Kapitola 3.

Po sednutí do auta se Bill rozkřikl na taxikáře, ať okamžitě jede do nemocnice. "No jenom aby mi panička neušpinila potahy." pohledem nás sjede přes zpětné zrcátko. "Držte hubu a jeďte!"

"Bille, klid." podívám se na něho pohledem překvapení, jak se chová. "Prostě mám strach." nervózně se poškrábe na lokti "To jsme dva." Při mých slovech si mě přitáhne k sobě a políbí mě do vlasů. "Je Tom v pořádku?"

"Ano, auto za nimi nedodrželo vzdálenost a když Tom, kvůli autu před ním musel dupnout na brzdy, auto za ním ho nabralo. Má zlomený nos, ale jinak je vše okey. Nebyl zrovna připoutaný, vůl jeden."

"Díky bohu. Měla jsem hrozný strach, že je to horší." Během chvilky bylo taxi na místě a já šla dovnitř. Bill zaplatil a vzal mi kabelu. Pomalu a jistě přicházely kontrakce. Když jsme došli na to správné patro, Bill zazvonil na porodní oddělení. Ihned mě vzali dovnitř. "Tatínek může jít s námi." ukazovali, že Bill může dovnitř taky. "Co? Já? Néééé, já nejsem… ." začal mávat rukama. "Z toho se nevykroutíš. Okamžitě naklusej dovnitř, hned!" nahnu se přes dveře k němu a řeknu přes zaťaté zuby. Poslušně nás následoval. Zavřeli nás do menší místnosti, kde jsem se měla převléknout do košile, kterou mi nachystali a do papučí, které jsem měla mít sebou. "Musíš mi pomoct."

"Né, to přece nejde! Má tady být Tom."

"Ten tady, jak vidíš, není! Bille, nesnaž se mě vytočit!" hodím na něho káravý pohled. "Dobře." zhluboka se nadechne a pomůže mi se z toho vysléct. "Tu podprsenku taky."

"Oh, okey, ale otoč se." Při rozepínání podprsenky slyším, jak sám sebe utěšuje. Když mi pomohl nasoukat do košile, sundám si kalhotky a vše dáme do skříňky, která na to byla určená. Bill si oblékl nemocniční hábit a doprovodil mě k místnosti, kde mě měli vyšetřit. Ač to nevypadalo, porod postupoval rychle. Rovnou mi dali klystýr a předali mě Billovi. Sestra nás doprovodila na jeden z volných sálů a odešla se slovy, ať nejdu na záchod dřív, jak za dvacet minut. Bill se na mě nechápavě podíval. "Záchod?"

"To neřeš." snažila jsem se dýchat. "Pořád si nemyslím, že to je vhodné, abych tu byl." chodil nervózně po místnosti a chytal bílou barvu. "To bys tak vyváděl, kdybych rodila tvé děti?"

"Jak to mám vědět?!" rozhodil rukama. Chvíli jsem ho sledovala, jak přešlapoval. "Ta zelená ti jde k tvé bílé pleti." snažím se odlehčit situaci s úsměvem. "Co?" zastavil se a nechápal mé slova. "Ty jsi hrozná." v tom se usměje taky. Opřu se o skříňku a snažím se vydýchat kontrakci. "Mám strach tady být sama. Vše mi to připomíná ten potrat našich dvojčat. I když tady není Tom jsem ráda, že jsi tady ty a mám tvou podporu. Pokud ti to ale opravdu vadí, můžeš jít." věnuji mu lehký úsměv. Bylo vidět, že si mě prohlíží a něco mu koluje hlavou. "Zůstanu." vzdychne. "Děkuji." zašeptám a snažím se vydýchat další vlnu, která na mě přišla. Podívám se na hodiny nad dveřmi a vidím, že je můj čas jít na záchod. "Skočím zavolat máti a Tomovi, jo?"

"Dobře." a zavřu za sebou dveře. Asi po deseti minutách, když vylezu ze záchodu, jdu za Billem. "Pomůžeš mi ve sprše?" Ten jeho výraz byl k nezaplacení. "To tě mám jako… ." "Bille, nahatou jsi mě už viděl a věř, že je mi to teď vážně úplně u prdele, kdo mě uvidí. Potřebuji nahřát záda." prohnu se ve dveřích bolestí. Pomohl se mi dostat z nemocniční košile a já se umyla. Mezi tím došla sestřička a dala mi do sprchy balon, na kterém mám při kontrakci skákat. Nedokážu si to představit, ale za pokus to stojí. Když sedím obkročmo na baloně, Bill mi sprchou s teplou vodou nahřívá záda. Bylo zvláštní ho pozorovat, protože v takové pozici si ho člověk velice těžko představí. Idol žen a model, který teď tady sprchuje těhotnou exmanželku. "Co Simone?" užívám si chvilku bez kontrakcí. "Jsou na cestě a budou se snažit přijet, aby mě Tom vystřídal." "Okey."

"Oliverovi jsem taky volal, aby neměl strach. Přece je jenom večer a je sám."

"Děkuji." vzdychnu. "Přece je to taky můj adoptovaný syn." sladce se usměje. Jsem tak ráda, že tu se mnou zůstal. On s Tomem jsou nedílnou součástí mého života. Sestřička přišla, že mě překontroluje, jak to vypadá. Bill mi pomohl se utřít a hodit na sebe nemocniční košilku. Vylezla jsem na lůžko a sestra mě hmatem zkontrolovala. "Ještě chvilku a myslím, že do půlnoci bude venku. Tatínku, jestli chcete kávu, je venku automat, hlavně pijte! Nesmíte nám tady sebou praštit." poplácala ho po rameni. Asi viděla, jak je bledý."Za chvilku zase dojdu, ano?" a opustí místnost. "Je ti něco Bille?" stojí nehnutě zahleděn do zdi. "Poprvé jsem viděl ženskou strkat jiné ženské prsty… ."

"Bože Bille!" začnu se smát. "Jak můžeš myslet na něco takového?"

"Já na to přece nemyslím! Já to viděl. Mio, nevím, jestli to zvládnu… mám obavy, že budu muset ven, to nedám."

"Nenutím tě, ale byla bych ráda, kdybys to překonal." už jenom mlčky přikývnul. Pár minut bylo slyšet jenom moje steny. Už sama na sobě cítím, že jde do tuhého. Jako by to sestra vycítila a došla. Znova do mě vrazila prsty aby zjistila, jak to pokročilo. "No super, maminko. Už to svolám a budete moct tlačit. S úsměvem se odebrala na chodbu. Snažím zhluboka dýchat. "Mio, musíš počkat na Toma!" Podívám se na něho, jestli ze mě dělá srandu? "Na nic čekat nebudu! Chci aby šla ven!"