Kapitola 9.

Bill usnul na sedačce v obýváku. Malou jsem mezi tím přebalila a nakrmila. Položila jsem jí do košíku a sedla si na křeslo s papírkem schovaným v dlani. Je teď ta správná chvíle na něho vše vybalit a jít s pravdou ven? Cítím uvnitř, že to tak bude nejlepší. Chci, aby věděl, že v tom není sám. Vzpomenu si, že mám schovaný v ložnici papír, který mám zdob, kdy jsem ještě žila s ním. Je to zpráva od mého psychologa s mou diagnozou. Odběhnu do ložnice, kleknu ke skříňce, kde mám schovanou krabici s mými poklady a tajemstvími. Odložím papírek v dlani, sundám víko a začnu zkoumat, kde ten papír je. Pod ruku se mi dostane krabička, kterou jsem naposledy viděla při stěhování. Prsty přejedu po její hraně a srdce se mi rozbuší. Najednou sedím na sedačce v našem domě, Bill sedí naproti mně a podává mi ji do rukou se slovy: "Tohle ti chci dát za to všechno, co jsi pro mě udělala a co pro mě znamenáš." zní mi v hlavě. Pomalu krabičku otevřu a opět mě jako tehdy oslní jeho krása. "A srdce, Mio, je mé srdce." slyším, jako by to bylo včera. Prsty obkroužím srdíčko, které bylo součástí náramku. "Neruším?" vytrhne mě ze snění Bill. Rychle krabičku zacvaknu a odhodím zpět do krabice. "Ne, to vůbec ne." setřu si slzu, která mi ukápla. Bill si ke mně sedne a pohladí po vlasech. "Něco tě trápí, že?"

"To bych mohla říct i o tobě." podívám se na něho. Vezmu papír ze země do ruky, který jsem třímala v dlani a podám mu ho. "Co to je?"

"Menší pomoc."

"Pomoc?"

"Je to číslo na mého psychiatra. Ten ti pomůže, uvidíš. A když ne, aspoň se budeš cítit o něco líp, když mu řekneš vše, co tě trápí." Bill papírek rozbalí a prohlédne si ho. "Jak dlouho?" zašeptá. "Co jak dlouho?"

"Jak dlouho ho navštěvuješ?"

"Popravdě?"

"Ano, chci slyšet pravdu." Protočím si prstýnkem na ruce. "Po incidentu s Rose a Wilsonovou."

"Ty jsi chodila k psychiatrovi i ve vztahu se mnou?" nadzvedne obočí. "Ano. Nechtěla jsem, aby o tom někdo věděl. Už tak jsem si připadala a připadám slabá. Kdybych nebrala prášky nevím, kde bych teď byla."

"Prášky?"

"Mám problémy, Billy. Když je neberu, mám úzkostné stavy, deprese… a okolí mě straší a hlavně ve snech za mnou přichází Bella, Viktor s Ivanem… ."

"Sny tě trápily přece, když jsi byla těhotná s dvojčaty?" opře se o skříňku a zadívá se mi přímo do očí. Tady je ta chvíle, které jsem se vždy snažila tolik vyhnout. "Ano, protože jsem vysadila prášky. Ten doktor mi nedal variantu slabších prášků jako tady tento, abych byla schopná to zvládnout. Proto ta náladovost a to kolem. Kvůli tomu jsem tě pronásledovala a možná zapříčinila náš rozpad manželství. Kdybych tehdy šla s pravdou ven, nedostal by ses zase do starých kolejí… ." Vytáhnu krabičku z krabice. "Tohle vše je lež. Kdybych opravdu byla taková, jak vypovídá náramek, neublížila bych tolika lidem kolem sebe. Díky mě se vše hroutí… ."

"To není pravda! Oh, Mio… máš přece krásnou dceru, Toma a nás." chytne mě za rameno. "Mám strach, že Toma už jsem ztratila."

"Co?" ruka mu pomalu sjede z mého ramene. "Požádal mě o ruku a já ho odmítla."

"Proč?" jemně se zamračí a nakrabatí lehce ten jeho nos. "Přece se milujete!"

"Jenomže já mám strach… už tak mám pocit, že se vše opakuje a nechci, aby to mezi námi něco změnilo. Mám strach, že když mu řeknu ano, nějak to pokazím. Nechci to vše procházet znovu. Takto mám pocit, že ho můžu dobývat a snažit se o jeho lásku, ale s papírem mám pocit, že to půjde do kopru jako u nás dvou." pohladím ho po tváři. "To není přece pravda, Mio. Tom by ti snesl modré z nebe."

"Já vím, Billy, ale já prostě nechci… možná v někde hluboko uvnitř mě nechci ztratit to kouzlo, co bylo mezi námi. Ty jsi a byl moje láska, i když se hodně věcí změnilo. Přece stejné příjmení mám a nechci kolem toho dělat divadýlko. Nemohla bych si ho vzít s pocitem, že mu hodně věcí tajím."

"Proč mu to tedy neřekneš?" chytne mě za ruce a něžně pohladí prsty. "Protože by to nepochopil. Hrozně mě hlídá. Už jednou dohlížel na to, jestli je beru a jak je beru. Teď když máme malou, o to hůř by to nesl."

"Je citlivější kvůli mně, to je pravda." sklopí zrak a zahledí se mi na ruku. "Proč nesundáš ten prsten?" přejede si rukou ve vlasech. "Nevím… ." protočím s ním. "Přece jenom je toho s ním hodně spojené. Možná to i Toma štve."

"Tak to určitě." pousměje se. Obejme mě a políbí do vlasů. "Jsem rád, že jsi mi to řekla. Vždy si byla můj anděl a věř, že Tom potřebuje čas to strávit a bude vše zase v pohodě."

"Myslím, že ten anděl jsi momentálně ty pro mě." lehce se usměji a zabořím se mu do ramene. "Olivere, budeš k tomu chtít i sýr?" volám na něho z kuchyně. "Jo, chci! Dík! A vezmu si to do pokoje!" Zase chce ležet v učebnicích? On si nedá pokoj. "A co kdybychom si zahráli hru jak Mel usne?!"

"Mio, mám toho moc!" Nesouhlasně zakroutím hlavou. Odložím vše, co držím v rukou a jdu za ním. Najdu ho, jak sedí u košíku a předčítá Mel pohádku. Utřu si ruce do zástěry a vytáhnu mobil z kapsy a vyfotím je. Tak mi to přišlo roztomilé, ale neměnilo to nic na tom, že jsem se na něho zlobila. "Měl bys na chvíli vypnout! Život není jenom učení proboha. Nepřeháníš to?" stoupnu si s rukama v bok. "Ale mě přijali na… ." "To neznamená, že když máš ten pitomí cár papíru, že se strhneš! Povinně, dnes bez učebnic, knížek a všelijakých jiných věcí, u kterých by ses učil, jasné?" Chvilku na mě zaraženě hleděl, ale nakonec podlehl mému nátlaku. "Okey." zakroutí hlavou rezignovaně. Když se otáčím k odchodu, vrazím do Billa. "Promiň, chtěl jsem tě obejít."

"To je v pohodě. Budeš chtít taky sýr?"

"Že se ptáš." usměje se. "Co se tady řešilo?" následuje mě do kuchyně. "Aby dnes vypnul mozek. Už to s tím učením přehání, nemyslíš?" opřu se o kuchyňskou linku. "Já vím, že bych měla být ráda, že nesedí jenom u počítače, mobilu a pilně se učí, ale to taky nemusí přehánět."

"Má cíl. Proto to vše dělá." opře se o zeď. "Cíl? Tom přece říkal, že o tom nevíš?"

"Oh, počkat, teď nevím, o čem mluvíš?"

"O čem mluvíš ty?" "Já přece, že chce být právníkem a ty?" "To je jedno." snažím se dělat, že nic. "To ne, už jsi to načala. Tak a ven s tím."

"Tom bez mého souhlasu podal přihlášku na tu školu, kam chce Oliver a přijali ho."

"Co?!" málem spadl, jak ho to vykolejilo. "Přece jsem mu říkal, že to nemá dělat! A ještě mi řekni, že tě potom požádal o tu ruku?" Souhlasně kýlvnu hlavou. "Jo, druhý den na to."

"Oh, to je… já nemám ani slov!" V koutku duše mě hřálo, že je na mé straně. "Co budeš dělat?" stoupne si ke mně, když se pustím zase do přípravy večeře. "Já nevím. Přemýšlím nad tím snad každou minutu. Už jsem kvůli tomu byla i na sezení u doktora."

"A ten ti poradil co?"

"Poradil? Doporučil mi, abych se z toho vypsala."

"Jo, to je dobrý nápad. Pomáhá to, věř mi. Já to akorát dělám v textech a písních. Měla bys to zkusit." mile se usměje. Tak se mi u obou líbí ten jejich úsměv, který mě dokáže oblbnout. "Jenomže psaní to nevyřeší."

"A proč se tomu tak bráníš?"

"Nechci se vrátit na to stejné místo, kde to všechno začalo… nechci být ve stejném domě, kde to bolelo."

"A na toto ti něco doktor řekl?"

"Jo."

"A co?" oddělá mi pramen vlasů z čela a dá mi ho za ucho. "Odstěhovat se do jiné části Californie… bude to tak podle něho lepší."

"No, když nad tím tak přemýšlím. Myslím si, že to není špatný nápad. Já taky potřebuji z toho baráku vypadnout a začít znova. Možná je na čase se posunout dál. Vše mě to tam nějak pohlcuje. Prodáme to tam a koupíme někde dál, od toho všeho, barák. Pomůže to jak tobě, taky i mně. Ty budeš moct být na blízku Oliverovi a my budeme moct mít na blízku Vás všechny."

"Myslíš si, že je to tak jednoduché?" odložím nůž a sklopím zrak na prkýnko se slzou v oku. "Možná není, ale spolu to zvládneme, uvidíš. Teď, když vím, co tě trápí, můžu ti být při tom všem oporou." pohladí mě po zádech. "Billy, máte naplánované vystoupení a turné s novým albem. Jak tohle chceš všechno skloubit dohromady?"

"Zkus věřit. Aspoň na chvilku si představ, že jde všechno lehce a ono to půjde. Turné je ještě daleko."

"Daleko? Měsíc ti přijde daleko?" usměji se. "Ano. Zkusíme to?"

"A co Tom?" "Tom si aspoň vyzkouší, jaké to je, když někdo něco dělá za jeho zády." mrkne na mě. "Jdu za nimi do obýváku a ty nad tím popřemýšlej." odebere se z kuchyně. Možná má pravdu. Teď na to nejsem sama. Když mi pomůže a bude mi na blízku, mohla bych to vše zvládnout.