Kapitola 25.

Bill byl během pár hodin zpátky. "Nejsi tady brzo?" podívám se na hodinky. "Oh, měla jsi snad něco v plánu? Nečekaná přepadovka, co?" usměje se a hned si sedne na zem k Mel. "Ahoj ty moje neteřinko. Nezlobila tě mamka, co?" a prsty jí polechtá na bříšku. Mel se okamžitě usmála. Vždy mu věnovala ten nejkrásnější úsměv a to stačilo, aby na ni promluvil. Bylo by to takové, kdyby žila dvojčata? Věřím, že ano. Jde na něm vidět, že už by potřeboval své dítě. Byl by ten taťka, který by udělal pro své dítě vše. Jenže nevím, zda je takový Tom. Od doby, kdy mě viděl od krve, se neozval. Tak bojoval za to, aby s ní mohl být a teď nebere telefony a to mi ho ještě ke všemu naposledy vzala ta megera. Třeba Mel vynahradí taťku právě Bill. Aspoň do doby, než bude mít své vlastní. Snad jim to s Natalie klapne a konečně bude šťastný. "Může Natalie večer dojít na sklenku?" vytrhne mě z myšlenek. "To se mě snad nemusíš ptát, ne?"

"Okey, tak dojde Natalie na sklenku." s lehce pozvednutými koutky rtů nakloní hlavu k rameni. "No, to už je lepší." mrknu na něho a odeberu se do kuchyně chystat večeři. Vše nachystám a donesu na podnose na jídelní stůl. "Myslíš si, že byste mohli pohlídat malou? Potřebuji si něco zařídit." zeptám se opatrně. "Děje se něco?" ihned je v pozoru a stojí. "Ne, jenom potřebuji skočit do lékárny. Nemám už prášky a při té příležitosti bych chtěla… ."

"Mio, nechoď tam." zamračí se. "Já to potřebuji."

"Není to dobrý nápad. Ještě je to pod žlutými pásky. Vím to. Jeli jsme kolem. Není dobré, aby ses zbytečně trápila."

"Chci se s ním rozloučit."

"Přece jsi to dnes udělala."

"Ty to nechápeš Bille, jeho duše zůstala tam a já… já... potřebuji to."

"Nechci, aby ses trápila. Zbytečně se mučíš." nesouhlasně kroutí hlavou a má utrápený výraz. Přiblížím se k němu, stoupnu si na špičky a políbím ho na líčko. "Někdy člověk dělá něco, co není správné, ale já vím, že toto je." mrknu na něj, pohladím ho a jdu za Mel, kterou chci ještě před večeří okoupat.

Po odchodu z koupelny a s pěkně voňavým dítětem v náručí slyším, že očekávaná návštěva se dostavila. Pomalu se proplížím chodbou abych si mohla zahrát na šmíráka. Mel strčím můj prst na okusování a jako stín za rohem pozoruji Billovo chování. Otvírá zrovna láhev s vínem a Natalie na něm nemůže nechat oči. Má přesně ten pohled, který říká: Miluji tě se vším všudy. Bill jí podává sklenku a Natalie si chce přiťuknout. Na Billovém chování mi však přijde něco divného. Znám ho už tolik let a poznám, že je k ní zdrženlivější. Má snad obavy si jí připustit k tělu? Potichu se vytratím z chodby do ložnice. Malou na chvíli položím do postýlky a převléknu se. Stále mi to vrtá hlavou. Přece se navštěvují už tak dlouho a měla jsem za to, že už spolu neoficiálně chodí. Mé myšlenkové pochody přeruší zaklepání na dveře. Hodím na sebe rychle tričko. "Ano?" Bill lehce pootevře dveře. "Vrní ti telefon." s nataženou rukou mi ho podává. "Děkuji." ihned si ho vezmu a podívám se na display. Neznámé číslo? Bill přišel k postýlce a vzal si malou k sobě. "Prosím?" čekám, kdo se ozve. "Dobrý večer, paní Kaulitzová. Jmenuji se Auclairová. Potřebovala bych s vámi mluvit. Je to nutné." Při tom, co na mě mluví do telefonu se dívám na Billa. "O co se jedná?" snažím se znít v klidu a rozvážně. "Vše Vám vysvětlím, ale osobně." v jejím hlasu byl znát strach. "Kde se chcete sejít a kdy?" Bill se na mě nepodíval, ale uši měl v pozoru. "Je to na rychlo, ale šlo to by teď? V parku naproti vašeho bývalého domu?"

"Prosím? Asi jsem špatně rozuměla." můj klid a tón hlasu se změnil. "Ne, paní Kaulitzová, slyšela jste dobře. Myslím přímo ten park u vily Kaulitzových."

"Mio, co se děje?" Bill se ke mně přiblíží a zamračí se. Na prázdno polknu. "Dobrá, budu tam co nejdřív to půjde. Nejdříve do půl hodiny jsem tam." sice mi to narušilo mé plány, ale její tón hlasu zněl opravdu vážně. Zavěsím. "Mio, nechce se mi to líbit."

"Billy, vezmi malou a běž za Natalie. Tohle nech na mě." bez dalších průtahů naháži na sebe zbytek oblečení, rozloučím se s nimi a vyrazím na cestu. Vezmu si své kolo, protože když mi zůstane trochu času, ráda bych se stavila ke škole. Šlapu a přepadá mě pocit nejistoty, který se mísí se strachem. Naposledy, když jsem v tom parku seděla, byla to má jízdenka do mučící místnosti prolité naší krví. Proč zrovna tam? Má to s tím nějakou spojitost? Po vyšlapaní menšího kopečku dojedu k cíli. Vidím na lavičce sedět mladou ženu, s delšími vlasy. Kolo opřu o kmen stromu a přijdu k ní. "Auclairová?" nejistě se zeptám. "Ó ano, vy musíte být paní Kaulitzová." ihned si stoupne a podá mi ruku. "Ano."

"Posadíme se?" ukáže na lavičku. Obě se usadíme a ona se mi zahledí do očí. "Tolik jsem Vás chtěla poznat."

"Proč?" udiveně zvednu obočí. "No, asi bych měla začít od začátku." nervózně si promne ruce. "Myslím, že to by bylo asi nejlepší." snažím se na ni být milá. "Už nějaký ten měsíc pracuji u pana Kaulitze… ."

"U Toma?" přeruším jí. "Ano. Dělám takovou tu práci všeho druhu. Uklízím, vařím a starám se o dítě."

"Promiňte, že Vás opět přerušuji, ale o dítě?" najednou mám sucho v ústech. "V pořádku. Ano o dítě tedy spíše slečnu. Je paní Shahrivarové."

"Myslíte Auru?"

"Ano, je z ní šikovná holka, ale potřebovala by lepší ruku, která ji povede. Je z ní rozmazlené děvče a její slovník… ."

"Auro… ." zašeptám spíše sama pro sebe. Tak to bylo hodné děvče, ale Sherminina vůle přetvořit jí k obrazu svému byla silnější. "Pokračujte." pobídnu jí rukou. "Dobře… tak… dělám tedy vše. Pan Kaulitz si mě najal a pár dní na to se k němu nastěhovala Shahrivar."

"Říkejte jim jmény, prosím. Bude to lepší pro obě."

"Můžu? Tak tedy než se Shermine nastěhovala, Tom byl pořád opilý. Hodně dnů prospal a když nespal, propil. Mlčky jsem kolem něho musela procházet, protože jakmile jsem zmínila, že by mohl alkoholu ubrat, hodil po mně zrovna to, co měl po ruce. Po nastěhování Shermine nepřestal, ale polevil. Neměl ty stavy bezvědomí. Shermine si ze mě udělala služku a naložila mi na bedra celou domácnost. Tak, jak mé návštěvy byly jenom na úklid, tak mi uvolnila pokoj a já se musela nastěhovat."

"Přece jste to mohla odmítnout."

"Nemohla… jednou pro mojí rodinu něco udělala a já jí slíbila, že jí to jednou vrátím. Nenapadlo by mě však, že jí potkám tady a zneužije toho."

"Proč jste ale volala mně?"

"Všude byly vaše fotky a to i Vaší dcery a jeho bratra. Tom si neustále prohlížel album, ve kterém jste byli spolu a pohromadě. Několikrát jsem ho spatřila, jak nad ním brečí. Ze spaní volal svého bratra a ani po jejím nastěhování to nepřestalo. Hrozně jí to štvalo, ale na něm bylo vidět, jak ho postrádá. Jak postrádá Vás všechny. Jenže ona umí s lidmi manipulovat. Dokáže s nimi zamávat jak potřebuje. A postupem dnů se z Toma začala stávat osoba, kterou jsem nepoznávala. Najednou byl chladný a odtažitý. Ani ke mně nenašel vlídného slova. Dřív se ke mně choval slušně, až na ty stavy opilosti. Arogantní zmetek, jestli ho mám popsat přesněji."

"To je hrozné, ale nechápu stále proč tady sedím?"

"Dostanu se k tomu, nebojte. Shermine zničila Vaše fotky a vše, co by mohlo připomínat Vás, dceru nebo jeho bratra. Došlo mi, že ho už nejde vrátit zpátky, ale najednou měl od Vás hovor a jako by to byl zase on. Jenže po návratu od Vás byl… divný. Jakoby to, co ho drželo ještě nad vodou kleslo ke dnu i s ním."

"Co tím myslíte?" cítím tíhu na hrudníku. "Shermine nebyla doma a on si vzal flašku do rukou a sedl si za stůl. Pil po velkých hltech a jeho pohled utrpení po každém loku byl znát čím dál víc. Nedalo mi to a sedla jsem si k němu. Podíval se na mě očima plných slz." Popraví si sukni a zahledí se na ptáčka, který poskakoval po zemi. Jakoby hledala správná slova na to, co chtěla říct. "Stále dokola opakoval… cituji: Vše je pryč, pryč… naděje, láska, kapela… . Když jsem se ho zeptala proč, zadíval se na mě dlouze a zašeptal: raději by zemřel než by mi odpustil." Její poslední slova byla pro mě jako rána. To byly ty slova, po kterých Tom musel odejít. A já si naivně myslela, že to bylo kvůli té krvi, kterou jsem měla na sobě. "Teď se chová ještě hůř, než předtím. Přilnul k ní, alkoholu a … marihuaně. A jí to tak vyhovuje."

"Jenom na marihuaně?" mám obavy, aby nejel v něčem jiném. "To já nevím, paní Kaulitzová."

"Vy asi nevíte, co je mezi nimi, že?"

"Chci, abyste mu pomohla." snažila se vyhnout mé otázce. "Nemůžu mu pomoct, když nevím, o co jde." snažím se jí přinutit mluvit. "Už bych měla jít." rychle vstala. Chytla jsem jí za dlaň, abych jí pozastavila. Se strachem se na mě podívala. "Proč jste mě tedy volala, když mi nechcete vše říct?"

"Nikdo se tom nesmí dovědět. Tom by věděl, že jsem to byla já, kdo Vám to řekl." se strachem v očích si mě prohlížela. "Nikomu to neřeknu, slibuji. A to ani jeho bratrovi. Potřebuji znát, proč je k němu Bill až tak chladný." Chvilku se mi vpíjela do očí, ale nakonec si sedla zpátky na lavičku a ruce složila do klína. "Tom mi řekl, v jeho stavu opilosti, že po Vaší zamítnuté žádosti o ruku si myslel, že je vše ztracené a vinil za to svého bratra."

"Proč? Přece on s tím neměl nic společného?"

"Dle něho ano. Myslel si, že ho stále milujete."

"To je přece hloupost!" podívám se na okolní stromy. "Můžu mít na Vás otázku?" otočí se na mě. "Zajisté."

"Jeho bratr se měl vrátit domů, že? Myslím tím po nějaké době, po té žádosti o ruku."

"Ano, vrátil se, proč se na to ptáte?"

"V jakém stavu byl, když se vrátil?"

"Opilej… a zdrcený. Jestli si dobře pamatuji, mluvil o minulosti, že jí nemůže zapomenout. Co to s tím má společného?" Už ani nevím, zda se mi to chce slyšet. "No… dle Toma ho jeden večer hodně opil a dal mu něco do pití, protože na něho byl naštvaný. Zaplatil ženské, které se na něm měli v průběhu pár dní vystřídat, ale i udržet ve stavu omámenosti. Nic s ním neměli, ale při jeho stavu to tak mělo vypadat a hlavně... on sám si to měl myslet. Potom mu nakecal, že do toho šel dobrovolně a chtěl to tak kvůli Vám. Chtěl, abyste se na jeho bratra zlobila, že se namočil do nějakých omamných látek a vystřídal tolik žen... a vy mu to budete mít vše za zlé."

"Nějak to nechápu. Přece ví, že toto se mu nepovedlo? Já se na něho nezlobila… dokonce jsem si myslela, že je na tom trochu jako já." zašeptám. "Po příjezdu a nastěhování sem se Tom snažil o kontakt s Vámi všemi, ale to se mu nepovedlo. Bill mu zazlíval Shermine a i to, že Vám ublížil." pokračovala. "Jednou se Bill nechal ukecat a došel za Tomen sem. Tom se mu přiznal, co udělal a prosil o odpuštění, ale to jeho bratra ještě více naštvalo."

"Proto na té akci, kdy se uváděla má kniha na trh, byl Bill tak chladný."

"Ano."

"Ale to přece ještě není důvod, aby Bill vyslovil něco tak… hrozného!"

"Pár dní zpátky, paní Kaulitzová, se Tom od Vás vrátil, hrozně se opil a dal si nějakou pilulku. Nevím co to bylo, ale viděla jsem, jak to bere… já nevím, zda bych vám to měla dál říkat. Budete se na něho zlobit, potom mu nepomůžete a bude na tom čím dál hůř." drmolila velice rychle. "Slibuji Vám, že ač mi řeknete cokoliv a jakkoliv se na něho budu zlobit, pokusím se něco udělat proto, abych mu pomohla."

"Slibujete?"

"Slibuji." chytnu jí za ruce. "Vám přirostl Tom k srdci, že?" Celá se při mých slovech začervenala. "Trochu. V jádru je to hodný kluk." měla obavy se mi podívat do očí. "To je v pořádku." usměji se na ni. "A teď mi prosím řekněte, co bylo." Zhluboka se nadechla. "Dobře. Co byl Tom omámený a seděl opřený o postel na zemi, se mi opět svěřil. Shermine byla s Aurou někde po nákupech, protože si z Tomové peněženky brala kartu. Nejsem šmírák, ale když chci projít a někde je, snažím se jí vyhnout a vždy čekám za rohem až odejde a kolikrát vidím to, co bych neměla."

"To je v pořádku, nic zlého si o Vás nemyslím, nebojte." pohladím jí po zádech. "Shermine se Vám chtěla pomstít za to, co jste jí udělala na té akci a ztrapnila jí před všemi. Koupila si Vaši knihu, aby v ní našla slabinu, do které by mohla udeřit a našla ji."

"Prosím?" nemůžu uvěřit tomu, co slyším. To snad nemůže být pravda. "Jakou?" Suše polkla a se slzou v oku se mi zahleděla do očí. "Co se Vám za posledních pár dní stalo hrozného?"

"Kamarád mi umřel."

"A příčina?"

"Zastřelen. Přece za to nemůže!"

"Ale může."

"Má kniha… ."

"Už víte, kam tím mířím?" zašeptá. "Ona mě jim… za to může ona? To kvůli ní věděli, že jsou v knize?" cítím tlak na hrudi. "Tom byl tak zmanipulovaný ní, že byl jejím komplicem. Pomohl jí najít dotyčné lidi a nakecala jim, že ví, co se na ně chystá. Že po nich půjde policie a chtěla je varovat. A jak už jsem říkala, dokáže lidi zmanipulovat tak, jak ona potřebuje a aniž by měla důkazy, zpracovala si i je a oni jí vše uvěřili. Chtěla Vás zatáhnout do průšvihu a to se jí povedlo. Když Tom zjistil, co se stalo, hned se omlouval jeho bratrovi, že netušil, jak daleko to dojde a jeho bratr ho vyhodil se slovy, že… ."

"Raději umřu, než abych ti odpustil." vzdychnu. Zavřu oči a pustím na svobodu pár slz. "Ano." zaboří se do rukou. Já bez dechu hledím do dáli přes park. Člověk, se kterým mám dceru byl schopný… tomu nevěřím. Tom? "Musíte vzít v potaz, paní Kaulitzová, že v tom má prsty ona. Ona je ta, která ho má omotaného kolem prstu. On je loutka, se kterou se manipuluje."

"Jste si tím opravdu jistá? Jste si jistá, že to vše, co jste mi tady řekla, je pravda?" s očima lesknoucíma se proudem slz se otočím na ni. "Přísahám. Vše mi řekl Tom. Nevím, kolik si z toho pamatuje, ale řekly mi to opravdu jeho rty."