Kapitola 30.

Nakonec tam, kam jsem měla namířeno, mi nebylo souzeno se dostat. Jako by mě osud varoval před tím, že za ním nemám jít, jenže já tomu musela udělat přítrž. Zavolala jsem si taxi a nechala se dovést přes bolest a krev na hlavě za Tomem. Taxik mi zatavil před jejich bránou. Řekla jsem mu, aby na mě počkal. Stoupnu si k bráně blíž a prohlížím si ten dům z dálky. Opřená o zábradlí sleduji okolí. Tolik vzpomínek, co na ten dům mám… Vidím skoro živě, jak z poza rohu na mě vyběhl Bill s pistolí na vodu a honil mě po zahradě. Jak měl Tom zaparkovanou motorku a Bill mu na ni nalepil obrázky Hello Kitty. Musela jsem se těm vzpomínkám usmát. To vše je však pryč. Teď ten dům vypadá tak smutně, prázdně a neobydleně. Zhluboka se nadechnu a vejdu dovnitř. Zabouchám na dveře, ale žádná odezva. Zkusím to ještě několikrát, když mi konečně někdo otevře. "Co chcete?" znuděným hlasem se na mě podívá mladá dívka. "Auro?"

"Co chcete?! Nejsme charita!" s odporem si mě prohlídne. Mladé děvče a tak zkažená matkou. "To jsem já, Mia. Pamatuješ si na mě?"

"Mia?… Mia… počkat, to ty jsi ta Tomova děvka?"

"Jak to se mnou mluvíš? Uvědomuješ si, kolik ti sakra je?"

"A ty jsi snad moje matka? Táhni k čertu."

"Kde je Tom?"

"Co ti je po tom."

"Ptám se tě, kde je Tom!" zvýším hlas. "Něco ti snad řekla, nemyslíš?" objeví za dveřmi Shermine. "Došla ses mi omluvit za ty dveře, cos mi s nima práskla před xichtem? No ale podívejme, karma zapracovala?" prohlídne si mé zranění. "Chci mluvit s Tomem."

"Není tady." Otočím se za sebe a vidím jak jeho auto, tak motorku. "Nedělej ze mě debila, vím, že je tady!"

"Auro, běž." hlavou kývne směrem za sebe, ať jde pryč. "Tady nemáš co pohledávat. Už to tady dávno není tvoje a nebude." řekne slizkým hlasem. "To si nacpi i do prdele. Chci mluvit s Tomem." Její úsměv byl nechutně úlisný a udělala mi přesně to, co já jí. Zabouchla mi před nosem. Budu na to muset jít jinak. Nepočítala jsem s tím, že by měla být doma. Takto ho nemám šanci vidět a ani s ním mluvit. Nasednu do taxíku a nechám se zavézt domů. Otevřu hlavní dveře a Monica, jakmile mě spatří, ihned začne létat s desinfekcí a obvazy. Cítím se tak unavená a nejraději bych si lehla a dlouhé hodiny spala. Monica to na mě asi viděla, tak vzala malou ven. Já usnula na sedačce tak, jak na ni mé tělo padlo. "Proboha Mio!" vzbudí mě vyděšený hlas. "Co se ti stalo!" rozespale se posadím. "To nic není."

"Nic vypadá jinak." sedne si ihned vedle mě. "Co se ti to stalo?"

"Spadla jsem z kola. Monica mi to pomohla ošetřit. Kolik je vůbec hodin?" Bill se podíval na mobil. "Je po šesté."

"Kde jsou holky?" vyděšeně se rozhlédnu. "Monica mi volala, že dojde s malou o něco později. Je s ní u své matky. Nechtěla tě rušit."

"Ou, teď si připadám jak nezodpovědná kráva, co se neumí ani o dítě postarat."

"To tak brát nemůžeš. Jestli ti to nebude vadit, půjdu s Nikol na jednu párty." Zvednu se a otočím se na něho. "Běž, nemusíš se mi svěřovat kam jdeš a s kým jdeš. Užij si to." vzdychnu a odebírám se do koupelny. Bill mi chytne ruku a zastaví mě. "Já s ní nic nemám." zašeptá. "Možná bys měl." aniž bych se na něho podívala, vyprostím ruku z jeho a jdu si dát sprchu. Sundám obvazy, napustím si vanu a ač to není dobrý nápad, lehnu si do ní se zatnutými zuby, jak to poraněné nesnesitelně pálí. Ponořím se do vody až po uši a se zavřenýma očima přemýšlím nad mým životem zas a znovu. Je hrozné, jak se vše opakuje. Jakoby můj život byl v posrané smyčce a já z něho nemohla najít cestu ven. Proč nejde nic hladce? Když byly problémy s Billem, Tom byl ten, který mi byl nejblíž a teď? Je to naopak a nejhorší na tom všem je, že opět jsem příčinou já, proč se spolu nebaví. Už jsem vyčerpaná, unavená a chtěla bych spát věčným spánkem. S Billem bych ten náš románek měla ukončit, aby si mohl konečně najít někoho, koho bude opravdu milovat a necítit k němu jenom soucit. Všechny ty okolnosti co se stále na sebe lepí a vrství, začínají být nezvladatelné. Moje duše to ví. Má cenu ještě bojovat? Začne si mi točit hlava pod náporem teplé vody a bolesti, kterou mi způsobují pod vodou odřeniny. Cítím tlak v hlavě a špatně se mi dýchá. Co je? Přece je to jak kdybych byla v sauně. Stoupnu si, ale udělám rychlý pohyb nahoru. Zatočí se mi hlava a padám zpět do vody. Zajedu pod vodu, která mým pádem vyteče přes okraj vany. To ticho… ten klid.

Otevřu oči a dávivým kašlem se ze sebe snažím dostat zbytky vody, které mi tam zůstaly. Bill mě drží v náručí a Monica vystrašeně klečí vedle mě. "Dýchá… ." vzdychne Bill a přivine si mě k sobě. Monica přeze mě hodí ručník, abych tam neležela nahá "Co se stalo?" Bill mi dá vlasy z čela. "Udělalo… se mi… špatně." dychotám. "Zatmělo se mi… před očima."

"Oh Mio! Měl jsem takový strach!" Ozve se zvonek od hlavních dveří. "Monico, běžte prosím otevřít." Bez řečí vstane a jde z koupelny. "Už je ti líp?"

"Asi jo." Chci vstát, ale cítím se omámená. "Tohle mi nedělej." políbí mě do vlasů. "Nicol? Ty už jsi tady." slyším jeho překvapený hlas. Nemám sílu se na ni otočit. "Co se proboha stalo?"

"Nech to být." Bill se mě snaží vzít do náruče, ale nejde mu to. "Tak tam tak nestůj a pomoz mi ji dostat do postele." vyjede po ní. "Billy, klid." zašeptám. Monica přiběhla přiložit ruku k dílu a s oporou mě dostali do ložnice. Uložili mě do postele a přikryli. Monica se mě snažila co nejvíc usušit, ale vlasy byly hodně nasáklé. "Mohla byste tady zůstat kvůli Mel?"

"Určitě. Ráda. Za chvilku za Vámi dojdu." odejdou a nechají mě osamotě. Chci spát, ale v plicích cítím stále vodu, která se nedostala na povrch. Zavřu oči a snažím se usnout. Jenže po chvíli slyším jemný hlásek šeptající do mého ucha. Je to jako šumící vítr ve stromech. Otevřu oči, otočím se na záda a pozoruji bílý strop. Jenže to šumění v mých uších neustalo. Že by za to mohla voda? Očima tikám po místnosti. To nemůže být voda, protože někdo tady se mnou je… vím to. Cítím to.