Kapitola 6.

Když jsem se nastěhovala k Billovi, měla jsem sebou pár krabic a s těmi taky odcházím. Nic od něho nechci. Kira mi to pomohla odvézt k ní na byt. Nechala mi jeden pokoj a šla pryč, abych mohla být o samotě. Jenom co odejde, vytáhnu plato s prášky a vyloupnu všech šest, které tam zbyly. Hodím to do sebe a zapiji. Ještě vyhledám nějaké, co mám na bolest hlavy a ty taky do sebe vysypu. Už si jenom lehnu, zavřu oči a čekám na klid, po kterém tak hrozně toužím. Po nějaké době mám nutkání se napít a když vstanu, padnu k zemi jako tyčka. "Vezmu si jenom peněženku a bundu." slyším vzdáleně Kiru. Lehké klepnutí na mé dveře od pokoje a už jenom křik. Chci jí říct, ať mě nechá odejít, ale nejde to. Kira mi nacpe prsty hluboko do krku, dokud vše nevyvrátím na podlahu. Snaží se to tak udělat několikrát. S Liamem mě hodí pod studenou sprchu a nutí mě se hodně napít. Po tom všem mě hodí do postele a drží u postele stráž. Spala jsem tři dny. Když se probudím k vědomí, je prázdný pokoj. Snažím se vstát, ale hrozně mě bolí hlava. Kira doběhne, jakmile uslyší hluk. Pomůže mi se posadit. S pláčem mě obejme a do toho mi i nadává, proč jsem tak pitomá. Jsem jí vděčná, že to zvládla sama a nevolala záchranku, protože by mě umístili na psychiatrii. Když mi donese mobil, hlásí mi několik hovorů, desítek zpráv a nízký stav baterie. Vše bylo od Toma a chtěl vědět, kde jsem. Omlouval se mi za Shermine a Billa. Chtěl mě vidět a mám se mu ozvat. Nebyla jsem, ale ve stavu, kdy bych po tom toužila. Po dalším týdnu menších prázdnin

u Kiri jsem šla do práce. Ben mě perfektně zastoupil a zvládl vše na jedničku, ale byl rád, že se vracím. Oliver rehabilitace zvládal a popáleniny se pěkně hojily. Dopoledne jsem si prošla patra, kde a jak co je. Zkontrolovala karty pacientů a vrátila se do kanceláře. Než jsem vešla dovnitř, poprosila jsem Bena o kávu. "Máš návštěvu v kanceláři."

"Návštěvu?" Jenom to lehce odkývl a šel do kuchyňky. S tlakem na hrudi jdu dovnitř a mám obavy, aby to nebyl Bill. "Simone?"

"Ahoj Mio." zvedne se z křesla a jde mi naproti. Na uvítanou mě obejme a políbí na líčko. "Jak se máš?" překvapeně si jí prohlížím, ale snažím se na sobě nic nedat znát. "Nemůžu si zatím stěžovat. Výstava je na dohled a už mi chybí vypilovat pár detailů. A jak se máš ty? Cítíš se dobře?"

"Jo, jsem v pohodě."

"To je dobře… co kdybychom šli spolu na oběd?"

"Já nevím, Simone."

"Stalo se něco?"

"Ne, ale není mi dobře."

"Tak nějaký lehký salát, co? Nenech se dlouho přemlouvat, prosím."

"Dobře… tak to řeknu Benovi, ale nemůžu se dlouho zdržet."

"Nevadí. Hodinka bude stačit."

"Okey." zajdu za Benem, aby si kávu nakonec vzal, a že budu do hodiny zpět. Nasedly jsme do auta a jely k nejbližší restauraci. Objednaly jsme si jídlo a kávu. Když číšník odešel, zahleděla se na mě Simone se složenýma rukama na stole. "Stalo se něco, Simone?"

"Jak to vidíš?"

"Teď nechápu, na co narážíš?"

"Tom mi všechno řekl."

"Aha." podívám se na druhou stranu od ní. Snažím se zhluboka dýchat. "Simone, jestli se ho míníš zastávat, tak spolu nemáme o čem mluvit."

"Já se ho nechci zastávat. Chci jenom vědět, jak to chceš řešit?" Podívám se na ni: "Zatím jsem nad tím nepřemýšlela."

"Kde bydlíš?"

"U kamarádky."

"Nechceš jít ke mně?"

"Nechci tě obtěžovat, Simone."

"Můj byt bude volný. Zítra se vracím do Německa. Bill by nevěděl, že tam bydlíš."

"Já nevím."

"Prosím. Zklamal mě a chci ti to vynahradit."

"Ty mi, ale nemáš co vynahrazovat. To on to posral a ty to nemáš žehlit!"

"Ber to jako kamarádskou pomoc." chvilku si jí prohlížím a přemýšlím. Bylo by to lepší, než teď něco na rychlo hledat. "Okey, ale beru to jako přestupnou stanici, než si najdu něco jiného."

"Dobře." Číšník nám donesl oběd, který vypadal lákavě. Během chvilky salát skončil v nás. "Chceš se s ním rozvést?" utře si ubrouskem rty. "Neříkám, že mě ta myšlenka nenapadla, ale nevím, jestli je to dobrá cesta. Bylo by to zdlouhavé a ten stres. Zatím bych to nechala tak."

"Dobře." vyhrabe z kabelky klíčky a položí je ke mně. "Tady máš moje náhradní klíčky. Můžeš se tam nastěhovat, jak odjedu, pokud tam nechceš být už dneska."

"Dnes mám hodně práce, promiň."

"V pořádku." chytne mě přes stůl za ruku. "Všechno bude okey, uvidíš."

"A co Tom? Jak ten se má?"

"Shermine po příjezdu zavezla Auru k jejímu otci a odletěla do Itálie."

"Počítám, že s Billem."

"Ano."

"Asi bych se měla Tomovi ozvat."

"Bude rád." Podívám se na hodinky. "Promiň, ale musím jít. Mám toho ještě dneska v práci moc. Dlouho jsem tam nebyla a potřebuji to dohnat."

"V pořádku, chceš zavést?"

"Není třeba, děkuji. Vezmu si taxi… Děkuji Simone." Vstaneme od stolu a obejmeme se. Zaplatíme a ona odjede směr město a já směr klinika. Když si sednu v kanceláři za stůl, chvilku si prohlížím klíčky od Simone. Vezmu telefon a zavolám Tomovi. "Mio, no konečně! Měl jsem obavy, že se se mnou nechceš bavit."

"Ahoj Tome, promiň. Potřebovala jsem být sama."

"To mi došlo… byla za tebou mamka?"

"Ano."

"Okey. Jsi v práci?"

"Jo."

"Můžu se za tebou stavit?"

"No… dobře, ale večer."

"To je v kolik?"

"V sedm?"

"Budu tam." zavěsí. Když držím mobil, prohlídnu si tapetu, na které je Bill s Pumbou. Tak mi ten chlupatý mazel chybí. Zahledím se na Billa. To jsem ho tak špatně odhadla a nebo za to můžu opravdu já a to co z něho je, jsem vytvořila mou starostlivostí a neustálým hlídáním? Jedno vím určitě. Bill pro měl byl konečná zastávka a už nikoho nechci. Změním si obrázek na ploše a dám si jedno ze základní nabídky. Vezmu klíčky ze stolu a jdu na terapii, kterou mám s dětmi z D2.