Kapitola 6.

Od jídelního stolu pozoruji Toma, který sedí na sedačce a malou má na rukách. Při tom si míchám čaj, který mi uvařil Oliver, než šel do školy. Snažila jsem se pochopit celou noc, proč mi to udělal za zády a jaký byl důvod toho všeho. Spal na sedačce v obýváku tak, jak jsem chtěla. Ani mě to nemrzelo, protože nebylo dobré, aby byl v mé blízkosti. To jsou si s Billem tak podobní, že mi musí něčím podrazit nohy? Dobře věděl, jaký mám na to vše názor. Vezmu telefon ze stolu a jdu na zahradu. Najdu v seznamu číslo, které bylo mým cílem a vytočím ho. "Prosím, Smith."

"Dobrý den pane doktore, Kaulitzová. Potřebovala bych nutně sezení, bylo by to možné?"

"Moment paní Kaulitzová… no, mohl bych si na Vás udělat chvilku teď dopoledne v deset. Pokud Vám to vyhovuje? Jinak odjíždím na školení a potom mám dovolenou."

"To bude super. Moc děkuji pane doktore. Na shledanou." zavěsím. Zkontroluji hodinky na ruce abych zjistila, kolik času mi zbývá. Vrátím se dovnitř a vejdu do obýváku. "Simone, můžeš na slovíčko?" lehce pozvednu koutky v úsměv. "Určitě." ihned se zvedala ze sedačky a utíkala za mnou do ložnice. Zavřu za ní dveře a prosebně se na ni podívám. "Mohla bych mít prosbu?"

"Sem s tím." mávne rukou a usadí se na postel. "Potřebuji si odskočit na hodinku pryč a nebudu mít čas navařit. Mohla bych poprosit… ."

"Oh, zajisté! Pokud potřebuješ, pohlídám i malou."

"Moc děkuji." zhluboka se nadechnu a začnu si chystat věci na převlečení. "Děje se něco, Mio?"

"Ne, proč myslíš?" odhodím šaty na postel a čekám na to, co mi řekne. "Má to spojitost s tím, co se událo včera?" starostlivě se nahne a chytne mě za ruce. "Trochu." snažím se lhát. Nemám potřebu jí něco vysvětlovat a hlavně né jak na tom jsem duševně… nepochopila by to. "Malou nakrmím, než vyrazím, aby neplakala. Kdyby něco, budu na mobilu." bez dalších pohledů vezmu věci z postele a vydám se do koupelny. Nakrmím malou a vydám se na cestu. Aniž bych promluvila s Tomem, kterého se snažím ignorovat a tím i vytrestat, se vypařím z domu. Dojdu na kliniku a doktor mě ihned vezme dovnitř. "Posaďte se paní Kaulitzová." ukáže rukou na prázdné křeslo, které už dobře znám. "Nejste poloviční?" jeho pohled si mě sjede od hlavy až k patě. "Ano, mám krásnou dcerku Melanii. Je jí týden." usměji se. "Tak to gratuluji! Co Vás ale přivádí ke mně?" lokty se opře a stůl a v rukou protáčí propisku, která má na sobě nápis: "Věř sám sobě."

"Naskytl se tady problém a já nevím, jak se zachovat. Jak tu situaci vyřešit. Cítím, že mě to uvnitř pohlcuje a užírá za živa. Snažím se s tím bojovat, ale nejde to." sklopím zrak na své dlaně. "Tak mi pomalu řekněte co Vás trápí a zkusíme spolu dojít na nějaké řešení." popraví si brýle, které mu lehce sjely po nose. "Jde o to, že Oliver, ten můj adoptovaný syn, dostal od mého přítele obálku, ve které bylo potvrzení o přijetí na školu v Californii. Oliver na ni hrozně chce, ale já to zamítla. Nechci se vrátit na místo, kde jsem nebyla šťastná. Už tak mě ta minulost L.A. pronásleduje jak může a já nechci to, co je uvnitř mě ještě živit. Zradil mě a podrazil mi tímto nohy. Jsem tak na něho naštvaná… tak bych na něho chtěla zakřičet a praštit ho. Ani neví, jak mi tím ublížil!" rozpláču se. "Možná to je ten problém, paní Kaulitzová, že nemá ponětí, co je uvnitř Vás. Nebylo by načase mu vše říct?" řekne pomalu a co nejmedověji, jak to jen jde. "Říct mu o… ." zarazím se zvednu k němu zrak. " Ano, o té Vaší bolesti uvnitř."

"Nejsem si tím jistá, zda je to dobrý nápad. Co když to nepochopí?"

"Já si naopak myslím, že je načase s tím začít něco dělat. A když vezmu to L.A.," zamyslí se, "je tady řešení."

"Je?"

"Ano. Přece se nemusíte vracet na stejné místo, kde to vše bylo a prožívala jste muka. Nastěhujte se jinam. Blíž ke škole… můžete se těm místům vyhnout."

"To je asi pravda." při jeho slovech si připadám, že to vše moc nafukuji. "Vy tam máte kliniku, že ano?"

"Ano, ale spravuje ji kamarád."

"No vidíte, kamarád se o ni stará, tak vy se k ní nemusíte přiblížit. Pokud vím, je to jedno z míst, na které nemáte dobré vzpomínky."

"To ano, ale… ."

"Paní Kaulitzová, radím Vám, zvažte to. Promluvte si s přítelem, zkuste najít jinou variantu místa. Myslím, že on Vás chce mít co nejblíž u sebe, protože jeho život je tam a vy jste tady." V tom jsem se cítila provinile. V jednom má pravdu. Jeho život je tam a on nás chce mít akorát u sebe a nablízku. Díky tomu, že věděl, jak budu reagovat, šel na to oklikou. "Možná máte pravdu… ." vzdychnu. "Pamatujete na mou radu psaní?"

"Myslíte tu, že se ze všeho mám vypsat?"

"Ano, přesně na tu. V první řadě se vypište, uvolněte a potom si sním promluvte. Pro obě strany to bude nejlepší."

"Budu to muset zkusit. Děkuji."