Týden utekl velmi
rychle. Toma jsme neviděla od události s prstýnkem. Doma se neukázal a
Simone ho měla druhý den někde čekat, ale nechtěla se k tomu vyjadřovat.
Sama na mě byla naštvaná. Nechtěla si o tom ani promluvit, jak to vidím
já. Cítím se mizerně, ale snažím se nic nedat najevo před Oliverem.
Nechci mu přidělávat starosti. Teď toho má ve škole víc než dost a ještě
chodí doučovat spolužáky. Opravdu se snaží být nejlepší. Zasloužil by
si na tu školu jít, ale první si o tom všem potřebuji promluvit s
Billem. Ráno, když vypravím Olivera do školy, nachystám Mel, do kočárku,
abychom se prošly a vyvětraly. Když se vracíme i s menším nákupem domů,
vidím sedět Billa sklíčeného u dveří. Hlavou se opíral o dveře a
kouřil. Vypadal nějak zdrcen a unaven. "Billy?" Jakoby vytrhnut z
hlubokých myšlenek se na mě podíval. "Promiň, že jsem se neozval."
"To
je v pořádku." zabrzdím kočárek a jdu ho obejmout. Vím, že to
potřebuje, cítím to. Jakmile ho mé ruce ovinou, jeho hlava se do mého
ramene zaboří. Rozpláče se. Pohladím ho rukou po těch jeho rozcuchaných
vlasech a on si mě k sobě přivine těsněji k sobě. Ta jeho vůně, objetí…
tolik vzpomínek, co mi to vyvolalo. Bylo to jako tehdy… "Co se stalo?"
jemně zašeptám. "Nejsem takový, Mio." vydere ze sebe. Chytnu mu hlavu do
rukou a podívám se mu do očí. "Nedokážu to… snažím se s tím stále
vyrovnat, ale nejde to."
"S čím, Billy?" prsty mu setřu slzy. "S minulostí."
"Minulostí?"
zaraženě se na něho podívám. To je přece moje parketa, minulost. On
nebyl ten, co by se někdy díval zpět. "Víš co? Zavez kočárek na zahradu a
já nám uvařím čaj."
"Dám si kávu...silnou."
"Okey,
tak kávu." Sesbírá se jako hromádka neštěstí a odkráčí do zadní části i
s Mel. Do deseti minut mám vše hotové a nesu to na zahradu. Bill sedí
na židli s nohama pod bradou. Bolí mě ho tak vidět. Položím před něho
hrnek, ale prázdným pohledem se dívá do dáli a nevnímá mou přítomnost.
Vybavuji si tu místnost s postelí, kde seděl u okna přesně s tím
výrazem, jaký má teď. Byl uvnitř zraněný a já mu chtěla pomoct. Říct
mu, že to bude vše dobré, jenže sama si tím nejsem jistá. Mlčky se na
něho chvíli dívám a vyčkávám. Všechno jakoby se opakovalo. Vzpomínky,
pocity… ty tváře, které se opakují. "Jsem špatný?" najednou přeruší to
ticho. "Proč bys měl být špatný?"
"Za to co jsem udělal." po jeho slovech se ve drala obava, že v tom zase lítá. "Drogy?"
"Ne,
možná, já nevím… přece jsem citlivý člověk, chci lásku… nejsem takový."
prsty se zaboří ve vlasech. "Co se stalo, Billy?" vstanu se židle a
kleknu si k němu. Pozvedne ke mně svůj pohled. "Utekl jsem před tebou.
Žádné práce nebyla. Nějak mi nešlo strávit pohled na tebe a malou.
Všechno bylo přece naše a najednou se dívám na to, jak si šťastná s
jiným a je to Tom. V Berlíně jsem každou noc měl jinou a snažil se vše…
ach… nechci žít tímto způsobem. Chci to vymazat, jenže vidím tebe a vše
je zpátky. Nejsem takový. Nikdy jsem nebyl. To byl přece Tom. Proč on je
teď ten zodpovědný a já lítám jako odpad po bordelech?" jeho ruka mě
pohladí po líci. Zahledí se mi upřeně do očí a jeho prst mi lehce
přejede po rtu. "Nemohu tě nechat jít… Jsi každou součástí mě … Prostor
mezi námi je už jen sen… Věř, nikdy nebudeš sama… ." šeptá. Přišlo mi
tak povědomé. Jako bych to už někde slyšela. V tom se mi to vybaví. Tom,
který sedí na posteli a cituje slova z Billova deníku. To je ta píseň o
mě… Najednou cítím, že mi teče slza po tváři. "Billy." vzdychnu.
"Nechci po tobě nic, Mio. Vím, že je vše ztracené a už to nejde vrátit
zpět. Ale můžeš mě obejmout?" Vstanu a silně ho k sobě přitisknu, jako
bych ho už neměla nikdy pustit... Nechci ho pustit. Nechci tuhle chvíli
ztratit, protože to je to, co teď potřebuji i já. Vědět, že mám oporu a
někoho, na koho se můžu spolehnout a svěřit se.
Komentáře
Okomentovat