Kapitola 7.

Večer, při koupání Mel, přišel Tom do koupelny. "Můžu se dívat?" zeptal se opatrně. "Jo, proč bys nemohl." zvednu koutky rtů k úsměvu. "Můžu s něčím pomoct?"

"Svlékni malou a já nachystám vodu." souhlasně vše odkývnul a postavil se k podložce. Koutkem oka jsem poslouchala, jak na ni mluví, jak jí opatrně hladí, jak si užívá její přítomnost v jeho rukou. Když bylo vše nachystáno, podal mi ji do rukou, abych jí mohla umyt. Nabírám vodu do dlaně a lehce ji s tím polévám bříško a hlavičku. Tom si vytáhl mobil a udělal při tom pár fotek. Po delší době ticha, kdy jsem malou vyndala na podložku Tom promluvil. "Zítra ráno musím jet do Berlína za Billem. Nakonec to focení bude a musím se tam objevit."

"Jo, jeď. Simone tady ještě zůstane nebo pojede s tebou?"

"Pojede se mnou, protože má něco na práci, ale měla by se vrátit."

"Dobře." natírám krémem ten uzlíček v mých rukou. Tom se odebral z koupelny a já dodělala vše potřebné. Odejdu s Mel do ložnice, kde jí nakojím a uložím ke spánku. Zapnu chůvičku a opatrně zavírám dveře. Tichými kroky se ploužím chodbou a slyším, jak se ti tři smějí a baví se. Sedí za jídelním stolem a Tom učí Simone s Oliverem poker. Ten jeho úsměv, jeho vlasy, které mu pramínkem spadaly do tváře… tak dokáže okouzlit. Vybavila chvíle, kdy si v tom našem malém bytečku hrál Oliver s Tomem Monopoli. Ta noc, co nám třem změnila život. Mně se vloudil do života Tom a vklouzl do mého srdce a Oliverovi bohužel ze života důležitá osoba odešla. A zase tady byla ta chvíle, kdy jsem se vrátila do minulosti. Jak se můžu v Californii zbavit toho pocitu, když je vše tak blízko? Že to nebezpečí nebude číhat někde za rohem a nepočká si na mě? Vezmu si z křesla pončo, čaj, který mi uvařila Simone a jdu si sednout na zahradu. Chvilku tak sedím a přemýšlím, co s tím vším. Vezmu mobil do rukou a vytočím číslo na Billa. Po pár tónech mi to zvedne. "Ahoj Mio, stalo se něco?"

"Ne, nestalo… tedy trochu ano. Potřebovala bych s tebou mluvit a něco důležitého probrat. Bylo by to možné?"

"No já nevím… nevím jak to budu mít s časem." zdál se mi nervózní. "Billy, prosím. Jsi jediný člověk, kterému se můžu svěřit a který mě dokáže pochopit… s Tomem tohle probrat nemůžu."

"Je to pro tebe důležité?"

"Velmi."

"Dobře, budu se snažit přijet po focení."

"Děkuji Billy. Mám tě ráda." zavěsím. Jenom co zmáčknu tlačítko ukončit hovor, objeví se Tom ve dveřích. "Můžu?" drží v ruce dětské šampaňské a dvě skleničky. "Jo, určitě. Sedni si." schovám mobil do kapsy. Tom se usadil, nalil nám do sklenek bublinky a provinile se na mě podíval. "Nechci, abychom se hádali."

"To ani já." zadívám se mu do očí. "Ale tímhle si mě postavil do těžké situace."

"Já to jako problém nevidím. Mio, prosím, zvaž to."

"A co si myslíš, že celou dobu dělám? Každou minutu přemítám v hlavě, co a jak." vytáhnu si z kapsy plato s prášky a jeden si hodím do pusy. Cítím na sobě, že se dostávám do stavu úzkosti. "Co to bereš?" zamračí se. Zarazím se, protože mi v ten moment nedošlo, co dělám. "To jsou vitamíny. Podpora … při kojení." dle jeho výrazu s vysvětlením nebyl moc spokojený. "Okey. Myslíš si, že bys mi mohla dělat společnost na menší procházce?"

"Procházce?"

"Chtěl bych se s tebou projít."

"To jako teď?"

"Ano."

"A co malá?"

"Máti ji pohlídá. Už jsem s ní o tom mluvil."

"No… dobře. Dej mi deset minut, ať se převléknu."

"Počkám." Odeberu se potichu do ložnice si vzít věci. Obléknu se a jdu se obout. Tom už byl nachystaný a Simone ho políbila na cestu. Celé mi to přijde nějaké divné. Jenom co vyjdeme za dveře, chytne mě za ruku a pevně ji sevře. "Kam vůbec jdeme?"

"Uvidíš." popraví si rukou vlasy. Bylo vidět, že byl lehce nervózni. Po nějakých těch metrech dojdeme do místního parku. Najednou si všimnu, že tam něco lehunce svítí. Přiblížíme se a mě se zastaví dech. Na pár stromech byly rozvěšeny světýlka, které tvořily místo jako v pohádce. Stála jsem uprostřed a otáčela se dokola nad tou krásou kolem. Na zemi byly rozesety plátky růží. Vyzuji si boty a nechám se unášet bosýma nohama. Měsíc, nad tím vším, podtrhuje to kouzlo. Najednou se místem začne rozléhat hudba od Louise Armstronga - What a wonderful world. Moje oblíbená píseň, kterou jsem neslyšela velmi dlouho. Tom se ke mně přiblíží a obejme mě. Jednou rukou mi chytne mou a začne se lehce vlnit. Nenápadně mě rozvlní v rytmu hudby. Musím se tomu smát a připadám si jako školačka. "Od kdy tančíš?" zašeptám. "Ber to jako dárek, který si zasloužíš." políbí mě na rty. Udělá se mnou otočku a když se zastavíme, chytne mě za obě ruce. "Miluju tě." klekne si a vyndá z kapsy krabičku. Najednou mi spadne úsměv. "Vezmeš si mě?" otevře krabičku a já beze slova stojím a dívám se na ten krásný kamínek posazený v kovu. Pohlédnu do jeho očí plných naděje a lásky. "Co?" zašeptám překvapeně. "Vezmeš si mě?"

"Proč?" nechápu, proč tu krásnou chvíli zkazil. "Přece už stejné příjmení mám a nevidím důvod… ."

"Oh sakra Mio!" naštvaně vstane. "A co že máš stejné příjmení? Papírově to byl Bill, kdo ti ho dal a chci, abys papírově byla moje žena, né jeho!"

"Přece jsme rozvedení, s ním to… ."

"Ty si mě tedy vzít nechceš? Chápu to dobře? A to jenom kvůli příjmení? Ale to že tě miluji, chci abychom byli spolu i papírově, protože máme krásnou dceru, to už v potaz nebereš?" složí ruce na hrudi. "O co ti jde? Zahnat mě do kouta abych se vším souhlasila? Tak to ale nefunguje! Chápeš! Potřebuješ mít ten pitomí papír na to, aby každý věděl, že jsem tvůj majetek?! Protože tak to vyznělo! A na to aby sis mě omotal kolem prstu… o to ti nestojím. První ten podraz a teď toto? Jak si to mám vysvětlit? Co? Akorát to, že si mě chceš pojistit,abych na vše kývla!"

"Jestli to bereš takhle… ." se slzou v oku upustí prsten na zem a odejde. Stojím tam mezi tou vší krásou a cítím se mizerně.