Kapitola 4.

Bill bral mobil do rukou a už jsem jenom slyšela, jak se zvýšeným hlasem řve, kde sakra jsou. Mezi tím došla sestra se zbytkem personálu a vše začali chystat. Sestřička si mě nastavila, jak bylo potřeba. Zvedla jsem ruku a ukázala na Billa, aby mě za ni chytil. Ten se neochotně přišoural blíž ke mně. "Opravdu nemůžeš počkat dvacet minut?" Byl bělejší než stěna za ním. "To si vyřiď s neteří, ano?" snažím se vydýchávat kontrakci. "Tak maminko, při kontrakci tlačit." Jenom co to sestřička řekla, Bill mi zmáčkne silně ruku. "Bille!" zavrčím. "Promiň!" vyděšeně se podívá. Když na mě přišla další vlna, tentokrát jsem zmáčkla Billovi ruku já a snažila se vší silou tlačit. Bylo slyšet jeho bolestné vzdychání. Už jsem ani nevnímala, zda ho stále držím. Asi na čtvrté zatlačení byla venku a položili mi malou na hrudník. Ukápla mi slza štěstí, protože byla živá, zdravá a já ji mohla konečně sevřít v náručí. "Tatínku, pojďte přestřihnout pupeční šňůru." při těch slovech by stálo zvěčnit Billův výraz. Ten jeho kamenný postoj s bílou barvou ve tváři stál za to. "Já nejsem tatínek." zašeptal. "Prosím?" snažila se sestřička o to, aby to zopakoval. Rukou jsem ho plácla po zadku a usmála se na něho. Nakonec se zhluboka nadechne a vezme nůžky do rukou. Na několikátý pokus se mu to povede. Malou mi ještě vezmou, aby ji zkontrolovali. Následně ji dostanu zabalenou a nechají nás o samotě. Bill sedí opodál na židli a celou dobu nás pozoruje. "Děje se něco, Billy?"

"Odpustíš mi to?" při jeho slovech zůstanu bez dechu. "Co ti mám odpustit? Dnešek jsi zvládl na jedničku."

"Že jsem ti nemohl být oporou, když jsi jí potřebovala. Zachoval jsem se jako… musela jsi být na to sama… promiň."

"V pořádku." podívám se na ten uzlíček, který svírám v rukou. "Je to i moje chyba. Kdybych nebyla tvrdohlavá a zavolala ti, že ležím v nemocnici… hoďme to za hlavu, je to minulost."

"Nejde to. Po tom, co jsem tu podstoupil si uvědomuji, o co jsem přišel."

"Teď to nechápu?" zadívám se na něho. "Mohla být mo… ." nestihne to doříct, a vtrhne dovnitř Tom.

Tom sedí v křesle a chová naši malou holčičku. "Podívej se na mě." držím v ruce mobil, abych jim udělala jejich první společnou fotku. "Sice to není fotka, kterou jsem si představovala, ale i s přelepeným fialovým nosem to ujde." usměju se. "Taky jsem si to představoval jinak." pohladí jí prstem po líčku. "Je krásná po mně." hledí na ni pyšně. "A Simone jsi nechal kde?"

"Jela za Oliverem domů. Taky bych měl jít, ať si odpočineš." uloží jí do postýlky vedle mojí postele. "Zítra dojdeme všichni. Miluju tě." něžně mě políbí na rty a pohladí po vlasech. Jemný polibek na čelo dá i malé a odchází pryč. Nechám si svítit malé světýlko na zdi, lehnu do postele a pozoruji ten malý uzlíček v postýlce. Cítím se ale jinak, divně. Jako bych na ramenou měla tíhu a vadily mi bílé zdi v pokoji. Zase mám dojem, že je v místnosti někdo další. Takový ten pocit, když tam nikdo není, ale uvnitř sebe cítíte opak. Uvědomím si, že večerní dávku prášků jsem si nevzala a ani je nemám se sebou. Odeberu se potichu na sesternu. "Promiňte, že tak pozdě ruším, ale já si zapomněla doma prášky bez kterých nemůžu být."

"A jaké prosím?"

"Měla bych to mít i v průkazce. Je to Argofan."

"Argofan?" zvláštně se na mě podívala. "Ano."

"Jak dlouho ho berete?"

"Celé těhotenství."

"Je to vhodné?"

"To snad ví můj psychiatr, zda je to vhodné, ne?" už jsem začínala být protivná, protože to začínalo být jak u výslechu. "To mi tady na oddělení nemáme."

"Prosím?" cítila jsem, jak se mě zmocňuje panika. "Já je potřebuji!"

"Zkusím zjistit, co se dá dělat."

"Děkuji." nervózní odcházím na pokoj. Co když ho nesežene? Co budu dělat? Naposledy jsem ho měla dopoledne a teď je pozdě v noci. Nějakou dobu sedím na posteli a hledím do zdi. Cítím tlak kolem krku, jako by mi za něj někdo držel. Ztěžka se mi dýchá. Šeptání hlasů v uších, kterým nerozumím… Paní Kaulitzová, mám pro Vás ten prášek." vytrhne mě z té podivné myšlenkové tíhy sestra. Překvapeně se na ni zahledím. "Prosím?"

"Tady máte ten prášek." podá mi ho do rukou. "Děkuji." prohlížím si malou pilulku v ruce. "Dobrou noc." zazní od dveří. Rychle ho hodím do úst a zapiji vodou ze stolku. Za nějakou chvilku na to usnu. Malá byla po celý pobyt v nemocnici zlatá, hodně toho naspala a já o ní skoro nevěděla. Tom se Simone i Oliverem mě chodili pravidelně navštěvovat. Jenom Bill se neukázal. Dle Toma má nějaké zařizování v Berlíně, ale to se mi moc nezdá. Hlavně Tom by o tom věděl a sám byl situací překvapen. Mám o něj obavy. Od porodu se neukázal a i když mi to Tom neřekl, vím, že se pohádali. Oliver mi něco nadhodil.