KAPITOLA 14

Jedu autem za Billem. Krabici držím na klíně a přemýšlím o slovech Simone. Jí se to řekne, ale reálně bydlíme velice daleko od sebe a být ve spojení jenom formou textovek není vztah. Dojedu na místo a Bill se procházel s Pumbou. "Hotovo?" Vystupuji z auta. "Hotovo. Těším se na večeři a postel. Bolí mě nohy z těch podpatků."
"Tady aspoň vidíš, jak některé ženy trpí." Usměji se. Nasedneme spolu do auta a jedeme směr hotel. Pumba byl taky unavený, protože se vyvalil Billovi pod nohama a usnul. Podávám Billovi krabici, kterou mám od Simon. "Chtěla jsem Ti nějak oplatit to, co děláš Ty pro mě. Proto jsem musela odjet." Bill krabici převezme a udiveně se na mě podívá. "No nedívej se na mě tak a otevírej." Bill odloží mobil a zachrastí s jeho přívěšky. Pomalu otevře krabici, jako by z toho mělo něco vyskočit. "Oh, koláč od babičky. Amelí, to je tak úžasné. Tak jsem se na něho těšil a toužil po něm. Kde jsi ho vzala?"
"Trochu mě s tím pomohla Simone. Požádala jsem jí o to a ona to pro mě zařídila."
"Úžasné! Moc děkuji!" Jeho úsměv a výraz mluvil za vše. Jak maminka říkala, že i maličkost dokáže vykouzlit úsměv na tváři, měla pravdu. Bill toho byl důkazem. Byl jako dítě s vytouženou hračkou.
Práce s ním mě bavila a dny utíkaly. Jezdil na zkoušky za kluky, poflakoval se po městě, navštěvoval kamarády a často býval s Natalie. Někdy mě vzal sebou a jejich partou na nějakou akci se pobavit. Někdy byl výlet s mým průvodcem, abych zabila nějak ten volný čas a dokonce i se Simon jsme se párkrát ještě viděly. Naštěstí už nepadlo nic o mně a Billovi. Domluva byla, že moje práce skončí jejich odjezdem na dovolenou. Potom to už převezme jejich asistent Michael. Trochu jsem na Natalie žárlila, protože s ním byla neustále v kontaktu. Bill mě s ní seznámil a můžu říct, že je to atraktivní, sympatická žena, která se umí bavit. Oni dva by se k sobě hodili, ale dle Billa, je to dobrá kamarádka. Se zbytkem skupiny jsem se moc neviděla a Tom se mi vyhýbal. Posledních pár dní, už jsem byla jako dohled, kdyby se naskytlo ještě něco, co by se mělo vyřídit, ale většinu času bylo volno.
Zbývala mi noc do odjezdu. Je kolem deváté večer a sedím na svém balkoně a snažím se užívat okolí a zapamatovat si, jaké to tady bylo. V lehkých šatech se zavřenýma očima a nohama opřenými o zábradlí nasávám atmosféru. Zapípá mi mobil, který je na stole a čeká, až ho vezmu. Mám či nemám si to číst? Nechce se mi otvírat oči, ale nakonec je otevřu. Beru mobil do rukou a vidím, že mi píše Bill. - - - Má bublina něco postrádá - - - - - A já s tím můžu něco udělat? - - V tom uslyším zaklepání na dveře. Překvapeně se zvednu a jdu k nim. Při otevření tam nikdo nestojí, ale na zemi je vzkaz. Zvednu ho a otevřu.
PŘÁNÍ SE MAJÍ PLNIT
Podívám se na chodbě doprava a i doleva. Nikde nikdo. Zavřu za sebou dveře a dojde mi další zpráva. - - - 2 minuty - - Dvě minuty? To tady na mě něco vybafne? Co to se mnou hraje za hru?
Najednou opět zaklepání. Jdu otevřít. Chytnu za kliku a otevřu: "Bille o co… ." Poslíček na mě překvapeně hleděl. "Pardon." Omlouvám se mu. "V pořádku, tohle je pro Vás." A podává mi kytici kopretin, která má mašli ze stránek knih. "Můžete mě, prosím, následovat?"
"Ano… jistě." Udiveně zavřu dveře a jdu za ním. Srdce mi bije jako o závod. Dokonce mineme výtah a jdeme po schodech nahoru. Vyjdeme až skoro na střechu. Posledních pár schodů se na mě poslíček otočí. "Musím Vám zavázat oči." Vytáhne z kapsy pruh látky a zaváže mi je. Na prázdno polknu. Pomůže mi vyjít těch zbývajících pár schodů a nechá mě stát uprostřed něčeho. Slyším jenom jak se za mnou zavřou dveře, kterými jsme přišli. Někdo mi vezme kytici z rukou a někam jí odloží. Hned na to mě chytne jemně za ruce. "Je to šílené, ale od první chvíle ses mi líbila. Čas s Tebou mě ujistil, že se mé srdce nemýlilo. Hodně jsem přemýšlel a vím jistě, že chci abys byla součástí mé bubliny. I kdyby to mělo být jen na tento večer." Pomalu mi pouští ruce a utírá slzu, která mi tekla po tváři. Obejde mě a rozváže mi pásku. Po sundání se zhluboka nadechnu, protože to co vidím, mě doslova rozpláče. Celá zem je posetá kopretinami, kolem hoří svíčky a dokonce poletují bubliny, které se vznáší nad tím vším. Uprostřed je deka, na které je kytice levandulí. Na stolečku je občerstvení a víno. A to vše završuje výhled na celý Berlín. "Bille… ." Zmůžu se jenom na vzdech. "Amelí… ." Otočím se k němu, celá mokrá od slz. Prsty mi je utře z pod očí a podívá se na mě vážným pohledem. "Pamatuješ na tu padající hvězdu po koncertu, kdy jsem si něco přál?"
"Ano." Zašeptám. "Přál jsem si, abych mohl mít příležitost Tě lépe poznat a tím Tě mít nablízku." Při těch jeho slovech nejde neronit slzy. Můj pohled spočine opět na tu krásu kolem. Je to skoro jako v mé bublině. Bill mě vezme za ruku a táhne ke stolku. Podá mi do ruky sklenici vína. "Na dnešní večer." Nakloní sklenici ke mně. Ťukneme si a napijeme se. Bill sklenici položí a otočí se ke své tašce a něco se v ní snaží nahrabat. Podává mi balík, který vypadá, že je zabalený z listů knih. Tak, jak ta květina. "Bille, to je už trochu moc, nemyslíš? Už toto všechno… ." Mávnu rukou. "… je sen."