KAPITOLA 16
Sedím
ve své oblíbené proutěné židli na zahrádce a dívám se na ultrazvuk z
vyšetření. Na tu malou fazolku, která ve mně roste a zároveň přirůstá k
srdci. Vím, že si to chci nechat. V ordinaci mi nešlo vyslovit, že to
chci dát pryč. Možná mi osud nachystal zrovna tohle, abych byla šťastná.
Problém byl, zda to říct Billovi. Mám se mu vůbec ozvat po takové době?
Se Simon jsem si psala, ale o Billovi
nepadla zmínka. Ani nevím, zda je pořád tady, nebo už odcestoval do
Ameriky. Asi bude nejlepší to zjistit. Jdu si pro noťas. --Drahá Simone,
jak se máš? Jsi stále v Německu? Jak jde kreslení? A jak se mají kluci?
Amelí-Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Simon stále v Německu
byla, ale Bill, už ne. Odpovím jí: zítra v 9 ráno tvá oblíbená kavárna.
Sbalím si věci, zajistím si hotel a odcestuji do Německa. Chci ji vidět a
měla by to vědět aspoň ona. Na dva dny si zajistím ten stejný hotel, ve
kterém se to všechno stalo. Večer po příjezdu na hotel jdu po domluvě s
personálem na střechu. Sednu si na místo, kde jsem ležela s Billem a
snažím se to vše vybavit a cítit jeho dotek. Zavřu oči a snažím si to
představit. Po nějaké chvilce rozjímání mě někdo chytne za rameno. Leknu
se a otočím se na osobu, co mi způsobila ten šok. Stála tam Simone.
"Simone? Jak víš, že jsem tady?"
"Po tvém vzkazu mi došlo, že se něco stalo. Nějak jsem tušila, že budeš na tomto hotelu a dole mi řekli, že jsi tady." Sedne si vedle mě a chytne mě za ruku. "Copak se stalo?" V jejím pohledu vidím Billa. "Mám otázku Simone. Jako na kamarádku, ne na matku kluka, kterého… ."
"Máš ráda? Ptej se." Má milý úsměv. "Jak se má Bill?"
"Snaží se před všemi dělat, že se nic nestalo a vše jde dál. Nikdo neví, co se mezi vámi stalo. Řekl mi to, protože ho to hodně bolí. Snaží se s tím stále vyrovnat, ale je to těžké." Její slova mě zahřála u srdce. Ne to, že trpí, ale že na mě myslí. "Víš o všem?" Ptám se jí opatrně. "Myslíš tím toto místo? Ano." Cítím, jak rudnu. "A proto jsem dojela. Je tu něco, o čem by měl vědět." Nahrabu v kabelce diář a v něm obrázek. Podám ho Simone. Chvilku ho pozoruje a se šokem se na mě podívá. "To je… ."
"Jo, jsem v 8 týdnu."
"Amelí… ." Vzdychne. "Dlouho jsem přemýšlela, zda si to nechat." Simon vyskočí, vytáhne mě za ruce a obejme mě. "Díky bohu, že sis to nechala! Ani nevíš, jakou mám radost."
"Ty máš radost?!" Řeknu překvapeně. "Samozřejmě. Mám Tě ráda a zrovna někoho takového jsem pro Billyho chtěla a on Tě má opravdu rád. A na druhou stranu jsem si myslela, že mě to nepotká být babičkou."
"Simone, počky." Zarazím ji. "Billa miluji, ale chtěla jsem jenom, aby o tom věděl. Nechci ho nutit do něčeho, na co není připravený a překopat mu život." Řeknu opatrně. Simone je zaražená. "Ani nevíš, co bych za to dala, abych ho mohla zase obejmout, ale oba žijeme jiné světy."
"Vše se dá řešit. Nebuď tvrdohlavá!" Řekla vztekle a naštvaně. "Simone, nezlob se." Vezmu ultrazvuk z její ruky a odejdu ze střechy pryč.
Sedím ve svém pokoji na balkoně. Přemýšlím. Možná jsem tvrdohlavá a šlo by to řešit, ale když vím, že je spokojený tak, jak je, o to víc si za tím stojím. Po jedné noci mu převrátit život. Už já ho mám vzhůru nohama a co teprve on. Možná byla chyba to říct Simone. Neměli o tom vědět a bylo by to lepší.
Ráno se nasnídám a jdu do parku. Tentokrát jenom sedět a dívat se kolem. Sleduji maminky s kočárky a pobíhající děti kolem. Hodím si sluchátka s hudbou od Tokio Myerse a relaxuji. Projdu si odpoledne obchody a navečer se vracím do hotelu. Procházím kolem recepce a zastaví mě mladík za pultem. "Promiňte, Vy jste slečna Agnello?"
"Ano." Otočím se k němu. "Mám tady pro Vás vzkaz." Podává mi papír. Já si ho překvapeně převezmu. "Děkuji." To bude určitě od Simone. Dojdu na pokoj, sednu si na postel a rozložím papírek.
Ve 21:00 bude před hotelem auto. Moc Tě prosím, nasedni. Simone
Odhodím papírek na komodu. Nemám v plánu někam jet. Jdu hodit sprchu. Po ní si natírám tělo krémem a pořád se dívám na ten vzkaz, co leží na posteli. Podívám se na hodinky a je po půl 9. Rychle se obleču, vezmu kabelku a jdu ven. Zvědavost zvítězila. Čekal tam náš známý řidič. "Kam pojedeme tentokrát?" Usměji se. "To nesmím říct." Mrkne na mě a čeká až se nalodím. "Super." Nasednu a vyrážíme. Jedeme dlouho a dokonce pryč z města. "Nejsem unesená, že ne?" Dívám se na něho ve zpětném zrcátku. Usměje se. "Ne. Už budeme na místě." Vyjedeme na kopec a tam vystoupíme. "Běž po této cestičce a dojdeš až k lavičce." Ukazuje směrem na osvícený chodníček mezi stromy. Vyjdu, ale ještě se pro jistotu na něho podívám, zda si ze mě nedělá srandu. Jeho gesta rukou znamenají, že mám pokračovat. Nějakou chvilku jdu, když v dálce vidím lavičku, která je otočená na osvícené město. Vidím, že na ni někdo sedí a čeká. To si to Simon vybrala dobře. Z tohoto místa nemám kam utéct. Už jsem skoro u lavičky, když vidím, že tam sedí někdo jiný. "Bille?" Vzdychnu. Postava se na lavičce otočí. "Amelí?!"
"Ty máš být přece… pryč?"
"Před chvílí jsem doletěl a mamka mě vezla přímo sem." Stoupne si. Neodolám a přiběhnu k němu a silně ho obejmu. Přitiskne mě k sobě. "Chybíš mi." Zašeptal. "Ty mě taky." Podívám se na něho a jemně ho políbím na rty. Cítím, jak se mi oči topí v slzách.
"Proč to všechno? Mamka musí mít nějaký důvod." Poodstoupím od něho. "Nic Ti neřekla?" Podívám se na něho se sevřeným hrdlem. "Amelí, o co jde? Ty o tom víš?" Chvíli si ho prohlížím a v hlavě mám maraton myšlenek. "Pojď si, prosím, sednout." Chytnu ho za ruku a táhnu ho na lavičku. Bill vytáhne cigaretu a podává i mě. Mávnu rukou, že nechci, ale chuť na ni mám. Jakmile si jí zapálí, musím jít bokem, protože mi to hrozně smrdí a chce se mi zvracet. Bill se zaraženě podívá. "Amelí, co je?" Ptá se ustaraně. Vidí moji reakci, tak cigaretu udusí o zem. Po chvilce si sednu zpátky k němu. Snažím se zhluboka dýchat. Už jsem nedoufala, že ho někdy uvidím. Chytnu ho za ruce a můj stisk mi opětuje. "Jak se máš?" Zajímá mě to. "Jde to. Nabídky se jenom hrnou. Stal jsem se tváří jednoho časopisu."
"To je super. Moc Ti to přeji."
"A jak Ty?"
"Jde to, ale naskytl se menší problém. Tedy... zatím je malý a proto jsem tady." Bill se na mě starostlivě podíval. "Pamatuješ na tu noc?" Řeknu opatrně. "Na tu nejde zapomenout."
"Tu noc se stalo něco… no… kvůli čemu jsem tady a Ty taky." Napětí by se dalo krájet. "Amelí, nerozumím tomu." Přisednu si těsněji k němu, jednu ruku mu vezmu a dám si ji na břicho. Jeho pohled z břicha pomalu stoupal nahoru. "Ty jsi… ." Vzdychne. "V 8.týdnu." Podívám se na jeho ruku, která je stále na mém břichu. Najednou si stoupne a popojde dál od lavičky a dívá se na svítící město. "Kdyby tohle máti neudělala, Ty bys mi to neřekla, že?" Řekne pomalu. "Bille." Otočí se na mě se smutným výrazem. "A jak bych Ti to řekla? Po zprávě? Mejlu? Napsat Ti ahoj, jak se máš -jo a náhodou jsem těhotná? To je to, co jsem nechtěla." Vytáhnu z kabelky diář a z něho kousek z časopisu, na kterém je srdíčko, co mi dal v obálce. Prohlížím si ho. "Možná se chovám hloupě a všechno to moc hrotím, ale jsou věci, z kterých mám strach. Nechci nikomu záměrně ubližovat a už né tomu koho miluju. Chtěla jsem nás ochránit před nějakým zklamáním, nadějemi, touhou a způsobila jsem nám větší bolest, než jsem si myslela. Nikdy jsem se neuměla rozhodovat sama za sebe a za svůj život správně." Podívám se na něho. "Jedno vím určitě… miluji Vás oba dva." Pohladím si břicho. "Ale vědomí, že jsi daleko a nemůžu Tě mít nablízku a čekat až se objevíš, nechci. Vím, že děti zatím nechceš a raději budu vědět, že jsi šťastný." Vytáhnu ultrazvuk, položím ho na lavičku a odejdu. Neotočím se ani jednou, protože vím, že to bude bolet o to víc. Dojdu k autu a vidím, že tam stojí i Simone. Ubrečená dojdu k ní. "Děkuji, že jsem ho mohla vidět." Obejmu ji a rukou si utřu slzy. "Amelí… ."
"Simone, prosím, ne." Sednu do auta. "Na hotel, prosím." Auto se rozjede a vidím Simone jak jde za Billem. Na pokoji si pobalím vše do kabele a jdu odevzdat klíče. Už tady nechci být a čekat na ráno není dobrý nápad. Víc jsem vše pohnojit nemohla. Beru prvního taxika, kterého se mi podaří stopnout. Jeden zastaví a vlezu dovnitř. V ten moment se mi udělá zle, protože jde v autě cítit alkohol. Než stihnu něco říct, auto se rozjede. "Na letiště prosím." Držím si ruku před pusou. Připoutám se, ač s tím zápasím. "Jasné děvenko." Řekl až slizkým hlasem. Po chvilce chlap šlápne na plyn. "Můžete jet pomaleji?!" Skoro až řvu, protože mám strach. V tom se na mě otočí a já už jenom spatřím na jeho straně světla. Nestihnu vydat ani hlásku. Nabere nás rozjetá dodávka.
Tma. Prázdno. Křik. Sirény.
Tak vypadá smrt? Nechci umřít… teď ještě ne. Cítím více rukou, které se mě snaží dostat z převráceného auta a odtáhnout pryč. Otevřu oči a vidím pobíhat lidi kolem. Nejsem schopná se hýbat. Ztěžka se mi dýchá. Takto to skončí? Tohle je můj osud? Zavřu oči a přes to všechno se snažím objevit v mé bublině. Jestli mám naposledy vydechnout, tak tam, kde to mám ráda, i když jenom v představách. … stojím na louce poseté kopretinami a objímám Billa. Kolem poletují bubliny. Najednou všechno tmavne a ztrácí se v oblaku tmy…
Museli mě operovat na vnitřní krvácení a šít na půlce těla řezné rány . Bohužel to znamenalo, že jsem přišla i o to, co bylo součástí mě a Billa. Taxik byl jako plechovka, která se při nárazu lehce zmačká. Při mé smůle, co do nás odrazila dodávka, nás stihla nabrat i Audi Q7 v opačném směru. Vjeli jsme do křižovatky, kde v obou směrech byl provoz. Štěstí, že žiji? Možná. Řidič takové štěstí už neměl. Jeho strana dodávka nabrala přímo přes dveře, kde seděl. Ležím na pokoji a dívám se z okna. Je pod mrakem a ptáci zpívají kolem oken. Cítím se tak prázdná. Byl to trest za mé jednání? Za mou paličatost? Jsem tak sama a mojí vinnou. Kdybych neodešla a zůstala s Billem, bylo by všechno jinak? Kdyby… už se můžu jenom proklínat. Ach Bille, všechno mělo být jinak. Kdybych mohla vrátit čas, tak bych toho ušetřila nás oba. Stačilo by si rozmyslet pomoct Emily a užít si volný víkend.
"Po tvém vzkazu mi došlo, že se něco stalo. Nějak jsem tušila, že budeš na tomto hotelu a dole mi řekli, že jsi tady." Sedne si vedle mě a chytne mě za ruku. "Copak se stalo?" V jejím pohledu vidím Billa. "Mám otázku Simone. Jako na kamarádku, ne na matku kluka, kterého… ."
"Máš ráda? Ptej se." Má milý úsměv. "Jak se má Bill?"
"Snaží se před všemi dělat, že se nic nestalo a vše jde dál. Nikdo neví, co se mezi vámi stalo. Řekl mi to, protože ho to hodně bolí. Snaží se s tím stále vyrovnat, ale je to těžké." Její slova mě zahřála u srdce. Ne to, že trpí, ale že na mě myslí. "Víš o všem?" Ptám se jí opatrně. "Myslíš tím toto místo? Ano." Cítím, jak rudnu. "A proto jsem dojela. Je tu něco, o čem by měl vědět." Nahrabu v kabelce diář a v něm obrázek. Podám ho Simone. Chvilku ho pozoruje a se šokem se na mě podívá. "To je… ."
"Jo, jsem v 8 týdnu."
"Amelí… ." Vzdychne. "Dlouho jsem přemýšlela, zda si to nechat." Simon vyskočí, vytáhne mě za ruce a obejme mě. "Díky bohu, že sis to nechala! Ani nevíš, jakou mám radost."
"Ty máš radost?!" Řeknu překvapeně. "Samozřejmě. Mám Tě ráda a zrovna někoho takového jsem pro Billyho chtěla a on Tě má opravdu rád. A na druhou stranu jsem si myslela, že mě to nepotká být babičkou."
"Simone, počky." Zarazím ji. "Billa miluji, ale chtěla jsem jenom, aby o tom věděl. Nechci ho nutit do něčeho, na co není připravený a překopat mu život." Řeknu opatrně. Simone je zaražená. "Ani nevíš, co bych za to dala, abych ho mohla zase obejmout, ale oba žijeme jiné světy."
"Vše se dá řešit. Nebuď tvrdohlavá!" Řekla vztekle a naštvaně. "Simone, nezlob se." Vezmu ultrazvuk z její ruky a odejdu ze střechy pryč.
Sedím ve svém pokoji na balkoně. Přemýšlím. Možná jsem tvrdohlavá a šlo by to řešit, ale když vím, že je spokojený tak, jak je, o to víc si za tím stojím. Po jedné noci mu převrátit život. Už já ho mám vzhůru nohama a co teprve on. Možná byla chyba to říct Simone. Neměli o tom vědět a bylo by to lepší.
Ráno se nasnídám a jdu do parku. Tentokrát jenom sedět a dívat se kolem. Sleduji maminky s kočárky a pobíhající děti kolem. Hodím si sluchátka s hudbou od Tokio Myerse a relaxuji. Projdu si odpoledne obchody a navečer se vracím do hotelu. Procházím kolem recepce a zastaví mě mladík za pultem. "Promiňte, Vy jste slečna Agnello?"
"Ano." Otočím se k němu. "Mám tady pro Vás vzkaz." Podává mi papír. Já si ho překvapeně převezmu. "Děkuji." To bude určitě od Simone. Dojdu na pokoj, sednu si na postel a rozložím papírek.
Ve 21:00 bude před hotelem auto. Moc Tě prosím, nasedni. Simone
Odhodím papírek na komodu. Nemám v plánu někam jet. Jdu hodit sprchu. Po ní si natírám tělo krémem a pořád se dívám na ten vzkaz, co leží na posteli. Podívám se na hodinky a je po půl 9. Rychle se obleču, vezmu kabelku a jdu ven. Zvědavost zvítězila. Čekal tam náš známý řidič. "Kam pojedeme tentokrát?" Usměji se. "To nesmím říct." Mrkne na mě a čeká až se nalodím. "Super." Nasednu a vyrážíme. Jedeme dlouho a dokonce pryč z města. "Nejsem unesená, že ne?" Dívám se na něho ve zpětném zrcátku. Usměje se. "Ne. Už budeme na místě." Vyjedeme na kopec a tam vystoupíme. "Běž po této cestičce a dojdeš až k lavičce." Ukazuje směrem na osvícený chodníček mezi stromy. Vyjdu, ale ještě se pro jistotu na něho podívám, zda si ze mě nedělá srandu. Jeho gesta rukou znamenají, že mám pokračovat. Nějakou chvilku jdu, když v dálce vidím lavičku, která je otočená na osvícené město. Vidím, že na ni někdo sedí a čeká. To si to Simon vybrala dobře. Z tohoto místa nemám kam utéct. Už jsem skoro u lavičky, když vidím, že tam sedí někdo jiný. "Bille?" Vzdychnu. Postava se na lavičce otočí. "Amelí?!"
"Ty máš být přece… pryč?"
"Před chvílí jsem doletěl a mamka mě vezla přímo sem." Stoupne si. Neodolám a přiběhnu k němu a silně ho obejmu. Přitiskne mě k sobě. "Chybíš mi." Zašeptal. "Ty mě taky." Podívám se na něho a jemně ho políbím na rty. Cítím, jak se mi oči topí v slzách.
"Proč to všechno? Mamka musí mít nějaký důvod." Poodstoupím od něho. "Nic Ti neřekla?" Podívám se na něho se sevřeným hrdlem. "Amelí, o co jde? Ty o tom víš?" Chvíli si ho prohlížím a v hlavě mám maraton myšlenek. "Pojď si, prosím, sednout." Chytnu ho za ruku a táhnu ho na lavičku. Bill vytáhne cigaretu a podává i mě. Mávnu rukou, že nechci, ale chuť na ni mám. Jakmile si jí zapálí, musím jít bokem, protože mi to hrozně smrdí a chce se mi zvracet. Bill se zaraženě podívá. "Amelí, co je?" Ptá se ustaraně. Vidí moji reakci, tak cigaretu udusí o zem. Po chvilce si sednu zpátky k němu. Snažím se zhluboka dýchat. Už jsem nedoufala, že ho někdy uvidím. Chytnu ho za ruce a můj stisk mi opětuje. "Jak se máš?" Zajímá mě to. "Jde to. Nabídky se jenom hrnou. Stal jsem se tváří jednoho časopisu."
"To je super. Moc Ti to přeji."
"A jak Ty?"
"Jde to, ale naskytl se menší problém. Tedy... zatím je malý a proto jsem tady." Bill se na mě starostlivě podíval. "Pamatuješ na tu noc?" Řeknu opatrně. "Na tu nejde zapomenout."
"Tu noc se stalo něco… no… kvůli čemu jsem tady a Ty taky." Napětí by se dalo krájet. "Amelí, nerozumím tomu." Přisednu si těsněji k němu, jednu ruku mu vezmu a dám si ji na břicho. Jeho pohled z břicha pomalu stoupal nahoru. "Ty jsi… ." Vzdychne. "V 8.týdnu." Podívám se na jeho ruku, která je stále na mém břichu. Najednou si stoupne a popojde dál od lavičky a dívá se na svítící město. "Kdyby tohle máti neudělala, Ty bys mi to neřekla, že?" Řekne pomalu. "Bille." Otočí se na mě se smutným výrazem. "A jak bych Ti to řekla? Po zprávě? Mejlu? Napsat Ti ahoj, jak se máš -jo a náhodou jsem těhotná? To je to, co jsem nechtěla." Vytáhnu z kabelky diář a z něho kousek z časopisu, na kterém je srdíčko, co mi dal v obálce. Prohlížím si ho. "Možná se chovám hloupě a všechno to moc hrotím, ale jsou věci, z kterých mám strach. Nechci nikomu záměrně ubližovat a už né tomu koho miluju. Chtěla jsem nás ochránit před nějakým zklamáním, nadějemi, touhou a způsobila jsem nám větší bolest, než jsem si myslela. Nikdy jsem se neuměla rozhodovat sama za sebe a za svůj život správně." Podívám se na něho. "Jedno vím určitě… miluji Vás oba dva." Pohladím si břicho. "Ale vědomí, že jsi daleko a nemůžu Tě mít nablízku a čekat až se objevíš, nechci. Vím, že děti zatím nechceš a raději budu vědět, že jsi šťastný." Vytáhnu ultrazvuk, položím ho na lavičku a odejdu. Neotočím se ani jednou, protože vím, že to bude bolet o to víc. Dojdu k autu a vidím, že tam stojí i Simone. Ubrečená dojdu k ní. "Děkuji, že jsem ho mohla vidět." Obejmu ji a rukou si utřu slzy. "Amelí… ."
"Simone, prosím, ne." Sednu do auta. "Na hotel, prosím." Auto se rozjede a vidím Simone jak jde za Billem. Na pokoji si pobalím vše do kabele a jdu odevzdat klíče. Už tady nechci být a čekat na ráno není dobrý nápad. Víc jsem vše pohnojit nemohla. Beru prvního taxika, kterého se mi podaří stopnout. Jeden zastaví a vlezu dovnitř. V ten moment se mi udělá zle, protože jde v autě cítit alkohol. Než stihnu něco říct, auto se rozjede. "Na letiště prosím." Držím si ruku před pusou. Připoutám se, ač s tím zápasím. "Jasné děvenko." Řekl až slizkým hlasem. Po chvilce chlap šlápne na plyn. "Můžete jet pomaleji?!" Skoro až řvu, protože mám strach. V tom se na mě otočí a já už jenom spatřím na jeho straně světla. Nestihnu vydat ani hlásku. Nabere nás rozjetá dodávka.
Tma. Prázdno. Křik. Sirény.
Tak vypadá smrt? Nechci umřít… teď ještě ne. Cítím více rukou, které se mě snaží dostat z převráceného auta a odtáhnout pryč. Otevřu oči a vidím pobíhat lidi kolem. Nejsem schopná se hýbat. Ztěžka se mi dýchá. Takto to skončí? Tohle je můj osud? Zavřu oči a přes to všechno se snažím objevit v mé bublině. Jestli mám naposledy vydechnout, tak tam, kde to mám ráda, i když jenom v představách. … stojím na louce poseté kopretinami a objímám Billa. Kolem poletují bubliny. Najednou všechno tmavne a ztrácí se v oblaku tmy…
Museli mě operovat na vnitřní krvácení a šít na půlce těla řezné rány . Bohužel to znamenalo, že jsem přišla i o to, co bylo součástí mě a Billa. Taxik byl jako plechovka, která se při nárazu lehce zmačká. Při mé smůle, co do nás odrazila dodávka, nás stihla nabrat i Audi Q7 v opačném směru. Vjeli jsme do křižovatky, kde v obou směrech byl provoz. Štěstí, že žiji? Možná. Řidič takové štěstí už neměl. Jeho strana dodávka nabrala přímo přes dveře, kde seděl. Ležím na pokoji a dívám se z okna. Je pod mrakem a ptáci zpívají kolem oken. Cítím se tak prázdná. Byl to trest za mé jednání? Za mou paličatost? Jsem tak sama a mojí vinnou. Kdybych neodešla a zůstala s Billem, bylo by všechno jinak? Kdyby… už se můžu jenom proklínat. Ach Bille, všechno mělo být jinak. Kdybych mohla vrátit čas, tak bych toho ušetřila nás oba. Stačilo by si rozmyslet pomoct Emily a užít si volný víkend.
Komentáře
Okomentovat