Kapitola 9.

Vyčerpaná dojdu k Simone domů. Uklidím menší nákup, co jsem si udělala a v koupelně si zapnu vodu, abych si napustila vanu. Vše si vysléknu, kromě kalhotek a jdu si nalit sklenku vína. Když se vracím přes chodbu do koupelny, otevřou se dveře. S leknutím upustím sklenici a zakryji si nahý hrudník. Všechny pocity se vrátily zpátky. Zlost, bolest, nenávist, ale i láska k němu. "Co tady chceš!" rozkřiknu se. "To bych se měl ptát spíše já, nemyslíš? Je to byt mojí matky!"

"Teď tady bydlím já. Ptám se tě, co tady chceš! Nestačí ti ten hrad, co máš?"

"Mám tady věci. S dovolením si je vezmu."

"Vezmi si je a vypadni!" Nemůžu se na něho déle dívat. Jdu do koupelny pro tričko, které si obleču, zastavím vodu, která teče do vany a mířím uklidit na chodbu ty střepy. Bill tam sedí na sedačce a něco dělá na mobilu. Přehlížím ho a začnu sbírat kousky roztříštěné sklenice. Po pár kouscích co seberu se pořežu, jak se mi nervozitou třepou ruce. "Au, sakra." chytnu si ruku a jdu do koupelny to strčit pod vodu. "Co se ti stalo?" doběhne do koupelny a prohlíží si mou ruku. "Donesu

ti náplast." otočí se ve dveřích. "Nech mě konečně být, prosím." rozpláču se. Sesunu se k vaně, o kterou se opřu. "Co?"

"Myslela jsem si, že už je to za mnou a ty se tady objevíš a … pocity a to vše je zpátky. Vyhni se tady tomu bytu, než si najdu někde něco jiného. Chci po tobě jediné, dej mi pokoj a možnost ten zkažený život dožít." hlavu mám složenou v rukou. Celá jsem od krve, ale to je jedno. "Mio… ." přiblíží se ke mně. "Nešahej na mě! Zradil si mě! Proč sis mě bral, když nejsem tvá partie? Ze soucitu, že jsem ti pomohla se dostat z těch sraček?! Prosím, odejdi." Nechtěně, ale otočí se k odchodu. Během okamžiku slyším bouchnout dveře. Po chvíli se zvednu, ruku si opláchnu a jdu si pro obvaz, kterým to omotám. Po cestě si vezmu flašku s vínem a sednu si na sedačku. Brečím, víno piji přímo z flašky a stočená v klubíčku se snažím vymanit pocit bolesti. Tak jsem ho chtěla obejmout a cítit jeho vůni, ale zlost byla větší. Když jí celou vypiji, svalím se na sedačku a usnu. Kdybych se neprobudila, bylo by to lepší. Ráno se však probudím s bolestí hlavy a když se podívám na budík, skoro se leknu. Je po 10té odpoledne. Hodím rychle sprchu, obleču se a zavolám si taxi do práce. Procházím kolem kanceláře Bena a ten se na mě překvapeně podívá. "Mio, je ti špatně?"

"Proč?" zastavím se mezi dveřmi. "Jsi nějaká zelená a… no, nevypadáš nejlíp."

"Děkuji, to potěší. Ne jsem v pohodě. Uvař mi kávu, prosím. Trochu jsem včera přebrala."

"Tak to už chápu tvůj vzhled." jde do kuchyňky. Usednu do křesla a začnu řešit papíry, které mám po ruce. Ben mi donese kávu a soucitně se na mě podívá. "Měla jsi zůstat doma."

"To bych byla pořád doma, nemyslíš? Už tak jsem tady dlouho nebyla. Měl by sis vzít taky volno nebo tě ta klinika vycucá z posledních sil."

"Neboj, na to taky dojde. Nemám na dnes zrušit terapie?"

"Ne, to v žádném případě. Jenom co do sebe dostanu tu kávu, jdu na to."

"Okey, ale kdybys cokoliv potřebovala, zavolej."

"Děkuji, Bene."

"Co máš s rukou?"

"Menší nehoda. Má dneska službu Christin?"

"Podívám se."

"Kdyby jo, ať mi to, prosím, dojde ošetřit. Kdyby náhodou ne, tak ať dojde kdokoliv jiný."

"Jak si přeješ." Odejde. Za čtvrt hodiny přišla Christin. "Zdravím, paní Kaulitzová."

"Ahoj Christy." nastavím ruku, aby se mohla dát do práce. "Máte to hluboké, potřebovalo by to z pár stehů, protože se Vám to znovu rozkrvácelo."

"Dělej, jak myslíš." usměji se na ni. Je to holka, která byla týraná a chtěla pomáhat druhým. Vidím v ní samu sebe a proto jí mám tak ráda. Nabídla jsem jí práci, abych jí dala možnost se postavit na vlastní nohy. "Jak Oliver?" podívám se na ni. "Je to velice hodný a inteligentní chlapec. O přestávkách za ním chodím hrávat hry."

"To je dobře. Je důležité aby se cítil co nejlépe."

"Teď to bude bolest." upozorní mě a já ucítím vpich. Zatnu zuby a snažím se do té bolesti ventilovat mou zlost, aby odešla pryč. Cítím v tom i lehké uspokojení. Když mi dala ruky dohromady, odebrala jsem se před obědy na první terapii a odpoledne mě čekala druhá. Kupodivu moc práce nebylo a i s mým pozdějším příchodem jsem si mohla dovolit odejít dřív. Zašla jsem do květinářství a prošla se na hřbitov. Projdu mezi náhrobky k jednomu, který měl sošku andělíčka. Kytku dám do vázy a sednu k hrobu. "Ahoj Bello, tak jsem zase tady. Dlouho jsem tu sice nebyla, ale to mi snad odpustíš… doufám, že mi tam na ty moje děti dohlížíš?" pohladím kousek bílého kamene. "Ani nevíš, jak bych si to s tebou vyměnila… kdybych ti mohla dát život a vyměnit ho za můj, neváhala bych."

"Dobrý den." slyším za mými zády. Trhnutím se otočím. "Dobrý den." Rychle si stoupnu a podávám jí ruku na uvítanou. "Já si říkala, kdo jí tady nosívá kytky."

"Doufám, že Vám to nevadí?"

"Ne, blázníte? Jsem ráda, že na ni někdo pořád myslí." Souhlasně přikývnu. "Děkuji, že jste pojmenovala kliniku po ní."

"To už byla maličkost. Díky ní se v mé hlavě zrodil ten nápad. Nechcete jít se mnou na čaj?"

"Ráda." usmějeme se na sebe. Vydáme se do nejbližší restaurace, kde se usadíme a objednáme. "Jak to zvládáte?" zeptám se jí opatrně. "Bez ní? Bylo to hodně těžké, ale už je to lepší. Člověk si na tu samotu časem zvykne."

"A co ten… no však víte."

"Myslíte ten vrah? Dlouho si ve vězení neposeděl."

"Jak je to možné?" zděsím se. "Sama nevím. Jestli si nějakým způsobem podplatil soud, co já vím. Naštěstí se ode mě Kyle drží dál."

"To je dobře. Počkejte, Kyle?"

"Ano, znáte ho snad?"

"Teď máme chlapečka na oddělení, kterého milenec matky popálil na zádech, když se snažil bránit matku vlastním tělem a shodou okolností se jmenuje Kyle."

"Třeba je to shoda jmen."

"Třeba… nemá dceru?"

"Kdo, Kyle? Moment, popřemýšlím." zahledí se do stolu. "Jo, má dceru. Vyšší brunetu, která by z fleku mohla dělat modelku. Nikdy jsem nepochopila, jak takový chlap mohl zplodit něco tak pěkného." To musí být on. Není možné, aby se našla taková shoda. "Můžete mi k němu říct něco víc?"

"Já nevím… tak je menší, silnější postavy a skoro plešatý. Na zápěstí má tetování ďábla. Je mu přes 40 a co se týká jeho práce, tak o té nikdy nic nikomu neřekl."

"On byl ale ten, kdo podával Belle drogy, že?" sklopí hlavu. "Ano, on."

"Můžete mi prosím na sebe dát číslo?" překvapeně se na mě zahledí. "Myslím, že Vás budu ještě potřebovat."

"Dobře." Vytáhnu si mobil a vidím, že mám zprávu od Toma. Tu bez povšimnutí přejdu a zapíši si číslo. "Jak se prosím jmenujete?"

"Eva. Eva García."

"Mia… myslím, že bychom si mohla i tykat, nemyslíte?" podávám ji ruku. "Určitě, tak tedy ahoj." usměje se na mě. "Ahoj." Očima sjedu zpátky k mobilu a přečtu si zprávu od Toma, že se mu mám ozvat.