utření a pomohl mi setřít rozteklou řasenku. "Kdy se mám dostavit na ty testy?" zavzlykám. "Budete mít čas příští týden? Budu si to muset ještě vše nachystat a připravit tak, aby Vás to otestovalo na více vlnách."

"Okey… a prášky mám stále brát?"

"Ano, zatím ano. Josh se Vám ozve a dá vědět termín, ano?"

"Dobře. Děkuji pane Petersone."

"Říkejte mi Jamesi, pan je takový… ."

"Divný." dopovím s lehkým úsměvem za něho. Rozloučili jsme se a já nasedla zpátky k Joshovi do auta. Po navedení, kudy pojede, jsem mlčela. Nějak to má hlava potřebovala vstřebat, ale i tak to nešlo. Po příjezdu k domu zastavil u krajnice. "Nechceš jít na kávu?" Podíval se na hodinky. "Myslím, že káva ničemu neuškodí." věnuje mi menší úsměv. "Ještě mám nějakou minutu čas, než budu muset do práce."

"Tak auto zaparkuj na příjezdové cestě." Ukážu na místo u garáže. Během chvilky tam byl nacouvaný a šli jsme ke dveřím. Vejdeme dovnitř a ihned vidím malou, jak si hraje na zemi v obýváku. "Zlatíčko moje, už jsem doma." vezmu si jí na ruky. Josh zůstal stát a překvapeně se na mě díval. "To je Josh, náš nový kamarád." přijdu k němu. "To je moje dcera Mel."

"Ahoj." jemně ji chytne za prstíky na ruce. "Jéé, paní Kaulitzová, Vy už jste doma?"

"Vše bylo v pořádku, Monico?"

"Zajisté. Malá je zlatíčko."

"Ani nevím, jak se Vám za to vše odvděčím."

"To je v pořádku. Večeři máte na stole a já bych tedy šla, pokud Vám to nebude vadit."

"Zajisté a ještě jednou děkuji… akorát … nevíte kde je Bill?"

"Je ve svém pokoji. Jo a abych nezapomněla, naháněla Vás tady jedna paní. Myslím, že začínala na Au..Au… něco."

"Auclairová?"

"Ano, ta!"

"Nevíte co chtěla?"

"Chtěla s Vámi mluvit."

"Dobře. Děkuji." Monica si pobrala věci u dveří a odešla. "Jakou si tu kávu dáš?"

"Černou s jedním cukrem."

"Posaď se a já za chvilku dojdu. Malou položím na její místo a jdu do kuchyně. Když mám vše uvařené, vydám se za Joshem s hrnkem v každé ruce. V tom se vynoří z chodby Bill. "Ty už jsi doma?" podívá se na hodinky na ruce. "Ahoj, jak vidíš, tak jsem." pokračuji v chůzi. "Tady to máš." položím kávu před Joshe. Bill se mi držel v patách. "Děkuji." nahne se k hrnku a lžičkou si ho zamíchá. "Bille, tohle je doktor Morris." ihned si stoupne a podá Billovi ruku. "Říkejte mi Joshi."

"Kaulitz, ale říkej mi Bille" Bill stisk opětuje. "To je tvůj… ." Josh pozvedne obočí se zájmem. "To je můj ex manžel."

"A ta malá je?" lehce se kousnu do rtu. "Tu mám s jeho bráchou Tomem. Je to složitější." usměju se. Josh si sedl zpátky na sedačku a Bill si sedl naproti němu. Sednu si na zem a do takového úhlu, abych viděla oba dva, ale přitom se zadívám na Joshe. "Jak je to vůbec mezi tebou a Jamesem?" zajímám se a taky chci přerušit to ticho a napětí, které by se dalo krájet. "James je můj adoptivní otec. Moji rodiče byli zrovna v jedné z budov světového obchodního centra v New Yorku, při tom útoku. Po jejich smrti se mě ujal otcův nejbližší a nejlepší kamarád a tím je právě James. Nemůžu si stěžovat. Konstance se mi snažila nahradit matku a starala se o mě jako o vlastního. A díky Jamesovi jsem tam, kde jsem."

"To je hrozné."

"A můžu mít teď otázku já?" Napije se kávy. "Určitě."

"Ty jsi opravdu majitelkou kliniky Bella?"

"Byla jsem, teď je jím Bill, ale jsem iniciátor té změny, všechny kliniky sloučit v jednu."

"A jaký jsi měla vztah s Mateem?"

"Byl to velice dobrý kamarád. Chybí mi. Ty jsi ho znal?" udiveně se podívám. Přitom mi pohled zajede na Billa a ten si Joshe měří očima, jako by mu moc nevěřil. "Nejenom znal, ale on mě ukecal pracovat na Belle jako ošetřující lékař pro děti."

"Počkat, to jsi ty ten dobrovolný doktor?"

"Ano."

"To je úžasné, jaké náhody nás svedly." usměji se. Přijde mi to až zvláštní, že si ho spletu s Mateem a on je jedna ze součástí kliniky. "To ano. Celou dobu jsem tě chtěl poznat, protože mi o tobě Mateo hodně vyprávěl, ale vše do teď vyřizuje a vyřizoval s námi Ben."

"Ano, on byl dříve jako moje hlavní ruka a po mém odstěhování to měl vesměs na starost."

"Jak jste se vy dva potkali?" vloží se do toho Bill. "Při mém pádu z kola mě pomohl sesbírat ze země přímo on. A taky byl shodou okolností můj ošetřující lékař v nemocnici."

"To se znáte den?" řekne až naštvaně. "Dva." podívám se na Joshe a ten se usměje. "Můžu si uložit tedy tvé číslo, abych ti mohl zavolat kvůli těm testům?"

"Jaké testy?" ihned je Bill v pozoru. Josh se nadechne a mě ztuhne krev v žilách. "Kvůli testům z nemocnice." rychle odpovím a nedám tím Joshovi prostor. Nevím, jestli chci, aby o tom Bill věděl. Aspoň prozatím ne. Naštěstí to hned pochopil a dál se k tomu nevyjadřoval. Nadiktuji mu číslo a on se hned zvedne. "Musím už jít, směna mě čeká. Rád jsem tě poznal." Otočí se na Billa, ale ten jenom kývne hlavou. "Ozvu se ti, ano?"

"Budu čekat." Josh se ještě po cestě ke dveřím rozloučí i s Mel a odejde. Jakmile ho vyprovodím, vrátím se k Mel, vezmu si jí na ruky a usednu na sedačku. Bill se za celou dobu nepohnul a prohlížel si mě. "Je ti něco?"

"Ne." odsekne. "Vidím to na tobě. Co se děje."

"Chyběla jsi mi, ale nevím, zda se k tobě vůbec můžu přiblížit." tentokrát jeho hlas zní zoufale. "Billy, chci aby jenom skončil náš intimní vztah, ne to, co je mezi námi celkově."

"Jenže já tě chci se vším! Ty s ním něco máš?" pohodí hlavou ke dveřím. "S kým?" nechápu, kam tím míří. "S tím doktorem! Proto se mnou nechceš spát?"

"Bille, no ták. Znám ho dva dny."

"Tak tomu potom nerozumím."

"Ty se prostě chceš hádat, že?" S malou na rukách si jdu na botník pro poštu. Snažím se uklidnit, protože řešit to sním nemá smysl. Jsou jiné věci k řešení a on to musí pochopit. V tom si všimnu, že je tam obálka čistě s mým jménem. Otevřu ji: HROZÍ VÁM NEBEZPEČÍ! ODJEĎTE! Rozbuší se mi srdce. Jak mi může hrozit nebezpečí? To je vtip? "Pojď si se mnou hrát." slyším dívčí hlas. Otočím se za sebe kde stojí ona. Snažím se dělat, že ji nevidím a s bušícím srdcem si sednu na sedačku. Nevím jak, ale v momentě seděla vedle mě s Billem opodál, který si hrál naštvaně s mobilem. "Měla bys odpočívat." hraje si se svými vlasy. "Jak můžu, když jsi tady ty?"

"Vyrostla tam nová kytka. Moc se mi líbí." usmívá se. "Kde?"

"Na tom našem místě."

"Na jakém?" dívám se na ni. "Ale umrzla, nemohla jsem jí vzít se sebou. Nestihla jsem to."

"Je tam sníh?"

"Ano." řekne s nadšením. "Půjdeš si hrát?"

"Nevím kam?"

"Mio?"

"Co?" překvapeně se podívám na Billa a dojde mi, že slyšel náš rozhovor. "S kým to mluvíš?" v jeho hlase je znát obava. Když se podívám na místo, kde seděla, není tam. "Toho si nevšímej."

"To nejde. Byla to zase ona, že? Mio, prosím." odloží telefon na stůl a přiblíží se ke mně. "Proč jsi tak odtažitá? Vím, že jsem byl hnusný, ale stále chci, abychom si vše říkali. Byli si na blízku, tak jako dřív. Chci ti pomoct a být ti oporou, prosím. Nebraň mi v tom."

"Pomůžeš mi s Tomem?"

"S Tomem?"

"Potřebuje pomoct. Je z něj troska, protože přišel o nás a mám na tom svou zásluhu."

"Neodbíhej od tématu!"

"Neodbíhám."

"Nemáš Mio. Může si za to sám. Za vše si může sám a to že se nechal zmanipulovat tou sviní… já si dávám za vinu to, že jsem je seznámil."

"Chybí ti?"

"Chybí, ani nevíš jak ale nemění to nic na mém rozhodnutí."

"Ani kdyby mu šlo o život?"

"A jde?"

"Tím jak se utápí v alkoholu ano. A to nevím, na čem jiném si ujíždí." Bill vstal a chvilku se na mě díval. "Nevím, musím si to promyslet a hlavně… chci, abys byla ke mně upřímná a nic mi netajila… tak jak tomu bylo nedávno." Vezme si mobil, pískne na Pumbu a odejde hlavními dveřmi ven. Musím dodržet slib, který jsem dala Auclairové, protože jsem dlouhé týdny s tou záležitostí vůbec nehnula z místa. Než se dozvím mou diagnózu, mám pár dní na to s tím něco udělat. Znovu se podívám na dopis, který mi došel a s pocitem strachu ho zmačkám a sevřu v pěst.