Kapitola 3.

Byl skoro večer a Bill se neozval. Ležím a čtu si časopis, který mi půjčily sestřičky. Najednou ucítím nastupující bolest v podbřišku. Mávnu nad tím rukou a pokračuji v čtení. Po pár minutách se bolest objeví znovu. To už mi přijde divné a zazvoním si na sestru. Ta mě namátkově zkontrolovala. "Začal vám porod, paní Kaulitzová. Už se otvíráte."

"Co? To je ještě brzo!" vyděšeně se na ni podívám. Ta mezitím odběhla a přišla s doktorkou a injekcí. "Budeme se snažit ten porod pozastavit. Jste ve 19.týdnu a to je velice brzo." S vyděšeným výrazem sleduji sestru, co vše chystá. Nezbylo mi než ležet a čekat. Když bylo kolem 10té večer, vše se uklidnilo a vypadalo to, že je vše na dobré cestě. S klidem v duši jsem si mohla zdřímnout. Nad ránem jsem se vzbudila a chtělo se mi na záchod. Když jsem se vracela zpátky a stála jsem u postele, praskla mi voda. Rychle jsem přivolala sestru a ta, když viděla co se stalo, už z chodby volala doktorku. Dala jsem se do pláče, protože to znamenalo, že porod už je neodvratný. Dopravili mě v bolestech na sál a už jenom čekali, kdy budu moct tlačit. Mezi tím jsem musela podepsat papíry se souhlasem a čekat, až tahle noční můra skončí. Když jsem naposledy zatlačila, tak jsem namátkově viděla jejich tělíčka, které ukládaly do krabice vystlané vatovou podložkou a odnášeli je pryč. Po všem mě nechali chvilku o samotě na sále. Najednou jsem se cítila prázdná. Jakoby nemělo nic smysl. "Paní Kaulitzová?" stála u mě sestřička. "Je Vám dobře?" se soucitným výrazem ve tváři si mě prohlížela. Jen jsem tupě přikývla. "Máme zavolat Vašemu manželovi?" Opět jsem se zmohla jenom na přikývnutí. "Byla to nakonec holčička s klukem?" zašeptám skoro neslyšně. Sestra jenom smutně přikývla. "Za chvilku Vás odvezeme na pokoj a já ráno zavolám Vašemu manželovi, ano?"

"Děkuji." vzdychnu. Po tom všem mi nešlo spat. Celou noc jsem musela přemítat, zda šlo udělat něco jinak. Ráno bylo zataženo a jemně mrholilo. Přesně to vystihovalo moji situaci, můj pocit smutku a prázdnoty. Po tom všem se přitulím k plyšovému jednorožci a vyčerpáním usnu. Po dvou hodinách spánku pomalu otevřu oči a cítím, že mě někdo drží za ruku. "Jak ti je?" zašeptá. "Mizerně." Sednu si a Bill mě obejme. To je to, co jsem teď potřebovala. Silně mě stiskne a oba se rozpláčeme. Nějakou dobu v objetí zůstaneme a utěšujeme se navzájem. "Omlouvám se za moje chování."

"Nemáš se za co omlouvat, můžu si za to sama. Kdybych tě nedržela pod zámkem a nehlídala, jak policajt… ty mi promiň." Podívám se na něho a stisknu mu ruce. "Mluvil jsi s doktorem?"

"Ano, vše mi řekli a vysvětlili… mluvil jsem s Michaelem a zařídí to tak, abychom mohli na dovolenou a tentokrát bez výmluv. Pojedeme na týden do Francie."

"Dobře." lehce se pousměji. "Pojede s námi Tom se Shermine a Aurelií, nevadí?"

"To víš, že nevadí. Mám Auru ráda." Vezmu jednorožce do rukou a obejmu ho. "Shermine přetrpím." uchechtnu se. "Ona není zlá."

"Já vím Billy, ale nějak prostě nebudeme švagrové, které si mezi sebou rozdávají recepty a pečou spolu vánoční cukroví."

"Od koho máš toho plyšáka?" zadívá se na kouli v mých rukou. "Aura tady byla s Tomem. Donesli mi věci, když jsem na tebe byla naštvaná. A kdy se vůbec jede?"

"Nejlépe hned, jak tě propustí."

"Ale musím… ."

"Ben vše zařídí, neboj."

"Děkuji." Zpět ho obejmu a políbím na líčko. "A co Simone?"

"O vše je postarané a zařízené."

"Zavřely se dveře do kouzelného světa víl a holčička se mohla vrátit ke své mamince. Konec." zavřu knížku a s úsměvem se otočím na Auru. "Co když se té holčičce bude stýskat po vílách?" nadzvedne obočí. "Když si bude hodně přát, aby se objevily, tak se třeba objeví." pohladím jí po vláskách. "A už spi, jo? Dobrou noc."

"Dobrou noc, Mio." Zvednu se z postele a jdu ke dveřím. "Já si přeju, abys nebyla tak smutná." zašeptá a otočí se na druhý bok. Pomalu zavřu a zůstanu stát za dveřmi. Je to tak úžasné děvče a mám jí hrozně ráda. Její slova mě zahřála u srdce. Dojdu do společenské místnosti, kde sedí Shermine a čte si módní časopis. "Kde jsou kluci?" rozhlídnu se. "Šli ven."

"Ven?"

"Je na tom snad něco divného?" zvedne oči od časopisu. "Ne, to víš že ne." snažím se být milá a nepraštit jí jedním polštářem ze sedačky. Zamířím si to do kuchyně. Uvařím si čaj a jdu na terasu. Usadím se na židli, vytáhnu z kapsy prášek na deprese, který hodím do úst a zapiji. Chvíli sleduji měsíc, dokud neuslyším bouchnutí dveří a hlasy kluků. Zvednu se a jdu dovnitř zjistit, kde byli. Oba se usmívali a nesli krabice s pizzou a pivem. "Jak se ti zdá knížka, co?" podívá se na mě Tom. "Náhodou, super. Mně se líbila."

"Tak počkej, až jí budeš číst po desáté, potom změníš názor." chystají krabice na stůl. "Já už jí znám myslím i pozpátku." kroutí hlavou. Shermine se ani nepohnula a stále si četla. Bill si k ní přisedl a o něčem se začali bavit. "Chceš pomoct nachystat na stůl?"

"Můžeš. Podej tři talířky a sklenice."

"Tři?"

"Shermine už jedla s malou."

"Aha." nadzvednu obočí s údivem. Vždy jsem byla svědkem toho, že musela dělat věci jinak, jak druzí. Tom vše pootevíral a naservíroval na talířky. Usedneme spolu za stůl a ani nečekáme na Billa a dáme se do jídla. "Proč jste nezavolali, aby nám to dovezli?"

"Bill potřeboval koupit cigarety a to pivo by nám scházelo."

"Taky pravda." Kousnu si do pizzy a okem zajedu na Billa. Se Shermine si hodně rozuměli a dokázali spolu prosedět hodiny a mluvit o módě. To je to, co já jsem mu dát nemohla. "Co budeme dneska sledovat za film?" podívám se na Toma. "A víš, že nevím? Dneska to vybírali oni dva."

"Snad to nebude o nějakém šíleném návrháři." začnu se smát a Tom se přidá. "Tomu bych se ani nedivil. Zítra se půjdeme projít kolem Eiffelovky. Bill říkal, žes tam ještě nebyla?"

"Ne, nebyla možnost. Ráda se k ní podívám. Snad vám to nebude vadit, když vy už to tam znáte i pozpátku."

"V pořádku, mají tam super obchody."

"Dobře. Už se těším." usměju se a Tom na mě spokojeně mrkne. Asi po půl hodině se Bill dostal ke stolu. Sáhne na krabici a zjistí, že je to skoro studené. "Oh, to nebude dobré."

"Měl sis sednou hned, když se to doneslo." nadzvednu obočí. "Tak jsem se zdržel, no. Sním to i tak." Hodí pár plátků na talíř a jde zpátky za Shermine. "Poslední dobou spolu moc nevycházíte, co?" upřeně se na mě Tom podívá. "No, trochu."

"Krize bývají."

"Ale ty ji se Shermine nemáš a neměl."

"Myslíš?" začne se smát. "To jenom vypadá. Teď máme období, kdy spolu moc nemluvíme, protože se vždy najde něco, co jí vadí."

"Opravdu? Nepřijde mi to tak."

"Chováme se k sobě normálně, ale chybí nám slovní kontakt." napije se piva. "Myslím, že si budeme muset na dovolené vystačit asi my dva a je nechat spolu." Tom jenom souhlasně přikývne. Když jsme vše sklidili ze stolu, naše pozadí se uvelebilo na sedačce a zapnul se film.