KAPITOLA 13

Ráno bylo hned po včerejšku jiné. Dneska Billa čekalo focení pro jednoho známého fotografa. Nachystám se a čekám u auta venku na Billa. Opět mám nabalený skicák, kdybych měla tvořivou chvilku. Tady jsem ho vytáhla už tolikrát, že je až smutné, jak to doma zanedbávám. "Dobré ráno." Ozve se za mými zády. Jenom se pousměji. "Dobré ráno. Doufám, že jsi svěží a připravený se zvěčnit?" Otočím se na něho a potáhnu si z cigarety. Bill mi vezme cigaretu z ruky a potáhne si z ní. "Jsem ready!" Vrací mi cigaretu zpátky do rukou, co si ještě jednou potáhne. Musela jsem pozdravit i Pumbu, protože se hlásil o pohlazení. "Dneska nejede Sandra?" Dívám se do auta. "Ne, dnes ne." Nasedneme do auta a opět řidiči hlásím cestu a udávám instrukce. Bill si mezi tím vyfotil v autě selfie. Přišlo mi to trochu vtipné, ale už jsem toho byla svědkem několikrát, že to šlo přejít. Vezmu svůj mobil a jak se rozjedeme, otočím ho na Billa a vyfotím ho. Podíval se na mě překvapeně. Zazubím se na něho. "To aby ses nemusel fotit sám." Začnu se smát. "Nekecej, Pumba Tě omrzel, tak musíš mít i moji fotku." Uchechtne se. "To víš, že jo! Přece jenom z Tebe není tolik chlupů jak z něho. Ideální mazel. Promiň Pumbi." Pohladím Pumbu za ušima. Bill se usmíval a kroutil hlavou a hrál si s mobilem. Já si otevřela noťas a šla vyřídit pár záležitostí, které na mě neodkladně čekaly. Po deseti minutách se podívám z okna. Otočím se na Billa a pozoruji ho. Je tak dokonalý. Kdybych mohla, přisednu si ještě blíž, abych mohla cítit jeho vůni a být na blízku jeho doteku. "Chtěla jsi něco?" Podívá se na mě. "Ne." Stále na něho upírám zrak. "Mám na sobě něco?" Začne se prohlížet. "Ne."Odpovím suše. "Děje se snad něco?" Ptá se už ustaraně. "Nemůžu se na Tebe dívat? Dělej, že mě nevidíš." Mrknu na něho. "To nejde." "Ale jde, ty akorát nechceš." Natočil se víc ke mně a začal mě pozorovat taky. "To teď děláš co?" "Když ty, tak já můžu taky." A zahledí se mi do oči. "Teď už je to ale divné."
"Ne, divné to bylo před chvílí."
"Bille?"
"Amelí?"
"Je to divné." A začnu se smát. Vracím se ke své práci na notebooku. Když v tom slyším, jak mě Bill vyfotil. "A toto děláš teď co?" Povytáhnu na něho jedno obočí s koutkem. "Oplácím." Zazubí se a zpátky se vrací k ťukání na mobilu. Zbytek cesty ho sleduji koutkem oka a pracuji.
Po příchodu do budovy, se hned začali všichni Billovi věnovat. Věnovali se mu tak intenzivně, že jsem si připadala opravdu zbytečná. Nejvíc mě pobavilo, když mu zatřeli obočí a začali mu zkoušet dámské lodičky na podpatcích, při kterých bych si i já rozbila hubu. To bylo na mě už moc. Vím, že je Bill kolikrát extrémista, ale že až tak. Vše sleduji z povzdálí, protože bych tam akorát byla na obtíž. Když si začal na sebe soukat silonky, musela jsem si jít ven zapálit. Tak toto vidět nemusím. Když jsem kouřila druhou cigaretu, vylezli ven a šli fotit k protější budově. Málem mi vypadla cigareta z ruky. Billa bych nepoznala a to jak nakračoval v těch lodičkách… málem se mi zastavilo srdce a oči byly na pokraji vypadnutí. Dneska to bude dlouhý den. Vytahuji skicák, sednu si na patník opodál a dělám si náčrty Billa v různých pozicích a i okolí. Na jednu stranu musím říct, že ho obdivuji, že do něčeho takového šel. Opravdu se nebrání ničemu. Teda kromě toho, si najít ženskou. V ten den nebylo moc příležitostí s ním být v kontaktu. I jídlo, pití a jeho požadavky dělali oni. Já si prošla i okolí, abych se nějak zabavila, protože i práci jsem měla vyřízenou. Ale na jednu stranu, mám ho nablízku a to mi stačilo. Se Simon jsem si domluvila na té večeři jedno překvapení pro Billa. Došla mi zpráva, že je to nachystané. Focení bylo ještě na dlouho a mě nepotřeboval. Řeknu mu v rychlosti, že musím jet něco vyřídit do města a pokud bude hotový dřív než já dojedu, ať mi zavolá. Vezmu si našeho řidiče a nechám se zavést za Simon. Vyjdu z auta a už na mě venku na lavičce čekala s krabičkou v ruce. "Ahoj." Zvedá se z lavičky. "Ahoj, ani nevíš, jak Ti jsem vděčná, žes to pro mě udělala." Beru od ní krabičku. "Ona pro ně udělá všechno, tak to nebyl až takový problém. Půlku dostal Tom, jestli to nevadí?" "Vůbec, i kdyby toho byl kousek, budu za to ráda a on myslím taky." Usměji se na ni.
"A co focení?"
"Můj šálek čaje to tedy není. No, nechceš jít na kávu? Máš čas chvíli?"
"Mám, zrovna jsem Ti to chtěla navrhnout."
"Řeknu řidiči, že má čas." Přiběhnu k autu a domluvíme se, že mu zavolám. "Půjdeme do mé oblíbené kavárny." "Super. Já to tady totiž neznám." Vejdeme do malé, pěkné kavárničky, která je svým způsobem abstraktní. Každý kousek nábytku jiný. Co stůl, to jiná židle. Na stěnách různé obrazy a v jednom rohu klavír. Simone vybere stůl, kde byly křesla. Pěkně se uvelebíme a objednáme si kávu. "Zde bývají po večerech lidi, co chtějí předvést nějaký svůj talent." Rukou ukáže na prázdný plac kousek od baru. "Bývá tu scénické čtení, někteří přednáší své básně, někdo večer zpříjemňuje hudbou na klavír. Mám tady to místo velice ráda. I umělci si přijdou na své. Zde se vystavuji obrazy od lidí třeba z uměleckých škol či amatérů, kteří milují barvy." Rukou naznačí půlkruh ke zdím. Hrála tam příjemná, relaxační hudba. "Je to tady úžasné." Prostor mě opravdu ohromil. "Ty jsi tady měla taky obrazy?" Podívám se na Simon. "Dříve ano, teď to nechávám jiným. Je tady o to velký zájem." Usměje se. Přinesou nám kávu a k tomu koláček. "Nádherně to voní." Přičichnu si k šálku. "A co teprve ta chuť." Řekne Simon a bere šálek do rukou. Obě si upijeme. Byla to slast pro chuťové buňky. "Jak se Ti líbí práce s Billem?" Upře na mě pohled. "Je to hodný kluk. Práce s ním jde jako po másle." Usměji se na ni a prstem přejíždím po stole. "Jde na něm vidět, že to vše dělá s láskou a radostí. Narodil se pro to, aby to dělal." "Je zvláštní, že jsi druhý člověk, o kterém často mluví. S Natalie jsou jako sourozenci a nerozlučná dvojice. A ty jsi druhá, kterou často zmiňuje." Míchá si přitom kávu. "Vy mezi sebou něco máte?" Zarazím se a se zástavou srdce na ni hledím. "Ne, nic. Neboj Simon, je to čistě pracovní." Snažím se vše uvést na pravou míru. "Vycházíme spolu dobře a skoro k ničemu nedošlo."
"Skoro?" Její pohled je lišácký a ten její zdvižený koutek k úsměvu skoro budil strach. "To byl překlep, k ničemu nedošlo." Snažím se to zamaskovat. "Amelí, to už nezakecáš. Vidím na Tobě rudé líčka." "Okey." Vzdychnu. "Jeden večer jsem byla u Billa na večeři a trochu se popilo, protože se i dlouho vykládalo. No a já ho políbila."
"Počkej, Bill Tě pozval k sobě na večeři?" Dle její otázky jí více udivilo to, že jsem byla u něho na pokoji, než ta pusa, kterou jsem mu dala. "Ano, byla. Proč se tak divíš?"
"Bill si krom Natalie do pokoje nikdy žádnou holku takto nepustil. Teda krom té jeho bývalé. Znamenáš pro něho něco víc." Usměje se. "Moc to nenafukuj, nechtěl sám večeřet, to je vše. A je to jenom pokoj." "Pokoj je jeho soukromá zóna." Řekne a vypadá při tom spokojeně. "Simone, je v tom jenom kamarádství, které pomine, jenom co odjedu zpátky domů."
"Amelí, poslední otázku a dám Ti pokoj,ano?"
"Dobrá." Řeknu nejistě. "Neber mě jako jeho matku, ale kamarádku. Máš ho ráda?" Podívá se na mě vážně. "Simone, znám ho pár dní a nemůžu s Tebou mluvit o těchto věcech. Jsi jeho matka." "Opakuji, neber mě jako jeho matku. Znám Billa do morku kosti a vím, že tam něco musí být." Už je mi to nepříjemné. Proč si nemůžeme vykládat tak, jako na té večeři. Co jí mám říct? Že ho miluji? Jak by to vypadalo? A když jí řeknu, že se mi nelíbí, nebude mi to věřit. Teď bych se nejraději zvedla, a odešla pryč. Dívám se na ni a přemýšlím, co jí řeknu. "Někdy to nemusí být tak složité jak to vypadá. Chce to jenom chtít." Řekne medovým hlasem. Dle její reakce znala odpověď dopředu. Jenom se v tom chtěla ujistit. Zničeho nic začala dělat, že tento rozhovor neproběhl a navázala na téma umění.