Kapitola 5.

 Den, kdy nás propouštěli jsem čekala na Toma, až si nás vyzvedne a odveze domů. Ještě se čekalo na potřebné papíry, které nám měla sestřička donést. Když bylo vše vyřízené a Tom dorazil, vložila jsem Melanii do sedačky a zapnula ji. "Tak, můžeme jet konečně domů." políbím Toma. Rozloučíme se se sestrami a vyrazíme na cestu. Doma už na nás čekala Simone s Oliverem. Timon, Pumba a Copper kolem malé pobíhali radostí. Pumba tedy stál u vajíčka a natahoval vůně. Nikdy nebyl z těch, který by aktivitou překypoval. Simone stála stále u malé a kdyby mohla, malou by tou něhou umačkala. Nakoupila jí tolik věcí, že to nemůže odnosit, i kdybych jí to střídala po hodině. Oliver bral jako dárek to, že se mu narodila sestřička, i když nevlastní. Stále u ní držel stráž a vykládal si s ní. Tak skvělí pocit to byl vidět, jak nám obohatila život. Já sama se jí nemohla nabažit a pořád se na ni chodila dívat s pocitem radosti, že i já jsem dokázala stvořit něco, co je tak krásné, ale i s pocitem strachu o ní. Simone vyzdobila pokoj, nachystala Oliverovi dort a já nachystala nějaké chlebíčky. Dětské šampaňské na přípitek se chladilo a už stačilo nachystat všechno na stůl a zapálit na dortu svíčky. Jediné, co tu chybělo, byl Bill. Zvedla jsem telefon a odešla na zahradu. Dlouho to na druhé straně vyzvánělo, ale nakonec ho vzal. "Ahoj Mio, potřebuješ něco?" jeho tón hlasu byl zvláštní.. "Ahoj… no, přijedeš dnes? Slavíme ty Oliverovi narozeniny."

"Ou, nemůžu, ale popřeju mu později. Máme tady něco rozdělaného… ." slyším, že ho za ním nějaká žena nabádá, aby šel za nimi "Tak čau." zavěsí. Proč neřekl, že nemůže přijet, protože má akci. Pochopila bych to. Vracím se zpátky trochu rozhozená. "Děje se něco?" chytne mě za rameno Simone. "Ne v pohodě, ale Bill nedojede. Má ještě práci." "Jak kdyby to nemohl odložit." vzteká se. "Mám pro vše pochopení, ale co je moc, to je moc." kroutí hlavou. "Simone, nebudeme si kazit oslavu." mrknu na ni. "Myslím si, že můžeme začít oslavovat, ne?" usměju se. "Máš pravdu. Skočím si do pokoje pro jeho dárek." Vydá se ke svému pokoji. Tom mezitím došel s obrovskou obálkou velikosti A4, na které byla obrovská mašle. Překvapeně na něho hledím, protože bylo domluvené, že mu dáme společně foťak. Velice rád fotí a musím uznat, že některé fotky by stály za to vystavit. A jako bonus mu Tom sehnal fotku s podpisem jeho oblíbence. Když si Tom všimne, že se na něho dívám a rukou naznačuji, co to má být, snaží se vyhnout mému očnímu kontaktu. Když přišla Simone, nachystal se foťák a na dortu zapálily svíčky. Tom vzal kytaru do rukou a začali jsme mu zpívat píseň, kterou pro něho vymyslel Bill a že se mu opravdu povedla. Oliver s přáním sfoukl svíčky a já mu s Tomem předala dárek. Byl velice rád a už ho nějak nezajímal dárek od Simone. Musela ho vytrhnout z opojení, které prožíval. Ta mu dala album s fotkami. Bylo to výjimečné album, protože to byly fotky s jeho matkou. Celou dobu byly schované v krabici na půdě a vím, že si je kolikrát šel procházet a zavzpomínat. Simone je seřadila a vdechla tomu kouzlo, které si zasloužily. Takto je může mít po ruce v pokoji. Dojalo ho to, protože když jí objímal, brečel. Mně taky ukápla slza, protože nejen

hormony, ale ten pocit, že je šťastný mě hřál. Čekala jsem, kdy předá Tom tu záhadnou obálku, ale nějak se k tomu neměl. Sedli jsme si ke stolu a dali si každý kousek dortu. "Neměla bys moc sladkého." podívala se na mě Simone káravě. "Proč?"

"Bude jí bolest bříško."

"Myslíš? O tom nám na kurzu nic neříkali." pokrčím rameny. "Na kurzu neřeknou věcí… věř mi."

"Jsem ráda, že tady jsi. Aspoň mám při ruce někoho, kdo mi pomůže." usměji se na ni. V tom Mel začala plakat. "Už bude mít hlad. Jdu jí přebalit a nakrmit." vzala jsem jí do náruče a šla do ložnice. Když jí položím na pult zjistím, že mi chybí ubrousky. Položím jí do postýlky a jdu si pro kabelu, ve které byly. Procházím chodbou a vidím, že Tom sedí s Oliverem na sedačce a drží tu záhadnou obálku v rukou. Zaraženě se zastavím a z dálky pozoruji, o co jde. "Něco jsi zapomněla?" vytrhne mě z transu Simone. "Ubrousky." zašeptám, ale nespouštím z nich oči. "Postarám se o ni, potom ti ji donesu."

"Okey." zmůžu se na tichou odpověď. Oliver mezi tím rozlepil žlutou obálku, ve kterém byly schovány papíry. Oliver si je chvilku prohlížel a jenom co to jeho oči prolétly, vzápětí na to odlétly papíry za něho a Tomovi se pověsil kolem krku. Moje hlava záhadně vypla zvuk okolí a vnímala jenom obraz, který se přede mnou odehrával. Měla jsem předtuchu, že tady není něco dobře. Přiblížím se blíž a vezmu papíry ze země. Mé oči sjedou na větší nápis: Byl jste přijat… po pár řádcích však nemůžu popadnout dech. Papíry mi lehce sklouznou z rukou a dopadnou zpět na zem. "Mio! Jsem tak šťastný! Mio! Co je?!" Mé tělo se neudrželo a já padla na kolena. "Mio! Zlato, co je?!" přiskočil Tom a chytl mě kolem ramen. Podívám se do jeho očí a nechápu, jak to mohl udělat za mými zády. "Proč?" zašeptala jsem. "Proč jsi to udělal, sakra!" rozkřiknu se a zároveň rozbrečím. Zradil mě. Zradil! "Mio, je šťastný a já chtěl aby na tu školu šel."

"Berete ohledy na mě? Nikdo se neohlíží na to, jak mi je! Jak se cítím! Jaký mám názor!"

"No tak, Mio! To není pravda!" vstane a promáchne rukama do vzduchu. "Ne?! Kdo se o něho postará? Vy plánujete turné a kdo tam s ním bude?"

"Přece může být na internátu… ." rukou naznačím, ať mlčí. "Bill o tom ví?"

"Ne. Nesouhlasil by s tím."

"Jste jako jeden a přesto tak jiní… bude lepší, když si pro dnešek usteleš jinde." zvednu se, a jdu za Simone a malou, která stála na chodbě a vše pozorovala z dálky.