Zapípá mi mobil a
dojde mi smska od Toma, abych šla ven. Vyjdu a už čeká na lavičce u
obrovského keře. Jenom co mě uvidí a já se k němu přiblížím, obejme mě.
"Nestihl jsem se s tebou ani rozloučit." zašeptá. "Vše bylo moc
hektické." podívám se na něho. "Jak ti je?" podívá se na mě ustaraně.
"Teď už myslím líp. A jak ty?"
"Asi tak jak ty. Už je to lepší." sedneme si na lavičku a zapálíme si. "Je zvláštní, že se tu pomálu utěšujeme a oni si užívají v Itálii." podívám se na něho. "Mamka ti to řekla?"
"Jo… viděla jsem při odjezdu, že jsi se do něho pustil."
"Chtěl jsem jenom vysvětlení."
"A dostal ho?"
"Bylo mi řečeno, že to byl akorát úlet a ty jsi panovačná. Dle jeho slov to nebylo nic, z čeho by se měl zpovídat." Potáhnu si a zahledím se do země. "Proč se to zničeho nic obrátilo z pohody a klidu do problémů a pekla?" protočím si prstýnkem na ruce. Tom mi položí ruku na záda. "Sám to nechápu. Už jsem zase ve fázi, kdy ho nedokážu pochopit. Naposledy to bylo, když tomu propadl."
"Myslíš si, že to zase bere?"
"Doufám, že ne." posunu se k němu a hlavu mu složím na rameno a on mě obejme. "Můžu mít prosbu?" zašeptá. "Určitě." "Spi dnes u mě."
"Co?" podívám se na něho. "Podíváme se na film, otevřeme flašku… zítra pojedu s máti na otočku do Německa a chtěl bych mít odpočinkový večer."
"Tak dobře, ale já budu mít tedy taky prosbu."
"Vše je dopředu splněno."
"Dám ti klíče od Kiri a zajedeš mi pro všechny věci, které mi dovezeš k Simone do bytu, jo?"
"Počky, k máti?"
"Jo, k ní. Nabídla mi svůj byt, když bude pryč."
"Super, aspoň vím, kde tě hledat po příjezdu." usměje se. "Tome, něco si ujasníme." posunu se od něho a zahledím se mu do očí. "Nechci, abys mi dělat nějakou charitu a lezl mi do zadku kvůli Billovi."
"Já jen… ."
"Počky, Tome. Nechci, abys měl potřebu to za něho žehlit nebo mi něco vynahrazovat."
"Okey." pronese tiše. "Chci, abychom byli kamarádi jako do teď, jo?"
"Dobře Mio."
"Tak pojď si pro ty klíče a po práci k tobě dojedu."
"Ty ještě nekončíš?"
"Ještě tam něco dořeším a dojedu, jo?"
"Dobře." Zvedneme se z lavičky a zamíříme si to do kanceláře. Dám mu klíče a on odjede. Projdu si ještě papíry a stavím se za Oliverem. Když přijdu k němu na pokoj, čte si knížku. "Ahoj Olivere, jak ti je?"
"Už chci domů."
"A nemáš strach se tam vrátit?" sednu si k němu na postel. "Trochu, ale nechci nechat maminku o samotě. Mám strach, že jí ublíží." zamyšleně se zahledí na peřinu, kterou je přikrytý. "Vím, jak se cítíš."
"Víte? Nemyslím si."
"Měla jsem stejný problém, když jsem byla mladá. Můžeš mi něco říct o tom pánovi?"
"A co chcete vědět?"
"Kdo to je, jak se jmenuje… chci vám pomoct, ale tvoje maminka se mnou moc nechce spolupracovat."
"Já o něm moc nevím… jmenuje se Kyle. Vždy ho k nám doveze nějaká paní s hnědými vlasy. Mamce říkal, že jí to nemusí zajímat, ale já jednou slyšel, že mu říká tati. Řeší hodně pracovních telefonátů, ale nikdy nebylo slyšet o čem, i když jsem se skrýval ve skříni."
"To bylo nebezpečné, uvědomuješ si to?"
"Já se tam před ním schovával."
"A chceš, aby Vám někdo pomohl?"
"Chtěl bych, abychom mohli odejít pryč a žít lépe."
"Pokusím se s tím něco udělat, jo?" Věnoval mi malý úsměv. "A jak zvládáš rehabilitace?"
"Bolí to, ale chci se vrátit co nejdřív k mamce."
"Zítra jí zavolám a zkusíme to nějak pořešit, jo?"
"Děkuji, paní doktorko."
"Nejsem doktorka… tak se hezky prospi." Odejdu z pokoje a najdu si v kartotéce číslo na Luisu, které si zapíšu do mobilu. Zkontroluji oddělení a zajdu za sestrami na kus řeči. Podívám se po cestě zpět i na D2, jak to tam zvládají a odejdu do kanceláře si sbalit věci a zavolat taxi. Do deseti minut byl na místě a já odjela k Tomovi.
"Asi tak jak ty. Už je to lepší." sedneme si na lavičku a zapálíme si. "Je zvláštní, že se tu pomálu utěšujeme a oni si užívají v Itálii." podívám se na něho. "Mamka ti to řekla?"
"Jo… viděla jsem při odjezdu, že jsi se do něho pustil."
"Chtěl jsem jenom vysvětlení."
"A dostal ho?"
"Bylo mi řečeno, že to byl akorát úlet a ty jsi panovačná. Dle jeho slov to nebylo nic, z čeho by se měl zpovídat." Potáhnu si a zahledím se do země. "Proč se to zničeho nic obrátilo z pohody a klidu do problémů a pekla?" protočím si prstýnkem na ruce. Tom mi položí ruku na záda. "Sám to nechápu. Už jsem zase ve fázi, kdy ho nedokážu pochopit. Naposledy to bylo, když tomu propadl."
"Myslíš si, že to zase bere?"
"Doufám, že ne." posunu se k němu a hlavu mu složím na rameno a on mě obejme. "Můžu mít prosbu?" zašeptá. "Určitě." "Spi dnes u mě."
"Co?" podívám se na něho. "Podíváme se na film, otevřeme flašku… zítra pojedu s máti na otočku do Německa a chtěl bych mít odpočinkový večer."
"Tak dobře, ale já budu mít tedy taky prosbu."
"Vše je dopředu splněno."
"Dám ti klíče od Kiri a zajedeš mi pro všechny věci, které mi dovezeš k Simone do bytu, jo?"
"Počky, k máti?"
"Jo, k ní. Nabídla mi svůj byt, když bude pryč."
"Super, aspoň vím, kde tě hledat po příjezdu." usměje se. "Tome, něco si ujasníme." posunu se od něho a zahledím se mu do očí. "Nechci, abys mi dělat nějakou charitu a lezl mi do zadku kvůli Billovi."
"Já jen… ."
"Počky, Tome. Nechci, abys měl potřebu to za něho žehlit nebo mi něco vynahrazovat."
"Okey." pronese tiše. "Chci, abychom byli kamarádi jako do teď, jo?"
"Dobře Mio."
"Tak pojď si pro ty klíče a po práci k tobě dojedu."
"Ty ještě nekončíš?"
"Ještě tam něco dořeším a dojedu, jo?"
"Dobře." Zvedneme se z lavičky a zamíříme si to do kanceláře. Dám mu klíče a on odjede. Projdu si ještě papíry a stavím se za Oliverem. Když přijdu k němu na pokoj, čte si knížku. "Ahoj Olivere, jak ti je?"
"Už chci domů."
"A nemáš strach se tam vrátit?" sednu si k němu na postel. "Trochu, ale nechci nechat maminku o samotě. Mám strach, že jí ublíží." zamyšleně se zahledí na peřinu, kterou je přikrytý. "Vím, jak se cítíš."
"Víte? Nemyslím si."
"Měla jsem stejný problém, když jsem byla mladá. Můžeš mi něco říct o tom pánovi?"
"A co chcete vědět?"
"Kdo to je, jak se jmenuje… chci vám pomoct, ale tvoje maminka se mnou moc nechce spolupracovat."
"Já o něm moc nevím… jmenuje se Kyle. Vždy ho k nám doveze nějaká paní s hnědými vlasy. Mamce říkal, že jí to nemusí zajímat, ale já jednou slyšel, že mu říká tati. Řeší hodně pracovních telefonátů, ale nikdy nebylo slyšet o čem, i když jsem se skrýval ve skříni."
"To bylo nebezpečné, uvědomuješ si to?"
"Já se tam před ním schovával."
"A chceš, aby Vám někdo pomohl?"
"Chtěl bych, abychom mohli odejít pryč a žít lépe."
"Pokusím se s tím něco udělat, jo?" Věnoval mi malý úsměv. "A jak zvládáš rehabilitace?"
"Bolí to, ale chci se vrátit co nejdřív k mamce."
"Zítra jí zavolám a zkusíme to nějak pořešit, jo?"
"Děkuji, paní doktorko."
"Nejsem doktorka… tak se hezky prospi." Odejdu z pokoje a najdu si v kartotéce číslo na Luisu, které si zapíšu do mobilu. Zkontroluji oddělení a zajdu za sestrami na kus řeči. Podívám se po cestě zpět i na D2, jak to tam zvládají a odejdu do kanceláře si sbalit věci a zavolat taxi. Do deseti minut byl na místě a já odjela k Tomovi.
Komentáře
Okomentovat