KAPITOLA 20

„Možná máš pravdu a ta osoba má akorát zbytečně strach.“ podá mi tašku do rukou. „Tohle ti chci dát za to všechno, co jsi pro mě udělala a co pro mě znamenáš.“ Překvapením nedýchám. Pomalu otevřu tašku, do které nahlédnu. Vytáhnu z ní červenou krabičku a Bill se mezitím posadil vedle mě a dal Pumbu na zem. S bušícím srdcem krabičku otevřu. Leskl se v ní náramek. „Bille, to je… .“ „Když jsem byl na klinice a ty ses objevila… byla jsi tak milá. Na náramku jsou malé kamínky. Co kamínek, to den, který jsi strávila se mnou. Na náramku jsou také přívěšky a každý má svůj význam a příběh. Nechal jsem ho pro tebe zhotovit, jakmile mé nohy opustily bránu kliniky a čekal jenom na to, aby se objevil v těch správných rukou.“ Se slzami v očích si náramek prohlížím a Bill pokračuje: „Křídlo znamená, že jsi pro mě anděl strážný. Pečovala jsi o mě a starala se o to, jak mi je. Uzel z lana znamená, že jsem si k tobě vytvořil pouto a jsi součástí mého života. Slunce znamená, že jsi vždy byla mým světlem, jenom co jsi se objevila. S tebou tma byla hned pryč. Bolest a jizvy hned menší. Kotva znamená, že kdokoliv může a mohl cítit oporu a pocit bezpečí a ukotvit svůj život na nějakém základu a to jenom díky tobě.“ Při jeho slovech pláču jako malé dítě. Tak mě jeho slova hřejí u srdce. „A srdce, Mio, je mé srdce.“ překvapeně se na něho podívám. „Po tom všem, kvůli čemu jsem na klinice skončil… mé srdce bylo zraněné a prázdné než potkalo tebe. Mé myšlenky, sny a srdce patří jenom a jenom tobě. Ty chvíle, když jsem odešel z kliniky byly bolestivé, protože mé srdce zjistilo, že mu chybíš. Teď tě mám tady a mám pocit, že je můj život zase celý a v pořádku.“ Bez dechu a srdcem, které alarmovalo zkrat si najednou připadám jako časovaná bomba. Krabičku zavřu a položím ji vedle sebe. S očima, které stále ronily proudy slz, si u něho kleknu a obejmu ho. Jeho ruce mě omotají a přitáhnout k sobě. „Děkuji.“ zašeptám mu do ucha. Cítím, jak se příjemný pocit rozlévá po celém těle. Podívám se na něho a rukou držím jeho tvář s lehkým strništěm. Mé oči se v pijí do těch jeho a moje srdce mě navede k jeho rtům. Jemně a lehce ho políbím. Nenuceně mi jeho rty polibek opětují. Jemnost jeho rtů je jako nadýchaný obláček. Rukou mi přejede po vlasech a jemně si mě k dalším polibkům přitáhne víc k sobě. Opřu své čelo o jeho a se zavřenýma očima a úsměvem na rtech zašeptám: „Sním?“ „Jestli sníš, tak to sním s tebou a je to ten nejkrásnější sen, který jsem mohl mít.“ Jeho úsměv je kouzelný. „Chci tě objímat a nepustit.“ přitulím se k němu a on si mě k sobě přivine. Tak v jeho něžném, hřejivém objetí usnu.

Ráno, když procitnu, cítím hřejivé teplo u nohou. Otevřu oči a nadzvednu deku, kterou jsem přikrytá. Pumba tam spokojeně chrochtal a zahříval mi nohy. Sednu si a podívám se kolem. Spala jsem celou dobu na sedačce. „Bille?“ zvolám, ale žádná odezva. Vstanu a jdu nahoru do pokoje, kde mám věci. Pumba jde zamnou jako ocásek, který na mě dohlíží. Když se přesleču, kleknu si k němu: „Kde máš páníčka, co?“ škrabkám ho za ušima. Jdu si vyčistit zuby a sbalím si vše do batohu. Sejdu schody zpátky dolů a vezmu si krabičku, kterou mi dal Bill předešlou noc. Ještě jednou ji otevřu a podívám se na ni. S ranním světlem byl ještě krásnější, než pod světlem žárovek. Každý kamínek se leskne a stříbrné přívěšky se lehce třpytí. S pocitem štěstí si ho dám do batohu a vytáhnu mobil s nachystaným číslem na taxi. Vyjdu před barák a hledám nějakou ceduli, která by navedla můj odvoz, protože sama vůbec nevím, kde se nacházím. Natrefím na jeden rozcestník a nadiktuji ho řidiči. Ten byl poblíž a do 5ti minut byl u mě. Nechám se zavést domů a uklidím si věci. Krabičku si dám na noční stolek a sejdu dolů s mobilem v ruce. V kuchyni si uvařím kávu a sním jeden crossiant. Pořád si musím v hlavě přemítat Billova slova, jeho rty a hřejivé objetí. Cítím se jako nová, vyměněná a najednou vše, co mě trápilo, jako by nebylo. Po dlouhé době, co mám na Vánoce pocit štěstí. Na jednu stranu mě mrzí, že jsem si vzala dovolenou, protože holky, co mají rodiny, musí teď kvůli mně trčet v práci, ale na druhou stranu… po dlouhé době můžu říct, že mám zasloužený odpočinek. Vezmu si sluchátka do uší a jdu se proběhnout. Mám pocit, že mám energie na rozdávání. Po hodinovém běhu, který se mísil s chůzí, hodím sprchu. Než mi zavřou obchody, skočím si na menší nákup. Zbytek dne lenoším a užívám si pocitu včerejší noci. Na večer se jdu projít a nadýchat čerstvého vzduchu. Dojdu na místo, kde se to prostitutkama jenom hemží. Když se podávám do jaké části jsem se to dostala, rychle se otáčím na patě a snažím se klidit. Všimnu si dvou mužů na protější straně chodníku. Jejich pohledy směřovaly ke mně a jeden dokonce ukazoval mým směrem.

Najedenou se dali do chůze. Zrychlím kroky, ale není mi to nic platné. Jeden mě chytne za ruce a stáhne mi je za záda.Bolestí syknu. „Tebe nám seslalo samé nebe.“ „Mě?“ mám
roztřesený hlas. „Strčím ruku do ohně, že jsi to ty.“ „Já nevím, o co Vám jde? Tady jsem omylem.“ „To ti nežereme, Mio.“ řekne slizkým hlasem přímo do ucha ten, co mě svírá. Po vyslovení mého jména vím, že je zle.