Přijedu tam dřív než
ta ženská z realitky. Zamknu si kolo o zábradlí, z kabelky vytáhnu
cigarety a chvilku čekám. Než stihnu dokouřit, už parkuje se svým žlutým
autem. "Těší mě, Belliová."
"Kaulitzová." potřeseme si rukama. "Kaulitzová? To je stejné příjmení, jak mají ti dva z té skupiny, že?"
"Jo, máte pravdu."
"Líbí
se mi od nich ty písničky. Hlavně tohle poslední album je opravdu
úžasné. Nejste s nimi rodina náhodou?" Chvilku přemýšlím, zda ji mám
říct pravdu. "No, nějaká rodina jsme." řeknu suše. "A nemohla byste mi
sehnat podpisy?" Otočí se na mě na schodech. "Pokud mi uděláte dobrou
nabídku na byt?" Zarazí se. "Z Vás by byl dobrý obchodník." Usměje se.
"Uvidíme, co se s tím dá dělat." Postupuje po schodech. Byt byl dle mých
představ. Kuchyň s obývákem byl dohromady. Menší ložnice s balkónem a
koupelna tak, aby se člověk vytočil. Odkývla jsem jí, že to vezmu s tím,
že mi sníží cenu a já jí donesu podpisy i s věnováním od Toma. To jí
potěšilo nejvíce. Když jsme se rozloučily, skočila jsem naproti do toho
centra, zda by šla prohlídka i teď večer. Naštěstí tam byla příjemná
paní. Zavolala jsem Luise, zda má chvilku a dojela by k tomu centru,
abychom se tam rovnou stavily, když u toho stojím. Neochotně, ale
odkývala mi to. Zarazil mě však ten mužský hlas, který byl v telefonu
slyšet. Po půl hodině se dostavila. "Zdravím Luiso."
"Dobrý večer, Mio."
"Půjdeme?"
"Dobře."
pomalu se vydáme dovnitř. Paní nás provedla, jak to tam vypadá,
vysvětlila řád a podmínky. Luisa se však stále chovala divně. Paní nám
rovnou dala papíry, které jsou potřeba na zapsaní a rozloučila se s
námi. Venku jsem ještě Luisu donutila si sednou na lavičku. Nervózně si
mnula ruce a očima tikala neustále kolem sebe. "Je Vám něco?"
"Né, všechno je v pořádku."
"Nevypadáte tak, něco se děje." Mlčenlivě se zahleděla do země. "Je u Vás doma, že ano?"
"Kdo?"
"Vy
moc dobře víte, kdo. Slyšela jsem ho v telefonu." S vyčerpaným výrazem
se na mě podívá a se slzou v oku lehce kývne na souhlas. "Co tam dělá?"
"Přijel, a i když jsem ho vyháněla, neodešel."
"Neublížil
Vám, doufám?" Hlavu odkloní na druhou stranu, aby se vyhnula očnímu
kontaktu. Chytnu jí za rameno. "Jestli Vám ubližuje, musíte mi to říct."
stále jsem se nedočkala odpovědi. "Vy máte strach jít sem, že si Vás
najde a ublíží Vám ještě víc, že?" hlavou kývne na souhlas. "Jenže vy
nemáte jinou možnost."
"Mio,
ani nevíte, jaký z něho mám strach." rozpláče se. Obejmu ji. "Budu
bydlet tady naproti a budu vám k dispozici, kdykoliv budete potřebovat."
"Kvůli
mě jste se stěhovat nemusela?!" vystrašeně se podívá. "To není kvůli
Vám, ale momentálně mám manželské problémy a shodou okolností byl volný
byt tady." usměji se. "Olivera za chvilku propustíme a bude dobré, když
se nastěhuje rovnou sem." podívám se na budovu. "Máte velice šikovného
chlapce a už kvůli němu musíte překonat ten strach."
"Kvůli němu bych udělala cokoliv."
"Vidíte,
a proto musíte odejít. Vyplňte ty papíry… dnes je středa, tak bychom to
do pátku mohli odevzdat a v pondělí Vás pomůžu přestěhovat,
souhlasíte?" Po chvilce čekání mi to odkývala. "Seženu auto, kterým vše
potřebné odvezeme, ano?"
"Co když tam dojede?"
"Myslíte ve chvíli, kdy se budete balit?"
"Nemůžu mu říct, že odcházím."
"To ať Vás ani nenapadne. Když už jsme u toho, ví kde pracujete?"
"Ano, dělám uklizečku na místě, které mi zařídil."
"On Vám zařídil místo?"
"Jo, ale moc dobře neplatí."
"Kde to je?"
"V jedné hrozné ulici. Je to nějaký klub."
"Když Vám zařídím místo jinde a lépe placené, bude Vám to vyhovovat?"
"Proč tohle všechno děláte? Proč mi tak pomáháte?" Při její otázce se zahledím na oblohu. Sama nevím, proč se do toho
míchám.
Mám svých problémů dost, ale je to možná tím, že nechci aby to
nedopadlo jak s Bellou. "Nemůžu Vám k tomu moc říct. Chci jenom, aby Vám
neubližoval a když můžu pomoct, tak pomůžu." pohladím jí po zádech.
"Děkuju, Mio."
Komentáře
Okomentovat