V 9 stojím na benzínce a s nervozitou čekám, kdo se objeví. Je skoro čtvrt, když přijede černá dodávka a vyleze z ní černoch, který by mohl být předlohou pro gangsterky. Za ním vyleze další, ale vypadá jako parodie na toho prvního a míří si to ke mně. „Tak ty toužíš po našich službách, jo?“ složí ten malý černoch ruce na hrudi. „Ano.“ „Já jsem Rodeo a tohle Black. Toho uvidíš naposledy,
pokud to nepůjde dle plánu.“ usměje se. Se strachem v očích se na něho podívám. „Zavaž jí oči a jedem.“ řekne Rodeo a odchází do auta. Black si stoupne za mě a hodí mi kus látky přes obličej, který divně smrděl. Utáhl ho tak, že mi šel přes pusu a já měla co dělat abych mohla dýchat.
Hodil mě do auta a já si sedla. Nevím jak dlouho se jelo, ale byla to věčnost. Dojelo se na místo a Black mě obratně hodil přes rameno a nesl neznámo kam. „Já bych mohla jít pěšky.“ řeknu hlasem, že souhlasím i s tím, že mě nese. „To máš službičku od Blacka. Líbíš se mu.“ uchechtne se Rodeo.
Po chvilce slyším dveře a další lidi kolem. Black mě hodí na zem a já si narazím zadek. „Sundej ji tu okrasu.“ prohodí Rodeo a já se konečně můžu naplno nadechnout. Rozhlédnu se při tom kolem sebe. Jsme v nějaké místnosti, která vypadá jako hala po úpravě. Pod osvětlením je obrovská sedačka a kolem ní jsou tři vrčící psi. Na sedačce sedí hubený postarší muž. Ukáže rukou na protější
stranu sedačky : „Sedni si.“ Ihned se zvednu a opatrně se usadím tam, kam ukazoval. Psi kolem něho se mi vůbec, ale vůbec nelíbili. Z nich jsem měla větší strach jak z pistole, kterou držel chlápek opodál. „Ty chceš po mně, abych ti půjčil půl mega... .“ zapálí si doutník. „... jenže kde mám záruku vrácení? Ty nevypadáš na někoho, kdo by dokázal točit obnos.“ zahledí se mi do očí.
pokud to nepůjde dle plánu.“ usměje se. Se strachem v očích se na něho podívám. „Zavaž jí oči a jedem.“ řekne Rodeo a odchází do auta. Black si stoupne za mě a hodí mi kus látky přes obličej, který divně smrděl. Utáhl ho tak, že mi šel přes pusu a já měla co dělat abych mohla dýchat.
Hodil mě do auta a já si sedla. Nevím jak dlouho se jelo, ale byla to věčnost. Dojelo se na místo a Black mě obratně hodil přes rameno a nesl neznámo kam. „Já bych mohla jít pěšky.“ řeknu hlasem, že souhlasím i s tím, že mě nese. „To máš službičku od Blacka. Líbíš se mu.“ uchechtne se Rodeo.
Po chvilce slyším dveře a další lidi kolem. Black mě hodí na zem a já si narazím zadek. „Sundej ji tu okrasu.“ prohodí Rodeo a já se konečně můžu naplno nadechnout. Rozhlédnu se při tom kolem sebe. Jsme v nějaké místnosti, která vypadá jako hala po úpravě. Pod osvětlením je obrovská sedačka a kolem ní jsou tři vrčící psi. Na sedačce sedí hubený postarší muž. Ukáže rukou na protější
stranu sedačky : „Sedni si.“ Ihned se zvednu a opatrně se usadím tam, kam ukazoval. Psi kolem něho se mi vůbec, ale vůbec nelíbili. Z nich jsem měla větší strach jak z pistole, kterou držel chlápek opodál. „Ty chceš po mně, abych ti půjčil půl mega... .“ zapálí si doutník. „... jenže kde mám záruku vrácení? Ty nevypadáš na někoho, kdo by dokázal točit obnos.“ zahledí se mi do očí.
„Sama nevím.“ zašeptám a podívám se do země. „Teď mi hezky a pomalu řekneš, na co to potřebuješ.“ jeho tón je klidný a rozvážný. „Na záchranu... pracuji jako zdravotní sestra na klinice
Hope. Byly tam dvě ženy, které jsem dostala do vězení za týrání pacientů a krádeže léků, které prodávaly dále na trhu dealerům. Jenže si mě našli ti jejich partneři a teď mi vyhrožují, že zabijou lidi na klinice a... člověka, kterého miluji.“ nervozitou si škrábu po stehnách. „Napočítali mi částku ušlého zisku plus nějaké částky se zaokrouhlením nahoru. Mám na to ještě 6 dní.“ Celou dobu mě
pozoroval a nehnul brvou. Najednou přivřel oči a naklonil se mým směrem. V ten moment jsem si myslela, že je po mně. „Znáš jména těch dealerů?“ Nervózně se začnu vrtět. „Byli to myslím rusové... dle jejich akcentu... jeden byl určitě Ivan.“ „Ivan a Viktor?“ „Jo, to jsou ta jména.“ bože, že jsou spolčení. „Kde je kurva ten zmetek Tonny?“ zařve a bouchne pěstí do stolu. Leknu se a
nohy si přitáhnu k tělu. Během chvilky se objeví slizký chlap, kterému chybí zuby a má popálenou část těla. „Čo je šéfe?“
zasyčí. „Co se stalo s Viktorem a Ivanem?“ „Šem to povídal, šéfe. Šem je odštlanil.“ „A kdo si myslíš, že je asi tohle?“ „Kujva, šéfe? Došt žachovalá a šjušná.“ olízne si horní ret. „Je to dlužník ěch dvou zmrdů!“ V Tonnyho tváři se objevil výraz strachu. „Tak proto jsou nepolapitelní... .“ potáhne si opět z doutníku. „... máme v hnízdě zasranou kukačku, která dělá, že jsou mrtví a oni se vesele schovávají!“ cedí přes zuby. Zpátky se v klidu usadí, podívá se na mě. Zvedne ruku nad hlavu a luskne prsty. Přiběhne chlápek se zbraní a chytne ho pod krkem. „Uklidit.“ pronese jemně a chlápek ho táhne z budovy ven. Tonny prosí o slitování, křičí, ale pro něho už v ten moment, bylo pozdě. Slyším výstřel a s jeknutím si zakryji uši. „Co s tebou?“ stále mě pozoruje a dělá, jako by se
momentálně nic nestalo. „Jsem solidní muž a umím zhodnotit dobře odvedenou práci a snahu.“ Můj pohled opět skončí na něm a při tom dychotám strachem a panikou, která ve mně roste. „Mám rád divadlo, ty taky?“ „A-a-ano.“ „Tak si jedno zahrajeme.“ řekne s úsměvem a vyfoukne obláček dýmu.
Hope. Byly tam dvě ženy, které jsem dostala do vězení za týrání pacientů a krádeže léků, které prodávaly dále na trhu dealerům. Jenže si mě našli ti jejich partneři a teď mi vyhrožují, že zabijou lidi na klinice a... člověka, kterého miluji.“ nervozitou si škrábu po stehnách. „Napočítali mi částku ušlého zisku plus nějaké částky se zaokrouhlením nahoru. Mám na to ještě 6 dní.“ Celou dobu mě
pozoroval a nehnul brvou. Najednou přivřel oči a naklonil se mým směrem. V ten moment jsem si myslela, že je po mně. „Znáš jména těch dealerů?“ Nervózně se začnu vrtět. „Byli to myslím rusové... dle jejich akcentu... jeden byl určitě Ivan.“ „Ivan a Viktor?“ „Jo, to jsou ta jména.“ bože, že jsou spolčení. „Kde je kurva ten zmetek Tonny?“ zařve a bouchne pěstí do stolu. Leknu se a
nohy si přitáhnu k tělu. Během chvilky se objeví slizký chlap, kterému chybí zuby a má popálenou část těla. „Čo je šéfe?“
zasyčí. „Co se stalo s Viktorem a Ivanem?“ „Šem to povídal, šéfe. Šem je odštlanil.“ „A kdo si myslíš, že je asi tohle?“ „Kujva, šéfe? Došt žachovalá a šjušná.“ olízne si horní ret. „Je to dlužník ěch dvou zmrdů!“ V Tonnyho tváři se objevil výraz strachu. „Tak proto jsou nepolapitelní... .“ potáhne si opět z doutníku. „... máme v hnízdě zasranou kukačku, která dělá, že jsou mrtví a oni se vesele schovávají!“ cedí přes zuby. Zpátky se v klidu usadí, podívá se na mě. Zvedne ruku nad hlavu a luskne prsty. Přiběhne chlápek se zbraní a chytne ho pod krkem. „Uklidit.“ pronese jemně a chlápek ho táhne z budovy ven. Tonny prosí o slitování, křičí, ale pro něho už v ten moment, bylo pozdě. Slyším výstřel a s jeknutím si zakryji uši. „Co s tebou?“ stále mě pozoruje a dělá, jako by se
momentálně nic nestalo. „Jsem solidní muž a umím zhodnotit dobře odvedenou práci a snahu.“ Můj pohled opět skončí na něm a při tom dychotám strachem a panikou, která ve mně roste. „Mám rád divadlo, ty taky?“ „A-a-ano.“ „Tak si jedno zahrajeme.“ řekne s úsměvem a vyfoukne obláček dýmu.
Dodávka zastaví u mě před barákem. Vyhodí mě z auta a Black mi rozváže oči. „Čus, buchto!“ řekne Rodeo, zavře za mnou dveře a rozjedou se pryč. Dívám se, jak mizí v dálce. Myslela jsem si, že po aférce s Rose a spol se můj pitomý scénář k pěkně blbému filmu ukončil, ale jak to vypadá, pokračuje dál. Hodím si sprchu a jdu si lehnout. I když jsem celý den nejedla, na jídlo nemám ani
pomyšlení. Ulehnu do postele a všimnu si na budíku, že jsou 3 ráno. Zavřu oči a tvrdě usnu. Probudím se, když byly dvě odpoledne. Po včerejšku si připadám zničeně a unaveně. Jdu si uvařit kávu a vytáhnu cigarety z jednoho šuplíku. Mám je tady sice dlouho a byla to připomínka na to, že jsem dokázala přestat, ale teď je myslím chvíle, kdy si jednu neodpustím. Přesléknu se z pyžama a
jdu si sednou ven na schody. Už jsem zapomněla, jak to bylo uklidňující pocit, když jsem vtáhla do sebe ten omamují kouř. Sleduji kolemjdoucí páry držící se za ruce. Děti, které se smějí a poskakují.
Měla bych udělat ještě jednu věc a to ještě dnes. Jdu se nachystat, sbalím si knížku šťastného prince a taxíkem se nechám zavést do květinářství. Koupím tam malou kytičku a taxik mě hodí na hřbitov.
Pomalými kroky dojdu na místo, kde odpočívá věčným spánkem Bella. „Ahoj Bello, to jsem já. Mia. Tady jsem ti přinesla malou kytičku. Snad se ti bude líbit. Chtěla bych ti dočíst zbytek toho, co jsme spolu nestihly.“ vytáhnu s kabelky knížku a usednu vedle místa, ještě čerstvé hlíny.. Nalistuji stránku, u které jsme skončily.
– Chudince vlaštovičce bylo víc a víc zima, ale neopustila by prince, tak moc ho milovala. Sbírala drobečky venku u pekařových dveří, když se nedíval, a pokoušela se zahřát máváním křídel. Ale nakonec pochopila, že umírá. Měla tak tak sílu ještě jednou vzlétnout princi na rameno.
„Nashledanou, drahý princi!“ zašeptala, „dovolíš, abych ti políbila ruku?“ „Jsem rád, že nakonec odlétáš do Egypta, vlaštovičko,“řekl princ, „zůstalas tu příliš dlouho. Ale musíš mě políbit na ústa, protože tě mám rád.“ „Do Egypta neodlétám,“ řekla vlaštovička. „Letím do domu smrti. Smrt je sestrou spánku, že?“ Políbila šťastného prince na ústa a spadla mrtvá k jeho nohám... „Měla
smutný konec, jako ty, Bello. Taky byla nevinná a milovala... .“ dočtu jí zbytek řádků, pošlu jí pusu do nebe a vydám se na cestu domů. Ujdu kus cesty, když mi začne hrát mobil v kabelce. „Chyběl mi tvůj hlas.“ usměji se. „Můžu si tě vyzvednout?“ „A vyzvedneš mě kdekoliv?Momentálně se totiž toulám.“ „Kdekoliv.“
pomyšlení. Ulehnu do postele a všimnu si na budíku, že jsou 3 ráno. Zavřu oči a tvrdě usnu. Probudím se, když byly dvě odpoledne. Po včerejšku si připadám zničeně a unaveně. Jdu si uvařit kávu a vytáhnu cigarety z jednoho šuplíku. Mám je tady sice dlouho a byla to připomínka na to, že jsem dokázala přestat, ale teď je myslím chvíle, kdy si jednu neodpustím. Přesléknu se z pyžama a
jdu si sednou ven na schody. Už jsem zapomněla, jak to bylo uklidňující pocit, když jsem vtáhla do sebe ten omamují kouř. Sleduji kolemjdoucí páry držící se za ruce. Děti, které se smějí a poskakují.
Měla bych udělat ještě jednu věc a to ještě dnes. Jdu se nachystat, sbalím si knížku šťastného prince a taxíkem se nechám zavést do květinářství. Koupím tam malou kytičku a taxik mě hodí na hřbitov.
Pomalými kroky dojdu na místo, kde odpočívá věčným spánkem Bella. „Ahoj Bello, to jsem já. Mia. Tady jsem ti přinesla malou kytičku. Snad se ti bude líbit. Chtěla bych ti dočíst zbytek toho, co jsme spolu nestihly.“ vytáhnu s kabelky knížku a usednu vedle místa, ještě čerstvé hlíny.. Nalistuji stránku, u které jsme skončily.
– Chudince vlaštovičce bylo víc a víc zima, ale neopustila by prince, tak moc ho milovala. Sbírala drobečky venku u pekařových dveří, když se nedíval, a pokoušela se zahřát máváním křídel. Ale nakonec pochopila, že umírá. Měla tak tak sílu ještě jednou vzlétnout princi na rameno.
„Nashledanou, drahý princi!“ zašeptala, „dovolíš, abych ti políbila ruku?“ „Jsem rád, že nakonec odlétáš do Egypta, vlaštovičko,“řekl princ, „zůstalas tu příliš dlouho. Ale musíš mě políbit na ústa, protože tě mám rád.“ „Do Egypta neodlétám,“ řekla vlaštovička. „Letím do domu smrti. Smrt je sestrou spánku, že?“ Políbila šťastného prince na ústa a spadla mrtvá k jeho nohám... „Měla
smutný konec, jako ty, Bello. Taky byla nevinná a milovala... .“ dočtu jí zbytek řádků, pošlu jí pusu do nebe a vydám se na cestu domů. Ujdu kus cesty, když mi začne hrát mobil v kabelce. „Chyběl mi tvůj hlas.“ usměji se. „Můžu si tě vyzvednout?“ „A vyzvedneš mě kdekoliv?Momentálně se totiž toulám.“ „Kdekoliv.“
Komentáře
Okomentovat