Kapitola 31.

Zrychlí se mi dech. Čekám přítomnost té dívky, ale nikde nikdo. To už mám i slyšiny? Klepnutí na dveře mě vytrhne z přemýšlení. "Nechcete pomoct obléct?" špitne Monika. "Budete hodná, děkuji." Přijde ke mně a pomůže mi sednout. "Vy krvácíte?" podívám se do postele. Pohled mi sjede na ni. "Vy máte mít… ." zakroutím hlavou a s pohledem překvapení se zadívám na ten krvavý flek na posteli. "Zavolám bratrovi, zaveze vás do nemocnice." Vytáhne telefon. Po telefonátu mi pomůže nachystat oblečení. Já se lehce osprchuji a obleču. Mel už neštěstí spinkala. Můžu být ráda, že mám Monicu po ruce, protože bez ní bych byla v háji. Bill s Nikol naštěstí odešli a nemuseli tomu všemu přihlížet. Hlavně Bill by byl schopný panikařit. Dojel mladý muž, který vypadal jako kopie Monici a to byly mezi nimi tři roky rozdíl. Slušně pozdravil a já si sedla na zadní sedadla. "Postarám se o Mel, jak dlouho to bude potřeba, nebojte." věnovala mi úsměv. "Děkuji." ponížená sklopím oči a auto se rozjede. Během chvilky jsme byli na místě a já se šla nahlásit. Dle událostí, které se mi staly, musím podstoupit celkové vyšetření. Dali mě do místnosti kde jsem musela počkat na doktora. Sedím na lehátku a rozhlížím se, co všechno v té místnosti je. Doktor najednou vejde do místnosti a já zůstanu s pusou lehce pootevřou. "Přál jsem si Vás ještě spatřit, ale že to bude tak brzy?" usměje se. "Promiňte mi to mé chování."

"Nic se nestalo. Já bych se měl omluvit, že jsem byl… jak to říct… drzý?" Pozvednu koutek k úsměvu. Musím uznat, že se mi líbí. Je to pohledný doktor, který má hnědé vlasy a zelenomodré oči. Jsme ráda, že tady není nějaká protivná doktorka, která snědla moudrost světa. "Dáme se do toho?" Kývnu hlavou na souhlas. "Mám obavy, že při tom pádu z kola jste utrpěla otřes mozku. Proto, když jsem viděl krev na Vaší hlavě, jsme Vás chtěl prohlédnout. No… nic nebolí?"

"Ne. Tedy kromě těch poranění."

"A stalo se něco, kvůli čemu jste tady?"

"Ano. Napustila jsem si vanu a omdlela v ní. Museli mě z ní vytahovat, protože jsem skončila v bezvědomí. No a… ."

"Mluvte, nebojte." položí mi svou ruku na mou. "Po uložení do postele jsem začala krvácet."

"To myslíte… ."

"Jo."

"Dobře. Pošlu Vás na nějaké vyšetření a i na gynekologii. Raději, ať je to vše ohlídané, ano? Potom se zase spolu potkáme a uvidíme, co se s tím dá dělat, ano?"

"Děkuji." Mrkne na mě a chce odejít. "Jak se jmenujete?" zastavím ho na odchodu mezi dveřmi. S úsměvem se otočí zpátky na mě. "Josh." a zmizí. Josh? Pěkné jméno. Přišla pro mě ihned sestřička a protáhla mě různými vyšetřeními. Poslední, co mě čekalo byla gynekologie. Přišla silnější doktorka a rukou mávla, že se mám položit. Ultrazvukem začala hned zjišťovat, proč nastalo to krvácení. Po pár desítkách sekund prolomila ticho, které panovalo. "Paní Kaulitzová, měsíčky to opravdu nejsou, ale budeme si Vás tady muset nechat a budete muset podstoupit vyčištění." zahleděná do obrazovky s ultrazvukem mezi nohama byla stále zabraná do práce. "Proč? Co se stalo?"

"Vypadá to, že tam je nějaké nález, ale to teď nemůžu specifikovat. Možná cysta… ." pokrčí rameny "Možná?" vyjedu po ní. "Napíši Vás zítra na sál a tam si s tím poradí." odloží ultrazvukovou tyč se kterou mě vyšetřila. "Na shledanou." odkráčí. Stále nemůžu uvěřit jejímu jednání. To mě tak odbude? To si dělá srandu! Vztekle bouchnu pěstmi do lehátka, zvednu se a jde se obléct. "Proč proboha! Proč já! Za co mě sakra trestáš! To nemůže u mě něco normálně proběhnout?!"

"Je Vám něco?" hledí na mě překvapeně sestra ode dveří. "Ne, nic. Omlouvám se."

"Pojďte se mnou. Ještě Vás chce vidět pan doktor Morris."

"Minutku." zapnu si rifle, vezmu kabelku a zamířím si to za sestrou. Opět mě doprovodí k místnosti, kde jsem byla prvně. Když do ní vejdu, už tam Josh sedí. "Tak jsem tady." pokrčím rameny. "Posaďte se, prosím," ukáže na židli vedle jeho stolu. Sednu si tam a čekám na výsledky. Zahleděn do počítače chvilku nereaguje. Během chvilky se na mě otočí. "Tak, dle výsledků máte lehký otřes mozku, proto to motání hlavy a závratě. Naštěstí se krvácení do mozku nijak nepotvrdilo."

"Ale já si nejsem vědoma, že bych se praštila do hlavy."

"Ono to kolikrát ten pád nemusí vypadat hrozivě, ale jak sama vidíte, následky nemusí být nic moc… Budete muset mít pár dní odpočinkových, nepřepínat se."

"Dobře." rezignovaně to odsouhlasím. "A další věc, jak jsem se tady dočetl, máte nález v levém vaječníku.."

"No to nejspíš ano… nemohla se doktorka splést? Přišla mi divná… ."

"To si nemyslím. Paní doktorka Coxová se málo kdy mýlí. Proč divná?"

"A to jak mě odbyla, to je v pořádku? Nedala mi žádné vysvětlení." zvýším hlas, aniž bych chtěla, ale tak mě vytočila. "Musíte ji omluvit, jede dva dny v kuse. Máme málo lidí… ehm.. tak si Vás tady necháme a ráno na to hned skočíme."

"Prosím?" musela jsem se tomu zasmát, protože byl nervozní. "Teda oni se na to podívají… pardon." snažil se otočit rychle k počítači a dělat, že se tam potřebuje ještě na něco podívat. "Ona mohla ta cysta tím pádem prasknout a proto bylo to krvácení, jenže tam stále něco je a musí to pryč." snažil se situaci rychle napravit. "Tak to by mohlo být snad vše. Nic víc Vám nenašli a rány Vám ošetřili, to je dobře. Tak snad zase někdy." usměje se a podá mi ruku. "Snad. Děkuji."

"Tamaro, můžete?" křikne na sestru. Ihned byla mezi dveřmi a odvedla mě na ženské oddělení. Zavolala jsem z pokoje Monice, že si mě tam nechají ať si nedělá starosti a že Mel posílám polibek. Na Billa jsem nějak zapomněla. Spíše doufám a přeji si, aby s Natalie zůstal a domů nedorazil dřív než já. Co se převléknu do košile, kterou mi dali, lehnu do postele a zadívám se z okna. Myslím si, že nejsem zrovna ta, se kterou to osud myslel dobře a nebo mi zapomněl přidělit anděla strážného, protože si jinak nedokážu vysvětlit, proč se to vše zlé na mě tak hojně lepí.