Kapitola 27.

Stojím na opuštěném místě pod noční oblohou. Bosá stojím na polní cestičce, která mizí mezi stromy. S jemnou mlhou vinoucí se kolem mě se otáčím dokola a hledám někoho, kdo by mi pomohl. Rozběhnu se k tomu temnému lesíku, když v tom spatřím dívku pozorující jenom mě. "Kdo si!" křiknu a v tom se zarazím.. "To jsi ty! Ta, co stála venku!" rozběhnu se za ní, ale nejde to. Stále stojím na místě. Podívám se pod nohy a když zvednu zrak, dívka stojí u mě…. "Bellooooooooo!" s křikem se probudím. Mel začala brečet. Ihned vstanu a jdu si ji vzít na ruky. "To bude v pořádku, beruško. Maminka nechtěla." Bill vtrhne do pokoje. "Stalo se něco?!"

"Ne, akorát malá se vzbudila."

"A co ten křik?" vyděšeně si mě prohlížel. "Tys to slyšel?"

"Probudilo mě to."

"Promiň, to jsem nechtěla." Bill se najednou odebral do mé postele. "Co to děláš?" nechápu o co mu jde. "Myslím, že bude lepší, když ti budu na blízku. Nechci tě nechat samotnou." přikryje se a nespouští ze mě zrak. Svým způsobem mě to zahřálo u srdce. Mel přestala plakat a já jí zpět uložila do postýlky a počkala, až zpátky usne. Bill rukou poklepal na mé místo na posteli a naznačil, že si mám jít za ním lehnout. Ulehnu a podívám se něho. "Děkuji." zašeptám. Otočím se na levý bok a rukou si podepřu hlavu, když v tom ucítím ruku, která mě obejme kolem pasu. Lehce se pousměji. "Chci napravit svou chybu," zašeptá mi do ucha. "Chci ti být oporou při tvých nočních můrách a už nechci zbaběle utíkat… tohle jsem měl udělat už tehdy." jemně se rty opře o mé ucho. Otočím se na něho a zahledím se mu do očí. Prstem ho lehce pohladím po spánku. "Víš, proč jsem s Natalie nemohl?" Zakroutím hlavou. "Celou dobu jsem čekal na pravou chvíli. Chtěl jsem si být jistý, že ji opravdu chci. Když už k tomu dnes mělo dojít, došlo mi, že nemůžu, protože ji nemiluji."

"Přece… ." položí mi prsty na rty na náznak toho, abych mlčela. "Po celou dobu našeho odloučení s tím bojuji a už jsem si myslel, že je to za mnou, ale i po těch letech tě nemůžu dostat z hlavy. Vím, že je nemožné to vrátit, ale … miluji tě. Miloval, miluji a milovat budu." Rukou ho chytnu za zátylek a přitáhnu k sobě. Naše rty se k sobě pomalu přiblíží až se dotknou. Najednou to bylo jiné. Cítila jsem to, co už dlouho ne. Bill mě povalil na záda a zhluboka se nadechl. "Už jsem nedoufal, že bych tě mohl pohladit, tak jako dřív." rukou sjede po rameni podél mé ruky. "Došlo mi to v té sprše, když se mé ruce dotýkaly tvého těla. To mi tak hrozně chybělo. I po těch letech tě tolik chci."

"Billy… ." zašeptám a rozpláču se. Bill se ke mně nahne a vášnivě mě políbí. Jeho rty sklouznou po mém krku a já si užívám každý jeho dotyk, polibek a chvění, které mi způsobuje. Vyslékne mi tričko a prsty mi jede přes hrudník až k mé jizvě po střelné ráně. "Každou chvíli si vybavuji tu chvíli, kdy jsem tě držel v náručí." obkrouží její tvar a políbí mě na hrudník. "Chci… abys byla aspoň pro dnešek jenom má… ." Propleteme svá těla v jedno. Po dlouhé době cítím to, co jsem cítila jenom s ním. Milování s ním bylo jako být v pohádce a snu zároveň. Každý sten, který ze mě vyšel byl procítěný a naplno prožitý. Sama jsem si nebyla jistá, jestli je to dobrý nápad, ale chtěla jsem to. Touha byla silnější i když mé srdce si nebylo jisté, co k němu cítím. Nakonec usnu v jeho objetí a sny, které mě pronásledovaly, se tu noc už neobjevily. Nad ránem se probudím, když je ještě tma. Potichu se posadím a podívám se na jeho tělo, které bylo odkryto do půl těla. Tolik se mi líbil... jeho tetování… tak klidně spal a já ho chtěla tolik pohladit po jeho hrudi. Odolám pokušení a vstanu. Přijdu k postýlce a opřu se vedle ní o zeď. Chvilku se dívám na oba dva. Je Tomova, ale jako by patřila Billovi. Tolik mu byla podobná. I ruku měli stejně položenou za hlavou. Byl to dobrý nápad se s ním vyspat? Bylo to tak nádherné a ještě se mi z té představy zachvělo tělo. Vezmu potichu mobil a vyklouznu z ložnice. Bylo kolem páté ráno a já už neměla v úmyslu spát. Obleču si věci, které jsem měla v koupelně a hodím je na sebe. Dám si sluchátka do uší a vydám se ven. Potřebuji ten alkohol ze sebe dostat a vyčistit si hlavu. Sice mě přepadla vzpomínka na to, jak jsem se vydala běhat a přepadli mě ti dva parchanti, ale i tak je to nutné. S během se střídá chůze, s chůzí běh. Nohy mě donesou ke škole, kde se zastavím. Brána byla páskou stále přetažená tak, jak Bill říkal. Podívám se na vchod školy a opět ucítím tu bolest, když mi ležel mrtvý v náručí. Prolezu žlutou pásku a pomalými kroky si to namířím na schody. Schod po schodku opatrně vyjdu a pohltí mě svíravá bolest na hrudi při pohledu na velkou skvrnu od krve. Sednu si na zídku a nespustím zrak z fleku přede mnou. "Vím, že tady jsi, protože to tak cítím." vlastníma rukama se obejmu. "Odpusť mi prosím… měla jsem to být já… Já už nevím, jak dál. Teď jsem využila Billa a ani nevím, co k němu cítím… byla to chyba." zašeptám. V tom kolem mě proletí pták a upadne mu pírko, které se lehce nadnášené vzduchem, dostane až do mé dlaně. Sevřu ho lehce v pěst. Bylo to znamení od něho, vím to. Zavřu oči a snažím se vybavit jeho úsměv, vtípky, kterými nás bavil… jeho obraz se však promění v Billa. Otevřu oči a jako bych procitla. Já ho miluji. Celou dobu jsem se tomu bránila. Po celou tu dobu byl v mém srdci on. Rozpláču se a nechám tomu volný průběh. Tolik let uběhlo, tolik bolesti bylo překonáno a po celou dobu to byl on, kdo byl v mém srdci. V den, kdy jsem ho odmítla… to byla zlost, která ho chtěla vytrestat. A jako náhradu jsem si našla Toma, protože jsou si tolik podobní. Tom měl pravdu a on sám to vycítil. Celou dobu byl v mém srdci Bill. Proto jsem si nikdy nesundala prsten, který mi sám navlékl. Cítila jsem se s ním spojená i po tolika letech. Co budu dělat? Škola… kliniky… To nemůžu zvládnout. Mám problém sama se sebou a do toho mi neplánovaně zkřížil cestu on. A co teprve Mel? Jsem matka na baterky. Jak to do budoucna bude? Budu schopná jí vychovávat? Pohledem zabloudím na oprýskané zdi školy. Tolik plánů a už nemám sílu do toho jít. Najednou vidím tu dívku ze snu. Sedí naproti mně. Zničeho nic se tam objevila. "Ty?" nechápu, co se děje. Dívka se nehne a bez pohybu či mrknutí na mé zírá. "Co po mně chceš?" zašeptám. "Přišla sis pro mě?" její hlava se otočí na školu. Podívám se jejím směrem. "Škola? To přece nezvládnu… ." otočím se na ni, ale místo je prázdné. Rozhlížím se kolem sebe, ale nikde není. "Mio?" trhnutím se podívám za sebe. "Bille?" zarazím se. "Jsi v pořádku?" dívá se na mě zvláštním pohledem. "Kde je?"

"Kdo je kde?"

"Ta holka! Kde je!"

"Mio, jsi tady sama."

"Ne, ne… tady seděla!" otčím se na místo, kde byla. "Mio, jak dlouho sis nevzala prášky?"

"Byla skutečná, vím to!" křiknu. "Vím to… ." s pláčem padnu na kolena. Bill si ihned klekne vedle mě. "Mio… mluvila jsi tady sama se sebou." snaží se na mě mluvit opatrně. "Co?"

"Stojím tady pár minut a… ."

"Co se to děje?" hlavu zabořím do dlaní. On mi je opatrně chytne a přitáhne k sobě tak, abych se mu podívala do očí. "Spolu to zvládneme."

"Jsem přítěž… ."

"To není pravda."

"Je… vím, co jsi řekl Tomovi a taky vím co udělal." Jeho pohled se ze soucitného pohledu změnil na prázdný. "Jak to víš?"

"Na tom nesejde… všechno je kvůli mně, Billy… vše." po tváři mu steče slza. "Ať to bylo jakkoliv, miluji tě, Mio." podívám se na vycházející slunce za baráky opodál. "Kde je Mel?"

"Zavolal jsem Monicu." V tom si uvědomím, že svírám stále to pírko. Podívám se na školu a najednou mi dojde, co mi tím bylo naznačeno. "Billy?" zvednu se ze země. "Mám dvě prosby." Bill se zvedne a stoupne si do mé těsné blízkosti. "Cokoliv."

"Na tuhle noc zapomeneme… ."

"To po mně nemůžeš chtít!"

"Ani nevíš, jak tě miluji. Vlastně po celou tu dobu jsi byl v mém srdci. Tom měl pravdu… Nikdy jsem tě opravdu neopustila."

"Tak proč to chceš zahodit?!"

"Protože ti nechci ublížit." zašeptám. "Nechci, abys musel trpět to, jak to jde se mnou z kopce."

"Dej mi šanci!"

"A druhá prosba… ."

"Ne, Mio, tohle nezakecáš!"

"Sloučíme všechno do jedné budovy."

"Já tě přece… co?!" překvapeně se na mě zahledí a nechápe o čem mluvím. "Jednou mi Mateo říkal, že za městem je opuštěný pozemek s výhledem na moře."

"Oh, Mio, to nemyslíš vážně."

"Proč ne?"

"Jak se tam budou dopravovat děti z chudých čtvrtí? Tohle je ideální místo."

"Vlastně máš pravdu."

"Co?" Rozhlédnu se po pozemku, jak je veliký. "Máš pravdu… tohle je ideální místo."