Odpoledne po noční si nachystám vysavač a přemýšlím nad situací, která se stala u Matea v kanceláři. Nedělám chybu, že si ho pouštím k tělu? Na druhou stranu, proč bych se měla stranit? Třeba je to on, mého srdce šampion a budu s ním šťastná. Je to hodný a obětavý kluk. Třeba to tak má být a já tomu musím jít naproti. Povysávám si byt a jdu zkontrolovat mobil. Mám tam zprávu od Matea, zda nechci sním na večeři. Odepíši mu, že jo. Během chvilky mi dojde zpráva, že si mě vyzvedne po šesté večer. Podívám se na hodiny a zjistím, že ještě nějaký čas mám a jdu si vyžehlit koš prádla, který na mě čeká. Po šesté hodině čekám nachystaná na zvonek. Po chvilce čekání se ode dveří ozve tón, na který čekám a mířím si to k nim. „Sluší ti to.“ „Děkuji. Kam se jede?“ „Ke mně.“ „K tobě?“ „Vařil jsem.“ „Tak to si nemůžu nechat ujít.“ Nasedneme do auta a jedeme k němu. Zaparkujeme u krásného, moderního domu. „Wow, to je tvoje?“ „Jo, líbí?“ „Určitě“ pověsím se mu za ruku a jdeme dovnitř. Uvnitř se to honosilo lehkostí a moderností jako celý dům a tak i jeho kancelář na klinice. Na jídelním stole byly svíčky a drobný květináč, ve kterém byly droboulinké lístky nějaké rostliny. Vše kolem bylo nachystané na večeři, která na nás čekala.
„Překvapuješ mě... .“ řeknu okouzlena tím vším okolo. V tom se mi začne motat kolem nohy britský kocourek. „To je můj Shakespeare, ale zkráceně na něho volám Pears.“ Skloním se k nohám a pohladím ho po hlavě. „Ahoj Pearsi. Jmenuji se Mia, ale můžeš na mě volat mňau.“ Mateo se začne smát. „Vy si určitě budete rozumět.“ řekne z kuchyně. Usedneme za stůl a s překvapením se
dívám na talířek. „Špagety? Ty já miluji.“ „Maminka je Italka, tak to byla jedna z věcí, co mě dobře naučila. Dobou chuť.“ „Dobrou chuť.“ Pustíme se do jídla. Špaget ybyly vynikající a mé chuťové buňky prožívaly orgasmus. Při večeři se rozebírala práce, koníčky a sny. Potom jsme se uvelebili a sedačce a zapnul film, při kterém jsem se k němu přitulila. Po půl hodně sledování televize mě
začal hladit po paži a políbil mě do vlasů. Nějak se naše rty našly a nechali jsme se unášet polibky.
Jeden druhého jsme začali vyslékat, až se naše těla k sobě tiskla úplně nahá. Jeho ruce mě hladily po těle a polibky mi zasypával krk. Jenže v ten moment mi došlo, že nemůžu. Snažím se, ale nic k němu necítím. Ani polibek ve mně nevyvolal to, co Billovo objetí. „Nemůžu, promiň.“ sednu si a kolena přitáhnu k sobě. „Dělám něco špatně? Je to moc rychle?“ Cítím jeho ruku na zádech. „Ne, ty se snažíš a jsi super člověk, ale... .“ „... ale je v tom jiný.“ V jeho hlasu bylo znát zklamání. Začnu se oblékat aniž bych odpověděla. Mateo si natáhne trenky a pozoruje mě při oblékání. „Promiň.“ zašeptám a odejdu. Nějakou chvíli jdu pěšky a sednu si na nejbližší lavičku. Vyhrabu z tašky mp3 a dám si sluchátka do uší. Pozoruji kolem projíždějící auta, hmyz poletující kolem pouličního osvětlení a poslouchám hudbu, se kterou se snažím konejšit, že bude vše dobré. Možná jsem právě zahodila možnost být s člověkem, který mě má rád. Za pár dní se toho stalo tolik, že si připadám jak v nějakém filmu s pěkně pitomým scénářem. Hlavou mám tak plnou myšlenek, že se vydám domů pěšky ať je ta cesta sebevíc dlouhá. Šla jsem do L.A, že to tady žije, ale netušila bych, že až tak.
„Překvapuješ mě... .“ řeknu okouzlena tím vším okolo. V tom se mi začne motat kolem nohy britský kocourek. „To je můj Shakespeare, ale zkráceně na něho volám Pears.“ Skloním se k nohám a pohladím ho po hlavě. „Ahoj Pearsi. Jmenuji se Mia, ale můžeš na mě volat mňau.“ Mateo se začne smát. „Vy si určitě budete rozumět.“ řekne z kuchyně. Usedneme za stůl a s překvapením se
dívám na talířek. „Špagety? Ty já miluji.“ „Maminka je Italka, tak to byla jedna z věcí, co mě dobře naučila. Dobou chuť.“ „Dobrou chuť.“ Pustíme se do jídla. Špaget ybyly vynikající a mé chuťové buňky prožívaly orgasmus. Při večeři se rozebírala práce, koníčky a sny. Potom jsme se uvelebili a sedačce a zapnul film, při kterém jsem se k němu přitulila. Po půl hodně sledování televize mě
začal hladit po paži a políbil mě do vlasů. Nějak se naše rty našly a nechali jsme se unášet polibky.
Jeden druhého jsme začali vyslékat, až se naše těla k sobě tiskla úplně nahá. Jeho ruce mě hladily po těle a polibky mi zasypával krk. Jenže v ten moment mi došlo, že nemůžu. Snažím se, ale nic k němu necítím. Ani polibek ve mně nevyvolal to, co Billovo objetí. „Nemůžu, promiň.“ sednu si a kolena přitáhnu k sobě. „Dělám něco špatně? Je to moc rychle?“ Cítím jeho ruku na zádech. „Ne, ty se snažíš a jsi super člověk, ale... .“ „... ale je v tom jiný.“ V jeho hlasu bylo znát zklamání. Začnu se oblékat aniž bych odpověděla. Mateo si natáhne trenky a pozoruje mě při oblékání. „Promiň.“ zašeptám a odejdu. Nějakou chvíli jdu pěšky a sednu si na nejbližší lavičku. Vyhrabu z tašky mp3 a dám si sluchátka do uší. Pozoruji kolem projíždějící auta, hmyz poletující kolem pouličního osvětlení a poslouchám hudbu, se kterou se snažím konejšit, že bude vše dobré. Možná jsem právě zahodila možnost být s člověkem, který mě má rád. Za pár dní se toho stalo tolik, že si připadám jak v nějakém filmu s pěkně pitomým scénářem. Hlavou mám tak plnou myšlenek, že se vydám domů pěšky ať je ta cesta sebevíc dlouhá. Šla jsem do L.A, že to tady žije, ale netušila bych, že až tak.
Druhý den ráno napíšu Mateovi, že si beru dovolenou. Mám i hodně přesčasů, tak si to nějak vyberu. Dle směny a dovolené,kterou jsem si vzala, budu skoro 2 týdny doma. Potřebuji mít teď chvíli pro sebe. Sednu si na schodky před barák a bezmyšlenkovitě se dívám na okolí.
Dneska ten den strávím doma u televize a zítra mě čeká pohřeb Belly. Chci se s ní jít naposledy rozloučit, i když jsem jí znala krátce. Po hodině tupého zírání se přesunu dovnitř. Pustím si hudbu od Jona Henrikse a necháme se unášet jeho melodií. Vlním se po místnosti a tančím.
Stojím před zrcadlem v černých šatech. Zaplétám si cop a přemýšlím, zda s nemám něčeho loknout, než tam půjdu, abych to ustála. Svým způsobem si to dávám za vinu, protože kdybych jí tu dávku podala, mohla by možná ještě žít. Nazuji si boty, vezmu kabelku, kytici a jdu k taxíku, který na mě
čeká. Vystoupím u hřbitova a mířím si to k židlím, které jsou nachystány u hrobu. Položím kytici lilií na její bílou rakev a usadím se na volnou židli. Celý obřad zněla smutná hudba klavíru a houslí.
Celou dobu sleduji její fotku u rakve a vzpomínám na její krásné, zelené oči. Jemné vlásky, které jsem jí hladila a tělíčko, které volalo o pomoc. Pláču a slzy mi stékají i s řasenkou dolů po tváři. S
bolestí na hrudi a žalem v duši se po obřadu musím projít. Bezmyšlenkovitě jdu, kam mě nohy a cesta nese a popíjím vodku, kterou mám v malé flašce. Dojdu k mostu, kde se opřu o zábradlí.
Dneska ten den strávím doma u televize a zítra mě čeká pohřeb Belly. Chci se s ní jít naposledy rozloučit, i když jsem jí znala krátce. Po hodině tupého zírání se přesunu dovnitř. Pustím si hudbu od Jona Henrikse a necháme se unášet jeho melodií. Vlním se po místnosti a tančím.
Stojím před zrcadlem v černých šatech. Zaplétám si cop a přemýšlím, zda s nemám něčeho loknout, než tam půjdu, abych to ustála. Svým způsobem si to dávám za vinu, protože kdybych jí tu dávku podala, mohla by možná ještě žít. Nazuji si boty, vezmu kabelku, kytici a jdu k taxíku, který na mě
čeká. Vystoupím u hřbitova a mířím si to k židlím, které jsou nachystány u hrobu. Položím kytici lilií na její bílou rakev a usadím se na volnou židli. Celý obřad zněla smutná hudba klavíru a houslí.
Celou dobu sleduji její fotku u rakve a vzpomínám na její krásné, zelené oči. Jemné vlásky, které jsem jí hladila a tělíčko, které volalo o pomoc. Pláču a slzy mi stékají i s řasenkou dolů po tváři. S
bolestí na hrudi a žalem v duši se po obřadu musím projít. Bezmyšlenkovitě jdu, kam mě nohy a cesta nese a popíjím vodku, kterou mám v malé flašce. Dojdu k mostu, kde se opřu o zábradlí.
Komentáře
Okomentovat