KAPITOLA 15

"Prosím, vezmi si to." Položím sklenici a beru nabízený balíček. Při rozbalování se stále dívám na Billa. Je to kniha. Podívám se na ni a na obalu byl nápis: Můj svět s Amelí. Překvapeně se znovu podívám na Billa. "Vždy mám u sebe sešit a dělám si poznámky. Zde je zaznamenané vše o Tobě. Mé pocity, dojmy, zážitky." Prolistuji knihou a tak mě to dojme. Některé myšlenky jsou tak krásné. A dokonce je to vše psané jeho rukou. "Proč mi to děláš tak těžké?" Brečím. "Těžké?" Dívá se překvapeně. "Tohle všechno… ." Podívám se kolem a do rukou na knihu. "… celou dobu se snažím…být silná..." Rozbrečím se. Bill přistoupí blíž, chytne mě za ramena a přitáhne k sobě. Silně mě obejme. Svírám v objetí knihu, kterou stále držím. Nakloní se k mému uchu, ale stisk nepovolí. "Miluji Tě." Zašeptá. Překvapeně se na něho podívám. Naše rty se najdou a políbí. Jeho něžné polibky se promění ve vášnivé líbání. Upustím knihu a ruce mu omotám kolem krku. Jeho ruce mě pevně obejmou kolem pasu. Pomalu skončíme na dece stále přitisknutí k sobě. Jeho ruka mě hladí po tváři. Zadívá se na mě s lehkým úsměvem. "Jestli tohle má být ta poslední noc s Tebou, tak nechci ničeho litovat." Řeknu a vášnivě ho políbím. Začnu mu vyslékat tričko. Hladím ho po jeho hrudníku a lehce se třepu vzrušením. Jeho ruka zajede za mé záda a rozepne mi šaty. Pomalých hlazením ramen, mi rukou sundává ramínka až mám šaty dole. Nějak sundám z Billa spodní část a on mi sundá kalhotky. Jeho ruka mi přejíždí po těle a jeho ústa mi laskají krk. Chvěji se vzrušením a na jeho straně to není jiné.
Věnuje mi pohled plný něžnosti. "Miluji Tě." Zašeptám a rukou ho pohladím po tváři. Pomalu a něžně do mě vnikne. Jeho pomalé pohyby mě přenášejí do nebe. Vzrušením vzdychám a naplno se odevzdám. Je to tak intenzivní. Projede to mnou jako elektrický proud. Silně zasténám a Bill se udělá zároveň se mnou. Tiskneme se k sobě.
Ležíme vedle sebe zabalení do deky. Opírám se Billovi o jeho rameno přitulená k němu a díváme se na hvězdy. Nemluvíme. Mě stékají slzy po tváři, protože nechci, aby tohle skončilo. Chci zastavit čas a zůstat s ním. Jenže je to nemožné. On žije jiný svět a bublinu než já. Zadívám se na měsíc, který jasně září. "Myslíš, že nám osud dovolí se ještě někdy setkat?" Přeruším to ticho. Bill se zvedne a opře se o loket a zadívá se na mě. Mlčky se pozorujeme. "Je to asi šílené, ale… chci s Tebou být. Nechci se rozloučit s vědomím, že tohle byla poslední noc."
"Bille, sám víš, že to nepůjde. Každý má jiný život. Ty ten na cestách plný slávy a já ten v tom mém malém domečku se zahrádkou a práci za počítačem."
"Amelí, pojeď se mnou." Vidím, že mu stéká slza po tváři. "Věř, že Tě miluji a milovat budu... Obejmi mě a nepouštěj mě pro tento večer, prosím." Pohladím ho po tváři. Vezme mě do náruče a silně obejme a naše těla se naposledy propletou.

Sedím na posteli, kufr mám sbalený a nachystaný. V klíně mám obě kytky, co mi dal. Můj pohled směřuje z okna. Čekám na poslíčka, kterého jsem si nechala zavolat, aby mi pomohl je odnést dolů k taxiku. Když poslíček dojde, jede výtahem a já se vydám pomalu ze schodů. Když dojdu na recepci vrátit klíče, vidím, že na mě čeká Simone. Zarazím se. Položím klíče na pult recepce, poděkuji a mířím k ní. Poslíček mi nese zavazadla do auta. "Simone, co tady děláš?"
"Amelí, jdu se rozloučit." Mile se usměje a mě tím dojme. Cítím, jak mi oči vlhnou. "Děkuji, bylo mi s Vámi skvěle."
"Nám s Tebou taky. Musíš nás někdy zase přijet navštívit a určitě si i napíšeme."
"Určitě budu ráda, když se spojíme." Obejmeme se. "Mám tady pro Tebe ještě něco." Podá mi malou obálku. "Co to je?" Dívám se překvapeně. "To je od Billa." Skousnu si ret. "Šťastnou cestu Amelí."
"Děkuji a pozdravuj." Odeberu se k autu. Sednu do taxíku a řeknu směr letiště. Kytice položím vedle sebe na sedadlo a obálku svírám v klíně. Dívám se z okna na ubíhající okolí. Hrudník se mi svírá bolestí. Zahledím se na ten bílý pruh papíru. Chytnu za zalepenou část a snažím se ho otevřít. Když se mi to podaří, podívám se dovnitř. Je v něm utrhnutý kousek z časopisu a na něm nakreslené srdíčko. Sevřu ho v pěst. Nejen slzy, ale i úsměv mám na tváři. Celou dobu si pamatoval vše, co jsem řekla či zmínila. Tak bych si přála, aby to bylo jak ve filmu. Než nastoupím do letadla, zastaví mě láska mého života, abych ho neopouštěla… jenže láska mého srdce je už na cestě na dovolenou. Nezbude mi než doufat, že ho budu moct ještě obejmout.

O měsíc později. Vrátila jsem se ke svému starému životu. Pracuji jak to jen jde. O víkendech jsem si přibrala ještě výpomoc na koncertech, abych nemyslela na Billa. Dle fan stránek na facebooku, si dovolenou užíval a dokonce jel i na fashion week s Natalie. Byl šťastný a dělal to, co má rád. Jestli si na mě někdy vzpomene, netuším. Vím ale jistě, že v mém srdci bude dlouho.

Venku prší. Sedím na sedačce a čtu si knížku. Déšť bubnuje o parapety oken a zvýrazňuje můj smutek na duši. Poslední dva dny mi není dobře. Zvracím a všechno mi smrdí. Dokonce i má oblíbená voňavka. Nemůžu do sebe nic dostat krom čaje. Vzala jsem si pár dní dovolenou, abych se dala dohromady. Zrovna koluje nějaká chřipka a já se jí musela nakazit.
Pátý den nevolností už jdu k doktorce, protože se to nemění a vše je při starém. Doktorka mi hned brala krev se slovy, že si mám zavolat druhý den ráno. Patrikovi jsem volala, že jsem stále nemocná. Naštěstí náhrada zaučená už byla, tak nebyl problém. Druhý den ráno jsem vzala telefon do rukou a vytočila číslo na doktorku. "Ordinace Wurstová, prosím?"
"Dobrý den, Agnello. Měla jsem si zavolat na výsledky."
"Moment." Slyším, jak klepe do počítače. "Slečno Agnello, mám pro Vás dvě dobré zprávy. Jedna je, že výsledky jsou negativní a ta druhá je, že je zvýšená hladina hCG což znamená, že jste těhotná a měla byste se neprodleně objednat ke svému gynekologovi." Při jejich slovech se mi zastavil dech, sevřelo se mi hrdlo a já cítila, že nemám daleko od omdlení. Udělalo se mi hrozně špatně. "Jste tam?" Ozvalo se z telefonu. "A-ano, jsem. Děkuji." Zavěsím. Sesunu se na sedačku a podívám se na své břicho. To nemůže být pravda. To je nějaký vtip. Nemůžu být těhotná. To nejde. Přitáhnu si kolena blíže k sobě a pláču. Co budu dělat? Nevím, zda je vůbec dobrý nápad si to nechávat. Měla bych to Billovi říct? Bude mi věřit? A co potom? Proč v mém životě nemůže jít něco normálně a bez klacků pod nohama? Týden jsem zavřená doma a ležím jenom v posteli. Nechce se mi s nikým mluvit, nikam chodit a nikomu nic vysvětlovat. Chci být sama po tmě se svými myšlenkami. Jedna věc byla jistá. Musím se objednat na vyšetření ke svému doktorovi.