KAPITOLA 19

Sleduji vodu, která kolem protéká a nechávám se ovinout chladnějším vzduchem. To, že jsem umazaná od řasenky a oči mám opuchlé mi nevadí. Během pozorování proudu pode mnou slyším své jméno. Otočím se ale nikoho nevidím. „Mio!“ slyším tentokrát blíž. Ohlédnu se znova a vidím Toma, který jde se svou přítelkyní a psem. „Co se stalo?“ Dívá se na mě překvapeně. „Nic… .“ „Shermine, vezmi si vodítko a běž za nimi, já dojdu.“
Její pohled si mě změřil od hlavy až k patě a neochotně si to vodítko vzala. Tom počkal, až se trochu vzdálí. „Co je?“ snaží se mi trochu setřít černé líce. „Nic, prostě nic.“ „Mio, mě neoblbneš, to vidím. Co se sakra děje. Snad jsi nechtěla skočit?“ nahlédne dolů. „Proč je život tak krutý a nespravedlivý?“ podívám se na něho omámená alkoholem. „To ty průsery přitahuji? Můžu být normálně šťastná, aniž bych musela v hlavě něco přemítat a neustále řešit? Teď jdu z pohřbu dvanáctileté holky, kterou jsem možná zabila, chápeš to? Špatně jsem se rozhodla a… .“ složím se na zem a pláču. „Jsem k ničemu… ani vztah si nemůžu najít a to všechno kvůli němu!“ Tom vezme telefon a někomu zavolá. Když schová telefon do kapsy, sedne si vedle mě. „Všechno to bude v pohodě, uvidíš. Potřebuješ se z toho vyspat.“ „Já nechci.“ vzdychnu. Tom mě chytne kolem ramen a přitáhne mě k sobě. Během pár minut dojede auto, do kterého mě naloží a řidiči řekne, kam mě má zavést. Tom pokračoval v cestě a já jela neznámo kam.

Cítím se mizerně. Otevřu ztěžka oči a zůstanu v šoku, kde to jsem. Ležím v cizí posteli. Rychle kontroluji, zda jsem oblečená. Úlevou si oddechnu, i když jsem ve spodním prádle. Rozhlížím se po místnosti a vidím kolem kufry ještě s věcmi a na komodě nějaké přívěšky s náramky. Chytnu se za hlavu a snažím se vzpomenout, co jsem dělala. V tom někdo zaklepe na dveře a vejde dovnitř. „Už jsi vzhůru?“ medově se usměje a nese sklenici s vodou. „Sakra… jak jsem se tu objevila?!“ „Tom tě tu nechal dovést.“ „Tom?“ v tom si vzpomenu, že mě cpal do auta. „Nebyla jsem nějaká protivná, doufám?“ „ Ne, sice bylo horší tě dostat do postele, ale jinak v pohodě. Ty špinavé šaty sis vyslekla sama.“ uculí se. „Už půjdu, nechci tě obtěžovat.“ „Zůstaň... Na, vypij to. Je to voda s céčkem. Udělá ti to dobře.“ převezmu si od něho skleničku. „Děkuji, Bille.“ „Není za co.“ Podá mi ručník a jeho tričko. „Jestli se budeš chtít osprchovat, tam je koupelna a tady máš rovnou tričko, které si můžeš obléct.“ „Já se tak stydím.“ rukou se držím za čelo. „Je to v pořádku, každému se to někdy přihodí. Budu čekat dole.“ vezme si z komody nějaké náramky a jde pryč. Já poberu věci na posteli a mířím si to do koupelny. Celá se umyji i s vlasy. Hodím si na sebe Billovo tričko a ručník si omotám kolem hlavy. Když procházím kolem komody, všimnu si, že mezi přívěšky je i dárek ode mne. Kapka s jeho krví, kterou jsem mu darovala k narozeninám jako připomínku na to vše. Zahřálo mě to u srdce, že to má mezi věcmi, které používá. Natáhnu si kalhotky a jdu po schodech dolů. „Neměl bys, prosím, ještě nějaké tepláky nebo tak něco?“ natahuji si tričko přes kalhotky. „Oh, jistě. Posaď se.“ Usednu na sedačku v obrovském obýváku, kde je krb. V rohu je veliký nádherně nazdobený stromek a pod ním spící pes v pelíšku. Budí to tam pohodu a člověk se cítí útulně. Během vteřiny je Bill zpátky a donese mi ty tepláky. „Děkuji.“ se studem si je beru a natahuji na nohy. „Kdyby ti byla zima, tady máš deku.“ položí ji vedle a stále se hezky usmívá. Sedne si kousek ode mne a vezme do rukou mobil. Mezitím se podívám na psa pod stromkem, jak si spokojeně chrochtá. „Jmenuje se Pumba.“ řekne Bill. „Pěkné jméno. Můžu za ním?“ prstem naznačím směr, kam se chci vydat. „Určitě. Bude rád.“ a ponoří se opět do svého telefonu. Já se vedle něho kleknu a pohladím ho po hlavě. „Ahoj Pumbo… no ty jsi fešák ti povím.“ šeptám a on se slastí natočí a ukazuje mi břicho, po kterém ho mám škrabkat. „Máš nějaké zvíře?“ odloží mobil a jde si sednout za námi. „Ne, nemám. Jako dítě jsem měla andulku, která je jmenovala Dolar, podle jednoho psa z filmu. Byl to skvělý společník a měla jsem ho moc ráda.“ při vzpomínce na něho se mi vykouzlil úsměv na tváři. „A nechtěla bys nějakého mazlíčka?“ upravuje mašli na stromku. „Mám zvířata moc ráda, ale s mým zaměstnáním a vytížením by byly stále o samotě. Teď jsem byla v práci pár dní zpátky 24 hodin a to by se nikomu na mě nechtělo čekat.“ pokrčím rameny.

„Proč se tak přetěžuješ?“ „Přetěžuji?“ „Oh, jistě. Pracuješ přes limit a já to vím velice dobře.“ „Možná nadejde den, kvůli komu se budu těšit domů a nebudu zůstávat v práci déle.“ Po chvilce ticha se na mě Bill podívá trochu starostlivě. „Trápíš se, že?“ „Podle čeho soudíš?“ snažím se uhnout pohledem. „Celá v černém a po příjezdu… no… .“ „Co?“ tentokrát se na něho zahledím s knedlíkem v krku, že jsem něco provedla. „Nebyly to zrovna pozitivní slova, která jsi pronášela… hlavně jsi mluvila o někom, kvůli komu nemůžeš mít vztah.“ Cítím jak rudnu a srdce mám až v krku s pulzující tepnou v hlavě.

„To nemůžeš brát doslovně. Měla jsem naváto.“ snažím se to zakecat. „Myslím si, že na tom něco pravdy bude.“ jeho oči jsou plné soucitu. Nemusí mě litovat, já to nechci a ani nepotřebuji. „Měla bych jít.“ začnu se zvedat ze země. „Už o tom mluvit nebudu, ale zůstaň tady, prosím.“ chytne mě za ruku. „Bille, to není nejlepší nápad. Máte nějaké povinnosti, zítra jsou Vánoce a nechci tady budit dojem, že potřebuji nějakou charitu.“ „To tak není, Mio.“ stoupne si ke mně. „ Aspoň pro dnešek. Když budeš chtít, zítra můžeš odejít. Nechci tady být sám. Tom je u Shermine a mamka přiletí až zítra.“ při jeho slovech se mi ho zželelo. „Dobrá, ale nemám tady žádné věci a to ani kartáček na zuby.“ „Mám návrh… Odvezu tě domů, ty si nabalíš co budeš potřebovat a vrátíme se zpátky sem, bereš?“ „Dobrá. Co s tebou mám jiného dělat?!“ lehce se pousměji. Odeberu se do koupelny vyfoukat vlasy. Zůstanu v jeho oblečení a nasedáme do auta, které nechal Bill zajistit i s řidičem. Bill po cestě vystoupil u nějakého obchodu a já jela domů. Vytáhnu si batoh a dám si do něho spodní prádlo, pyžamo a věci na doma. Vysleču se z Billových věcí a obleču se do svých. Jdu do koupelny a beru si z hrníčku kartáček, když v tom se zahledím na sebe do zrcadla. „Děláš dobře?“ ptám se sama sebe. „Jeden den a musíš pryč. Je ti to jasné?“ pokárám se. Do batohu nahážu ještě nějaké věci a odebírám se k autu. U obchodňáku čekáme ještě nějakou chvilku na Billa, který se přiřítí s rukama plnými tašek. „To jsi byl vykrást obchod, že se tak potutelně směješ?“ dívám se na něho, jak nasedá do auta. „Našel jsem to, co jsem hledal.“ spokojeně poplácá jedu z tašek. Večer sedíme v obýváku, s pizzou na stole a hrnky čaje v rukou. Pumba se mi uvelebil na klíně a spokojeně oddychoval. Bill pustil film a při jeho sledování se hrál na ruce s náramky. Připomnělo mi to Toma, té noci na lavičce, když se svěřoval s Billovým příběhem. Já ho sledovala upřeným pohledem a film moc nevnímala. Nemůžu pořád uvěřit, že s ním sedím u něho doma. Moje duše se rozplývá nad jeho dokonalostí. „Mio?“ Procitnu. „Ano?“ „Mám otázku.“ „Ptej se, nekoušu.“ mrknu jeho směrem. Nervózně se na mě otočí a sbírá odvahu. „Co bys radila, když by byl někdo do někoho zamilovaný, ale měl by strach to dát najevo. Co kdyby měl strach, že o tu osobu, díky slovům lásky, přijde?“ „Třeba má ta osoba akorát zbytečně strach.“ při mé odpovědi si připadám, jako by mluvil o mně a mých pocitech k němu. Najednou se zvedne a podá jednu dárkovou taštičku ze skříně a nese jí ke mně. „Co teď děláš?“ zašeptám.