KAPITOLA 17
(konec)
Po
skoro 14 dnech mě pustili. Má pro mě přijet Emily, aby mě odvezla domů.
Vše mě pořád bolí a dle doktorů ještě dlouho bude. Naraženiny prý bolí
dlouho. Sedím na židli, co mám na pokoji a čekám při sklence vody, až se
můj odvoz objeví. Už se těším domů. Mrzí mě, že se neobjevil Bill, ale
co jsem mohla čekat? Že po tom všem mi ještě padne do náruče? Prstem
obtáčím kruh sklenky. Když v tom někdo zaklepe na dveře a vejde. "Simone?" Vyjede ze mě, jako bych viděla ducha. "Co tady děláš?"
"Taky Tě ráda vidím." Usměje se a sedne na postel naproti mně. Nechápu, co se děje. Má přijet Emily a zjeví se tady Simone? "Emily se něco… ."
"Ne, neboj, ale chtěla jsem Tě odvézt já." Sklopím zrak, že po tom všem je na mě hodná. "Amelí, nemůžeš za to, co se stalo a za to předtím, na to zapomeneme."
"Nechtěla jsem Vám ublížit, mrzí mě to." Rozpláču se. Simon vstane a obejme mě. "Všechno, co se stane, má své důvody." Pohladí mě po vlasech. Vytáhne z kabelky kapesník a utře mi slzy. "Pojedeme k Tobě domů. Můžu Ti dělat doprovod?"
"Budu moct ráda." Vezme mi kabelu. Protentokrát zvládnu i výtah, protože mě tak vše bolí, že chůze po schodech je nemyslitelná. Nasedneme do auta a vyrážíme směr domov. Po chvilce, co seděla vedle mě a něco dělala na mobilu, jí oslovím. "Simone, víš, že jsem pot… ." Otočí se na mě a s tak milým výrazem a dá mi prst na ústa. "Vím, každý den jsem tady byla se na Tebe ptát a nosila Ti věci."
"Proč si zamnou nepřišla?" Překvapilo mě co řekla. "Nechtěla jsem Ti přitěžovat. Nevěděla jsem, zda nejsi na mě naštvaná a jestli mě vůbec vidět chceš." Při jejích slovech jsem se cítila hrozně. "Chtěla jsem zbaběle utéct před tím vším a stydím se za to." Dívám se z okna. "Začneme znova. Mám Tě ráda pro Tvoji osobnost a to jaká jsi." Její ruka spočine na mém rameni. "Děkuji Simone."
Po únavné cestě jsme konečně dorazili ke mně před můj dům. Simone mi pomohla vystoupit a vyndat kabelu. Auto odjelo a mi stáli na chodníku. Svítilo pouliční světlo a na nebi zářil měsíc. "Máš to tady pěkné."
"Je to takový malinkatý domeček, ale mě to stačí." Rozejdeme se ke dveřím a tam mě zastaví. "Měla bys jít první." A podá mi klíčky. Dám je do zámku a otočím. Překvapeně zjistím, že je odemčené.
Otevřu dveře a nahmatám vypínač. Jakmile rozsvítím, úžasem mi spadnou klíčky z ruky. Stál tam Bill s Emily a vítali mě transparentem na stropě. VÍTEJ VE SVÉ BUBLINĚ PORUČÍKU. Ve vázách kolem byly kopretiny a oba měli vtipné čelenky. Otočím se na Simone a ta už měla čelenku taky. Dojetím mi stékala slza po tváři. Všichni se ke mně nahrnuli a chtěli obejmout. "Jemně prosím." Nastavím náruč. Jsem ráda, že stojím. "Chceme, abys věděla, že Tě máme rádi a můžeš nám věřit." Řekla Emily. Na stole byly muffinky od Emiliny maminky. Simone přidala chlebíčky a byl uvařený čaj. Tak jsem si užívala, že s nimi můžu být. Tak jsem se dlouho nenasmála, jak s nimi. Bill vykládal zážitky s kluky a článcích v novinách, jak je nemocný, protože chodí se Simone po nemocnici. Do toho měl zážitky z natáčení nového klipu, ze kterého byl nadšený. Emily vykládala zážitky co se udály u nás ve městě a dokonce se stihla zasnoubit. Když šly holky přichystat ještě nějaké chlebíčky Bill si ke mně přisedl. "Můžeme jít na chvilku ven?"
"Určitě." Pomohl mi stoupnout a vydali jsme se směrem na zahrádku. Chvilku se tam mlčky stálo a pozoroval se měsíc. "Jsem ráda, že jsi tady. Ani nevíš, co to pro mě znamená." Chytnu mu ruku. "Chci být s Tebou a nemůžu Tě jenom tak opustit." Pomalu mě obejme a políbí do vlasů. "Teď Ti něco řeknu a nechci odpověď hned." Podívá se na mě vážně. Srdce mi bije na poplach. "Když jsem byl na otočce v Americe, zařizoval jsem nějaké záležitosti ohledně nás dvou."
"Nás dvou?" Cítím napětí. "Jak už jsem řekl, chci s Tebou být. Koupil jsem tam dům."
"Cos udělal?" Srdce dosáhlo bodu puknutí. Musím se opřít o stěnu, u které stojíme. "Miluju Tě, Amelí." "I přes to všechno?"
"I přes to všechno. Na jednu stranu to chápu. Není to se mnou jednoduché, ale vím, že chci trávit své volné chvilky s Tebou. A to všechno mě v tom jenom utvrdilo. Má otázka tedy zní." Chytne mě za ruce. "Amelí, pojedeš se mnou do Ameriky až to tady skončí?" Mám zástavu srdce. To je sen, ze kterého jsem se ještě nestihla probudit či jsem umřela? Zahledím se mu do očí. Vím, že už nechci udělat žádnou chybu. "Ano."
"Ano?" Řekl až překvapeně. "Ano, pojedu. Nechci Tě ztratit a udělat tu pitomost, co předtím. Vím, že Tě miluji a chci s Tebou být." Lehce se obejmeme a políbíme. V tom dojde Simone s táckem a skleničkami šampaňského. "Myslím, že je ta správná chvilka si připít, že?" Odloží podnos na stolek a obejme nás oba. "Jsem za Vás oba šťastná." Přijde i Emily. "Budeš mi chybět, ale na svatbu tady budeš, je Ti to jasný, jsi moje svědkyně!" Má výhružně vztyčený prst. "Musíte dojet všichni tři."
"To víš, že si tu čest nenechám ujít." Obejmu ji. "Počkat, ale co Tom? Ten o tom ví?" Podívám se na Simone a Billa. Ti se podívají vzájemně na sebe. "Je to v pořádku." Usměje se Bill. "Ví, že Tě mám rád a smířil se s tím. Budeme se vídat každý den, tak je to oka. Nemůžu bez něho být, je to moje druhá polovina."
"I kdybychom bydleli spolu pohromadě, tak je to v pořádku." Usměji se. "Pokud by to přežil on." Bill se začne smát a obejme mě. "To jsem potřeboval slyšet." Po jeho slovech mi to dojde. "Tak jak veliký barák to je?" Směji se. "Tak veliký, že když mě nebudeš chtít vidět, tak se nepotkáme." Začne se smát i Simone. "Doufám, že budu moct na prázdniny." Hlásí se o slovo Emily. "To víš, že můžeš!" Vezmu si skleničku do rukou. "Tak na nový začátek?" Pozvednu ji. "Na nový začátek..." pronese Simone s Emily. "A na nás dva." Podívá se na mě Bill. Už jde jenom slyšet tón ťukajících skleniček.
Co k tomu říct. Vše zlé je k něčemu dobré. Než si Bill dořešil vše ohledně skupiny, já mezitím vyklidila svůj domeček. Prodám ho i s nábytkem, protože dle Billa a Simone z toho nebudu nic potřebovat. Beru si jenom osobní věci a něco daruji charitě. V práci jsem dala výpověď a byla tam po dobu výpovědní lhůty. Patrik z toho nebyl nadšený, ale nic jiného mu nezbylo. Za mé přítomnosti jsem ještě vypilovala mouchy u mé nástupkyně Terezy a spokojeně mohla odejít. Nějaký týden budu užívat volna a hojení ran po nehodě. Zbytek už jsem trávila s Billem a bylo to opravdu úžasné. Pokud zrovna někde nebyl a nepracoval, či nebyl na akci s kamarády, poctivě se mi věnoval a opečovával. Simon se stala mou opravdovou kamarádkou, trávily jsme spolu volné chvíle a dokonce se spolu věnovaly umění. Myslím, že šťastnější už být nešlo. Tom se nakonec umoudřil. Bavil se se mnou bez nafouklých škraní a dokonce jsem i Shermine přišla na chuť, i když mi to dalo zabrat. Natalie mi pomohla o sebe lépe dbát, pečovat o pleť a zasvětit do světa, který žijou. S Billem se naše láska zatím před okolím tajila. Při našem štěstí ani jeden pisálek na nás nepřišel. Tím lépe, nechtěla jsem být rozebírána na titulcích, i když vím, že k tomu asi jednou stejně dojde, pokud mám s Billem strávit život, ale o to je to teď kouzelnější a jenom naše. Někdy stačí otevřít srdce novým věcem a i těm, o kterých si myslíme, že jsou nemožné. Vpustit do své bubliny možnost změny. Kdybych neopustila mou bublinu, kde jsem se cítila dobře sama, neměla bych možnost poznat to, co mám teď.
A kdo ví, co nás dva ještě čeká.
"Taky Tě ráda vidím." Usměje se a sedne na postel naproti mně. Nechápu, co se děje. Má přijet Emily a zjeví se tady Simone? "Emily se něco… ."
"Ne, neboj, ale chtěla jsem Tě odvézt já." Sklopím zrak, že po tom všem je na mě hodná. "Amelí, nemůžeš za to, co se stalo a za to předtím, na to zapomeneme."
"Nechtěla jsem Vám ublížit, mrzí mě to." Rozpláču se. Simon vstane a obejme mě. "Všechno, co se stane, má své důvody." Pohladí mě po vlasech. Vytáhne z kabelky kapesník a utře mi slzy. "Pojedeme k Tobě domů. Můžu Ti dělat doprovod?"
"Budu moct ráda." Vezme mi kabelu. Protentokrát zvládnu i výtah, protože mě tak vše bolí, že chůze po schodech je nemyslitelná. Nasedneme do auta a vyrážíme směr domov. Po chvilce, co seděla vedle mě a něco dělala na mobilu, jí oslovím. "Simone, víš, že jsem pot… ." Otočí se na mě a s tak milým výrazem a dá mi prst na ústa. "Vím, každý den jsem tady byla se na Tebe ptát a nosila Ti věci."
"Proč si zamnou nepřišla?" Překvapilo mě co řekla. "Nechtěla jsem Ti přitěžovat. Nevěděla jsem, zda nejsi na mě naštvaná a jestli mě vůbec vidět chceš." Při jejích slovech jsem se cítila hrozně. "Chtěla jsem zbaběle utéct před tím vším a stydím se za to." Dívám se z okna. "Začneme znova. Mám Tě ráda pro Tvoji osobnost a to jaká jsi." Její ruka spočine na mém rameni. "Děkuji Simone."
Po únavné cestě jsme konečně dorazili ke mně před můj dům. Simone mi pomohla vystoupit a vyndat kabelu. Auto odjelo a mi stáli na chodníku. Svítilo pouliční světlo a na nebi zářil měsíc. "Máš to tady pěkné."
"Je to takový malinkatý domeček, ale mě to stačí." Rozejdeme se ke dveřím a tam mě zastaví. "Měla bys jít první." A podá mi klíčky. Dám je do zámku a otočím. Překvapeně zjistím, že je odemčené.
Otevřu dveře a nahmatám vypínač. Jakmile rozsvítím, úžasem mi spadnou klíčky z ruky. Stál tam Bill s Emily a vítali mě transparentem na stropě. VÍTEJ VE SVÉ BUBLINĚ PORUČÍKU. Ve vázách kolem byly kopretiny a oba měli vtipné čelenky. Otočím se na Simone a ta už měla čelenku taky. Dojetím mi stékala slza po tváři. Všichni se ke mně nahrnuli a chtěli obejmout. "Jemně prosím." Nastavím náruč. Jsem ráda, že stojím. "Chceme, abys věděla, že Tě máme rádi a můžeš nám věřit." Řekla Emily. Na stole byly muffinky od Emiliny maminky. Simone přidala chlebíčky a byl uvařený čaj. Tak jsem si užívala, že s nimi můžu být. Tak jsem se dlouho nenasmála, jak s nimi. Bill vykládal zážitky s kluky a článcích v novinách, jak je nemocný, protože chodí se Simone po nemocnici. Do toho měl zážitky z natáčení nového klipu, ze kterého byl nadšený. Emily vykládala zážitky co se udály u nás ve městě a dokonce se stihla zasnoubit. Když šly holky přichystat ještě nějaké chlebíčky Bill si ke mně přisedl. "Můžeme jít na chvilku ven?"
"Určitě." Pomohl mi stoupnout a vydali jsme se směrem na zahrádku. Chvilku se tam mlčky stálo a pozoroval se měsíc. "Jsem ráda, že jsi tady. Ani nevíš, co to pro mě znamená." Chytnu mu ruku. "Chci být s Tebou a nemůžu Tě jenom tak opustit." Pomalu mě obejme a políbí do vlasů. "Teď Ti něco řeknu a nechci odpověď hned." Podívá se na mě vážně. Srdce mi bije na poplach. "Když jsem byl na otočce v Americe, zařizoval jsem nějaké záležitosti ohledně nás dvou."
"Nás dvou?" Cítím napětí. "Jak už jsem řekl, chci s Tebou být. Koupil jsem tam dům."
"Cos udělal?" Srdce dosáhlo bodu puknutí. Musím se opřít o stěnu, u které stojíme. "Miluju Tě, Amelí." "I přes to všechno?"
"I přes to všechno. Na jednu stranu to chápu. Není to se mnou jednoduché, ale vím, že chci trávit své volné chvilky s Tebou. A to všechno mě v tom jenom utvrdilo. Má otázka tedy zní." Chytne mě za ruce. "Amelí, pojedeš se mnou do Ameriky až to tady skončí?" Mám zástavu srdce. To je sen, ze kterého jsem se ještě nestihla probudit či jsem umřela? Zahledím se mu do očí. Vím, že už nechci udělat žádnou chybu. "Ano."
"Ano?" Řekl až překvapeně. "Ano, pojedu. Nechci Tě ztratit a udělat tu pitomost, co předtím. Vím, že Tě miluji a chci s Tebou být." Lehce se obejmeme a políbíme. V tom dojde Simone s táckem a skleničkami šampaňského. "Myslím, že je ta správná chvilka si připít, že?" Odloží podnos na stolek a obejme nás oba. "Jsem za Vás oba šťastná." Přijde i Emily. "Budeš mi chybět, ale na svatbu tady budeš, je Ti to jasný, jsi moje svědkyně!" Má výhružně vztyčený prst. "Musíte dojet všichni tři."
"To víš, že si tu čest nenechám ujít." Obejmu ji. "Počkat, ale co Tom? Ten o tom ví?" Podívám se na Simone a Billa. Ti se podívají vzájemně na sebe. "Je to v pořádku." Usměje se Bill. "Ví, že Tě mám rád a smířil se s tím. Budeme se vídat každý den, tak je to oka. Nemůžu bez něho být, je to moje druhá polovina."
"I kdybychom bydleli spolu pohromadě, tak je to v pořádku." Usměji se. "Pokud by to přežil on." Bill se začne smát a obejme mě. "To jsem potřeboval slyšet." Po jeho slovech mi to dojde. "Tak jak veliký barák to je?" Směji se. "Tak veliký, že když mě nebudeš chtít vidět, tak se nepotkáme." Začne se smát i Simone. "Doufám, že budu moct na prázdniny." Hlásí se o slovo Emily. "To víš, že můžeš!" Vezmu si skleničku do rukou. "Tak na nový začátek?" Pozvednu ji. "Na nový začátek..." pronese Simone s Emily. "A na nás dva." Podívá se na mě Bill. Už jde jenom slyšet tón ťukajících skleniček.
Co k tomu říct. Vše zlé je k něčemu dobré. Než si Bill dořešil vše ohledně skupiny, já mezitím vyklidila svůj domeček. Prodám ho i s nábytkem, protože dle Billa a Simone z toho nebudu nic potřebovat. Beru si jenom osobní věci a něco daruji charitě. V práci jsem dala výpověď a byla tam po dobu výpovědní lhůty. Patrik z toho nebyl nadšený, ale nic jiného mu nezbylo. Za mé přítomnosti jsem ještě vypilovala mouchy u mé nástupkyně Terezy a spokojeně mohla odejít. Nějaký týden budu užívat volna a hojení ran po nehodě. Zbytek už jsem trávila s Billem a bylo to opravdu úžasné. Pokud zrovna někde nebyl a nepracoval, či nebyl na akci s kamarády, poctivě se mi věnoval a opečovával. Simon se stala mou opravdovou kamarádkou, trávily jsme spolu volné chvíle a dokonce se spolu věnovaly umění. Myslím, že šťastnější už být nešlo. Tom se nakonec umoudřil. Bavil se se mnou bez nafouklých škraní a dokonce jsem i Shermine přišla na chuť, i když mi to dalo zabrat. Natalie mi pomohla o sebe lépe dbát, pečovat o pleť a zasvětit do světa, který žijou. S Billem se naše láska zatím před okolím tajila. Při našem štěstí ani jeden pisálek na nás nepřišel. Tím lépe, nechtěla jsem být rozebírána na titulcích, i když vím, že k tomu asi jednou stejně dojde, pokud mám s Billem strávit život, ale o to je to teď kouzelnější a jenom naše. Někdy stačí otevřít srdce novým věcem a i těm, o kterých si myslíme, že jsou nemožné. Vpustit do své bubliny možnost změny. Kdybych neopustila mou bublinu, kde jsem se cítila dobře sama, neměla bych možnost poznat to, co mám teď.
A kdo ví, co nás dva ještě čeká.
Komentáře
Okomentovat