Kapitola 26.

Jdu pěšky a kolo vezu vedle sebe. Připadám si, že všechno kolem mě je cizí - stromy, nebe, slunce… Jako bych to známé okolí nepoznávala tak, jak jsem si nebyla jistá tím, že znám člověka, se kterým mám dítě. Co dokázala jeho touha po pomstě… Nejhorší je, že to odnesli lidi, se kterými to nemá nic společného. Mel z toho ještě nemá rozum, ale co Bill? Mateo? Ach Mateo. Rukou si zajedu na přívěšek visící na mém krku. Je zvláštní, že to, jak nám člověk nejvíce chybí poznáme, až tady není. Nevážíme si jeho přítomnosti když máme možnost. Tak bych ho chtěla obejmout za to vše, co pro mě kdy udělal. Byl jako můj starší bratr, i když já v jeho srdci měla vyšší post. Co teď ze všeho nejvíc potřebuji je Billovo objetí. Potřebuji tu jeho něžnou náruč a hruď, o kterou se opřu a budu poslouchat jeho srdce. On byl má opora a pomoc. Nějakým způsobem dojdu domů. Kolo opřu nedbale o zábradlí a vejdu potichu dovnitř. Nikoho jsem neviděla. Že by šel Bill už spát? To se mi nezdá. Mel bude nejspíš v ložnici. Jdu po schodech k pokojům, když mé uši upoutá ženský chichot. Zpozorním a tichými kroky vyjdu až nahoru. Od schodiště zahlédnu světlo lampičky z Billova pokoje přes přiotevřené dveře. Tichými kroky se přiblížím a schovaná ve stínu pozoruji dění uvnitř. Bill sedí na posteli opřený o její záhlaví a Natalie sedí obkročmo přes něho v kalhotkách a podprsence. Pomalu mu rozepíná knoflíčky na košili a on jí upřeně hledí do tváře. V tom se k němu nahne a s rukama jedoucíma po jeho hrudí ho políbí. Jeho ruka se omotá do jejích vlasů a přitáhne si jí k sobě, aby jí polibek vrátil. Uvnitř mě to vše vyvolalo zmatek. Otočím se a vydám se do ložnice. Zkontroluji malou a sejdu neslyšně po schodech dolů. Z baru, který máme v obýváku, vezmu potichu flašku nějakého alkoholu a jdu si sednou na schodky ven. Po cestě si vezmu z botníku Billovi cigarety i se zapalovačem. Sednu si, vytáhnu cigaretu, kterou ihned na první pokus zapálím. První tah mi vysušil hrdlo a začnu kašlat jak o život. Bylo znát, že mé hrdlo a plíce už zapomněli na to, jaké to je. Rychle se napiji z flašky, abych zahnala to sucho v hrdle, ale to mě donutí se zašklebit, protože to byla whisky. Ani nevím, kde se to tam nabralo, když to z nás nikdo nepije, ale na žal se dá pít vše. Hodím ještě jeden lok a láhev postavím vedle sebe. Zahledím se na nebe poseté hvězdami. "Proč se cítím tak mizerně! Proč?!" zašeptám k noční obloze. Nebylo to kvůli tomu co mi ona řekla, ale kvůli tomu, co jsem teď viděla. Přece jim to přeji, tak proč mě pohled na ně tak vadil? Proč se mé srdce cítilo ublížené? V ten moment jsem chtěla křičet na celý svět. "Sakra proč?!" zvýším hlas. "Z čeho mě doprdele ještě budeš zkoušet?!" tam nahoře si ze mě snad někdo dělá srandu. Můj zrak se upne na stromy v dáli. Přemýšlím nad životem… nad smrtí… Jaké je to umřít? Je to jako zavřít oči, ale beze snů? Nebo nás čeká cesta za bílým světlem? Má to cenu vůbec žít? Má to cenu bojovat, když kolem sebe šířím problémy? Nebýt mě, jak by se těm okolo žilo… Potáhnu si z cigarety a opět svůj zrak věnuji obloze. "Není na čase jít?" řeknu spíše pro sebe a hodím pár loků z láhve. Opřená o zábradlí pozoruji projíždějící auta, když si všimnu dívky, která stojí opodál a sleduje mě. Něco mi na ní přijde zvláštní. Stojí tam nehnutě a bez nějakého náznaku se ke mně upírá její pozornost. "Potřebuješ něco?" křiknu, ale odpovědi se nedočkám. "Slyšíš?" ozvu se znovu, ale opět žádná reakce. Rozhlédnu se po okolí a když se otočím na místo, kde stála, není tam. Zmizela. "Co to sakra bylo?" Zkontroluji láhev, abych se ujistila, kolik to má procent alkoholu, že už mám halucinace. Potáhnu si ze zbytku cigarety, kterou odhodím na zem a sleduji, jak dohořívá a doutná. Připadám si jako ten nedopalek. Už jenom doutnající a k ničemu. Znovu si vybavím Billa s Natalie. Moje vnitřní já křičelo, že patří mě, ale rozum velí přát mu to štěstí. V tom vyjde Natalie ze dveří rychlejším krokem. "Sakra." lekne se mě. "Proč jsi tady?" podívá se na mé ruce svírající láhev. "Náročný den." pozvednu obočí. "Ty někam jdeš? Nezůstáváš?" vidím její kabelku kolem ramene. "Jo, no… musím." lehce se usměje. Bill se opře o rám dveří oblečený jenom v teplácích. "Ozveš se?" podívá se na ni smutně. "Určitě." pohladí ho po líci a dá mu na něj letmý polibek. "Ahoj Mio."

"Ahoj." ledabyle na ni mávnu a sleduji jak přijíždí taxi, do kterého usedne a odjede. "Co ty tady na schodech? Zapíjíš žal?" přisedne si vedle mě a ukáže na láhev, ať mu jí podám. "Něco na ten způsob." lehce omámená alkoholem vytáhnu další cigaretu z krabičky. "Nevadí?" vidím Billův pohled překvapení. "Ne to ne, ale proč? Přece už tolikrát jsi přestala a znova začínat… ."

"Pocitově to bylo potřeba." sleduji, jak se jeho rty dotknou láhve. Opět pohledem zabloudím na stromy přede mnou. "Chybí mi podzim u nás doma."

"Myslíš to deštivé počasí a zimu?" uculí se. "Budeš se divit, ale ano. I to barevné listí padající ze stromů."

"Přece tady to taky není špatné, ne?"

"Nejsem si jistá."

"Snad se nechceš vrátit? Nechceš odletět, že ne?" Vezmu mu láhev z rukou a dám si pořádně velký lok. Se zamračeným výrazem to na sílu polknu. "Ou… fuj… nevím." Bill mě následuje, ale loků v jeho podání je víc. "Ou do prdele… to tam nebylo něco jiného?" zamračí se. Ten jeho úškleb byl roztomilý. "Nechtěla jsem kazit romantiku a vyrušit Vás." změním téma. "Tys nás… ."

"Nic, co bych neměla vidět jsem neviděla, neboj." Bill si vezme ze schodů krabičku cigaret a já mu jednu zapalovačem podpálím. Potáhne si: "Ono nebylo ani co vidět." vypustí obláček dýmu. "Nic nebylo." sklopí hlavu. "Jak … co? Já si myslela, že… ."

"Nešlo to."

"Nešlo… máš nějaký problém?" starostlivě ho pohladím po zádech. "To bych teď nerad rozebíral."

"Okey… malá usnula bez problémů?"

"Jo, usnula rychle."

"Děkuji."

"A kdo ti to volal?"

"To bych zase nerada rozebírala já. Slíbila jsem té osobě, že budu mlčet."

"Pan tajný?"

"Jo." nervózně se poškrábu na hlavě. "Je to divné, že?" otočí se na mě. "Co tím myslíš?"

"Podívej se na nás… vem si třeba mě. Nikdy bych nemyslel, že kapela bude na pokraji rozpadu a já, že budu bez bráchy."

"To přece nejsi. Chce to svůj čas. I kluci to chápou, ne? Gustav se může věnovat své dceři na plný úvazek aspoň teď, než se dáte zase dohromady."

"Vidíš to moc růžově." poupraví si náramky na ruce. "Protože… chci aby to tak bylo. Vy dva prostě patříte k sobě."

"Proč dokážeš druhému ulehčit situaci a sama jsi člověk, který by to potřeboval?"

"Prokletí?" uchechtnu se a vezmu si z Billových rukou láhev, ze které si dám lok. "Můžu mít prosbu?" podívám se na něho. "Jakou?" s očekávaným dotazem pozvedne obočí. "Můžeš mě obejmout jako tehdy, když jsi mě miloval?" zašeptám. "Potřebuji se cítit aspoň na chvíli v bezpečí a obklopená teplem lásky." Bez váhání mě k sobě přivinul, pohladil po tváři a s polibkem do vlasů se opřel o mou hlavu. "Budeme někdy opravdu šťastní?" se zavřenýma očima si užívám jeho stisk. "My přece jsme… ."

"Nejsme… Nikdy tě nenapadlo, jaké by to bylo, kdybys mě neznal?"

"Můj život by byl prázdný. Ty do mého života patříš."

"Nikdy tě nenapadla myšlenka, že bys ho měl jednodušší?"

"Ne… kdyby nebylo tebe, byl bych stále závislý."

"Billy, sám uvnitř sebe víš, že je to hloupost. Uzdravil by ses aj tak či tak. Nebyl by nikdo, kdo by se zapletl s Rose… a nikdo, kdo by působil potíže lidem kolem." zvednu hlavu z jeho hrudi a podívám se do těch jeho krásných očí. "Všem by beze mne bylo lépe." ukápne mi slza. "Dokonce mám strach, že se kvůli mně něco stane Mel. Přitahuji na sebe problémy jako magnet a lidé kolem mě umírají."

"To není pravda." pohladí mě po tváři. "Někdy mám pocit, že kdybych odešla, odešly by se mnou i problémy." dám si ze dva loky z láhve, kde už je skoro na dně. "Ty sis nevzala prášky, že?" zašeptá opatrně. "Na tom už nezáleží… kdyby nebylo mě, Tom by byl s tebou, Mateo by se mohl rozloučit v klidu s rodinou, Luisa by vychovávala Olivera… ."

"Dopřála jsi Oliverovi lepší život."

"Dlužila jsem mu to, když mou vinou přišel o matku."

"Ou Mio… ." zpátky mě k sobě přitáhne a já cítím, že se rozplakal. "Víš, co je nejhorší?" chytnu jeho hlavu do svých dlaní a palci přejedu po strništi na jeho tváři. "Připravila jsem se o tebe." lehce ho políbím na rty a opileckým krokem se zvednu ze schodků a jdu dovnitř. Nechám ho tam sedět ve strnulé poloze a jdu do postele.