Kapitola 8.

Vysednu u jeho domu a zaklepu. Dojde mi otevřít se spokojeným úsměvem na tváři. "Konečně, už jsem měl strach, že sis to rozmyslela." ukáže mi rukou, že můžu jít dovnitř. "Trochu jsem se zdržela." vejdu do obýváku a tam už je nachystané občerstvení na stole se sklenicemi a vínem. "Kde jsi nakupoval?"

"Proč myslíš? Třeba jsem stál v kuchyni a pracně vše chystal." usměje se. "To si zkoušej na holky, které tě neznají nějaký ten pátek, jo?" směji se. Usednu a vezmu sklenici do rukou. Tom si přisedne vedle mě a když se chci napít, chytne mi ruku. "Počkej, mám otázku." podívá se starostlivě. S pozvednutým obočím čekám, co bude. "Nemáš v sobě prášek, že?"

"Jak víš o prášcích?"

"To je jedno, máš ho teď v sobě?"

"Ne, nemám… jak o nich… Kira, že?"

"Má o tebe starost."

"A zase je to tady! Akorát soucit. To máte potřebu se o mě starat jak o dítě, kterému sebrali hračku?" zvedám se k odchodu. "Promiň, nechtěl jsem. Akorát obava byla silnější. Už o tom nebudeme mluvit, okey?" chvilku ho pozoruji. "Okey." sednu si zpět. Dlouho jsme si povídali a padla celá flaška vína. Opět mi s ním bylo dobře tak , jak na té dovolené. I s Billem byly takové chvilky, které už jsou hluboko schovány ve vzpomínkách. Ani film, který se plánoval neproběhl a my si vystačili sami. Když bylo skoro dvě ráno, šli jsme spát. Nachystal mi pokoj pro hosty, půjčil jeho tričko a já se uvelebila s příjemným pocitem ke spánku.

Sedím na prázdné židli. Kolem mě je hustá mlha a vidím míjet se stíny kolem mě. Volám o pomoc, ale jako bych přišla o hlas. Volám a volám, když se přede mnou z mlhy vynoří Wilsonová , která si to pomalými kroky míří k mému tělu. Vrazí mi ruku do břicha a vytáhne z něho dítě. Probudím se s šokem a vidím nad sebou Toma, který si mě starostlivě prohlíží. "Promiň." sednu si a hlavu složím do rukou. "To je to tak zlé?" pronese tiše. "Jak kdy." "O čem se ti to zdá?" sedne za mnou na postel. "O všech, kterým jsem nějakým způsobem zasáhla do života."

"Myslíš v tom zlém?"

"Jo… křičela jsem hodně?" Tom jenom na potvrzení kývne hlavou. "Dostal jsem strach, že se ti něco stalo. Proto ty prášky?"

"Jo, jinak nemůžu klidně spát. Kolik je vůbec?"

"Je po páté." Začnu vstávat z postele. "Kam jdeš?"

"Jdu si uvařit kávu. Chceš taky? Po tomhle už totiž neusnu."

"Okey, dám si s tebou." Posnídali jsme a Tom mě zavezl do práce po půl sedmé. Popřála jsem mu pohodový let a šla pilně pracovat. Když bylo po sedmé, přišel i Ben a vtrhl do mé kanceláře bez zaklepání. "Sakra, já se tě lekl. Co tady děláš tak brzo?!"

"Dobré ráno, taky tě ráda vidím. Nemohla jsem spát, tak jsem tady dřív. Aspoň ti pomůžu s papírováním."

"Dáš si kávu?"

"Ne, děkuji, tu už jsem měla. Uvař mi, prosím, zelený čaj, děkuji." Ben odejde a já vezmu mobil do rukou a vytočím číslo na Luisu. "Prosím?"

"Dobrý den Luiso, tady je Mia Kaulitzová."

"Dobrý den, Mio. Něco se stalo?"

"Ne, nemusíte mít strach, ale potřebovala bych s vámi mluvit."

"Dobře." nejistě souhlasila. "Můžete se za mnou stavit dneska?"

"No, mohla bych."

"Budete moc hodná, děkuji. Najdete mě v kanceláři a kdybych tam náhodou nebyla, počkejte. Na shledanou." zavěsím. Otočím se na židli a podívám se z okna. Začíná se zatahovat a vypadá to na déšť. Potřebuji myslet na něco jiného, tak se vydám na oddělení D2 a jdu si za dětmi zahrát nějaké hry. V pozdních odpoledních hodinách zaklepe někdo na dveře. "Ano? Vstupte." zvednu oči od papírů. "Dobrý den." vejde pokorně Luisa do dveří. "Jsem ráda, že jste přišla. Posaďte se." Ukážu na křesla. "Dáte si něco na pití?"

"Asi kávu."

"Skočím jí udělat, hned jsem zpátky." Do 5ti minut jsem zpět. Položím hrnek naproti ní a mile se usměji. "Co jste potřebovala probrat?"

"Přemýšlela jsem nad Vaší situací."

"Nad mojí?"

"Měla jsem možnost mluvit s Oliverem."

"Co Vám řekl?"mzněla až vystrašeně. "To není podstatné, ale bojí se o Vás a proto chce co nejdříve domů." Smutně sklopí oči. "My to nějak vyřešíme."

"Luiso, nechci znít teď nepříjemně, ale neuděláte s tím nic. Vím o čem mluvím."

"Jak vy o tom můžete něco vědět?! Žijete si jak v bavlnce, v teplé kanceláři, kde Vás všichni obskakují! Doma máte jak na hradě… ."

"Stop!" okřiknu ji. "Vy si myslíte, že to mám jednoduché?"

"Jo!"

"Když jsem dospívala, nevlastní otec mě mlátil. Dokonce to dopadlo tak, že mojí matku zabil! Když mi umřeli prarodiče, přestěhovala jsem se sem s vědomím, že tady budu žít normální život a začnu od začátku a místo toho jsem se zapletla s mafií, dealery, přišla o děti a manžel mi zahýbá s nějakou děvkou!" vše, co se ve mně hromadilo, se dostalo na povrch. Zaraženě na mě zůstala hledět. "Promiňte Luiso, to jsem nechtěla." stoupnu si k oknu a snažím se uklidnit. "Vy mi promiňte. Akorát se mi vždy snažili pomoct lidi, se kterými to nedopadlo nejlíp." Otočím se na ni. "Já to myslím opravdu v dobrém, prosím, chci Vám pomoct."

"A jak to chcete udělat?" Sednu si naproti ní. "Jsou zařízení pro matky s dětmi. Budete tam mít svůj pokoj. Sice je tam společná koupelna, ale dělila byste se jenom s jednou maminkou. Hlavně byste byla v bezpečí a daleko od toho Kyla. Popřemýšlejte o tom, prosím."

"Kolik to bude stát?"

"Když se zapíšete na sociálku, budete mít od nich příspěvek na bydlení. A zbytek už nebude takový problém." Zvednu se a jdu ke stolu do šuplíku. Vytáhnu z ní obálku a vrátím se zpět k ní. "Tady tohle Vám dám, pokud se tam odstěhujete a přerušíte kontakty s ním." podám jí obálku. Luisa do ní nahlédne. "To si nemůžu vzít."

"Bude to dar na rozjezd pro lepší život. Berte to tak, že to dělám pro Olivera, aby mohl chodit do školy a mít aspoň nějaké vzdělání." Luisa se rozpláče. Přiblížím se k ní a obejmu jí. "Souhlasíte se stěhováním? Pomůžu Vám to vše zařídit."

"Dobře." pevně mě stiskne. Jako pojistku, že to nedá tomu parchantovi, mi podepíše papír, že je vědoma, jak s těmi penězi má naložit.