"Nemám
co říct… ." slyším za dveřmi ruch. "Na to jsou jiní." pronesu a vtrhne
dovnitř má pomoc. Ivan však stihne pohotově vytáhnout pistol. Slyším
ránu, která Ivana složí na zem. Viktor mi vpíchne jehlu do krku a já
cítím tekutinu, která se mi rozlévá do těla. Někdo Viktora včas zastaví,
než to do mě stihne vpravit celé. Slyším druhý výstřel a podívám se na
břicho. Ivan ještě zvládnul pozvednout svou zbraň a vystřelit proti mně.
Padnu na kolena a slyším další výstřely, které kolem mě padly. Najednou
slyším něčí křik. "NÉÉÉÉÉÉÉ!" Někdo mě popadne a obejme. Mám pocit,
jako bych opouštěla mé tělo a lehce se vzdalovala. V tom vidím Billa,
který mě svírá v náručí a pláče. "Mio, neopouštěj mě. Záchranku,
zavolejte ZÁCHRANKU!" hladí mě po vlasech. "Miluju tě, Bille… ."
vzdychnu. "Já věděl, že tě nemám nechat samotnou. Neměl jsem dovolit tě
nechat odejít." Polknu a seberu ještě všechny síly co mám, ač si
připadám jak na kolotoči. "Zpívej mi, prosím." stéká mi slza po tváři.
Bill zavřel oči a zaklonil hlavu s nádechem: I scream into the night for
you Don't make it true Don't jump The lights will not guide you through
They're deceiving you Don't jump Don't let memories go Of me and you
The world is down there out of view Please, don't jump
Při jeho slovech pomalu, neslyšně zavřu oči a poslední slza ukápne z mé tváře dolů.
Pomalu
otevřu oči. Cítím se, jako bych byla stále na kolotoči a žaludek je
jako na lodi. Přes kyslíkovou masku si všimnu někoho poblíž. "Žiju nebo
tak vypadá peklo?" zašeptám. "Postava se ihned zvedne a mlžný opar se mi
z očí rozplyne. "Mio… ." pohladí mě po tváři. "Je mi zle."
"To
ještě nějakou dobu bude." zašeptá. "Musíš ten pervitin ze sebe dostat."
políbí mě na čelo a jeho přívěšky lehce ťukají o kyslíkovou masku. "Kde
ses tam vzal?"
"To je na dlouho."
"Myslím
si, že teď mám času dost." pousměji se. "Okey." sedne si ke mně na
postel a hladí mě po ruce. "Když jsi usnula, volal jsem Tomovi. Ten mi
dovezl od jeho kamaráda malý čip, který vydává signál. Hodil jsem ti ho
do kalhot a doufal, že si vezmeš zrovna je. Naštěstí můj plán mi vyšel.
Měl jsem obavy, že bych mohl tvůj odchod zaspat." pousměje se. "Celou
dobu jsme viděli tvůj pohyb. Když se večer tečka začala pohybovat směrem
k obávanému místu, které jsem dobře znal, věděl jsem, že je zle. Ihned
jsem nasedl do auta. Tak jak neřídím, láska k tobě vyhrála." poupravil
mi pramínky vlasů na čele. "Stihl jsem tě vidět v blízkosti těch dvou
chlápků a bylo mi jasné, že patří k tobě. Ten klub jsem dobře znal, tak
jsem přiložil ruku k dílu. Dokonce jsem viděl, jak to od tebe schytala."
"Bylo
to nutné." zhluboka dýchám. Mám pocit, že budu zvracet, ale nebude co.
"Potom tě ti dva odtáhli dovnitř a už zbývalo jenom poslouchat a čekat
co bude. No a zbytek znáš."
"Děkuji."
zašeptám. "Za co?" pohladí mě po líčku. "Že jsi mi zpíval. Cítila jsem
se s tebou v bezpečí, a že to vše bude v pořádku." zavřu oči. "Prospi
se, potřebuješ to." políbí mě na čelo. Ihned, skoro na lusknutí prstu,
odpadnu do říše snů. Těla Ivana a Viktora zmizely a mám pocit, že vím,
kde skončily. Každý den mě Bill navštěvoval. Dokonce i párkrát s Tomem.
Nechyběl dokonce ani Mateo a Kira. Najednou jsem si připadala, že mám
kolem sebe ty správné lidi, které potřebuji. Po měsíci léčení, jsem
mohla opustit brány nemocnice zaháknutá o Billovu ruku. Odvezl mě domů,
ale s podmínkou, že si vezme klíče a bude se o mě starat. Nebyl důvod
říkat ne. Uběhl další měsíc a já se připravovala na to, že nastoupím
zpátky do práce a Bill měl turné po Americe. Den, před nástupem někdo
zazvonil u dveří. Když jsem otevřela dveře, stál tam Rodeo. "Pošťáka
normálně nedělám, ale tohle ti posílá šéfík." Podá mi obálku. "Co to
je?" v šoku si to převezmu. "Na šéfíka udělala dojem tvoje statečnost a
toto je tvoje odměna." Nahlédnu do ní a byly v ní peníze. "To nejde… ."
Rodeo na mě mrkne a odchází pryč. "Doufám, že tě Buchto už neuvidím!"
"O
to se neboj!" směju se. Vím, že říkal, že dokáže ocenit dobře odvedenou
práci, ale tohle bych nečekala. Pomalu zavřu dveře a ještě jednou
nahlédnu do obálky. Bylo tam tolik peněz, že jsem mohla udělat zásadní
věc. Dala jsem výpověď v práci a za peníze od Lorenza jsem otevřela
středisko pro děti, které jsou týráné, drogově závislé a zneužívané. Vše
se stihlo, díky pomoci mnoha dobrých lidí, do roka od obdržení daru.
Dostala jméno - klinika Bella.
Po
roce od klubu Diabolo sedím s Billem, Tomem a Shermine v letadle a
letíme na Maledivy. Bill mě drží za ruku a hraje si s mobilem. Rodina
kluků tam měla přiletět taky. Těším se jako malé dítě a ještě
kontroluji, zda je vše zařízené. "Ještě sis to nerozmyslel?"
"Ani náhodou!"
"Tak proč sleduješ na mobilu dovolenou ve Španělsku?" směju se. "Už se nám dívám po dovolené."
"Ještě jsme nezačali jednu a ty už se díváš po druhé." kroutím hlavou. "Nedělej, že tě turné po Americe tak vyčerpalo?"
"Musím těm fanouškům dát to nejlepší ze sebe, ne?"
"No
ještě, že to jedno z lepších si necháváš pro mě." začnu se smát. "Na co
ty zase nemyslíš." směje se a hodí výraz údivu, jakoby mě neznal. Po
příletu se ubytujeme na hotelu a projdeme se po pláži při západu slunce.
Pumba kolem nás zběsile pobíhá a aportuje s míčkem. Ráno jsem nervózní a
stojím před zrcadlem v bílých šatek po kolena, které jsou vzdušné a
jednoduché. Na hlavě, mezi natočenými vlnami, je usazený věneček z
jemných kvítečků a tak mám i kytici v ruce. Nikdy by mě nenapadlo, že se
to stane zrovna mě a dokonce s ním. Simone otevře dveře s úsměvem na
tváři: "Připravená?"
"Snad
ano." vzdychnu. Následuji moji budoucí tchýni po schodech dolů na pláž,
kde hraje hudba. Blízko moře je oblouk potažený bílou látkou.
Prostředkem mezi bílými židlemi se táhnou lístky květů. Když si se
přiblížím k uličce, kterou mám projít, Bill se na mě podívá. Mé srdce je
před puknutím. Vypadal tak sexy. Jeho volná košile odhalující hruď s
bílými kalhotami, mu opravdu sedly. Rozcuchané vlasy tomu dodávaly to,
čemu se říká dokonalost. Stál tam a čekal jenom na mě. Počkám si na mou
hudbu a úsměvem na tváři se vydám vstříc osudu. Najednou se hudba změní v
hudbu od Bruno Marse - merry you. Začnu se smát a Tom si začne
schovávat obličej za kloboukem. Nezbývá mi, než uličkou protančit.
Nejúžasnější cesta k člověku, kterého miluji. Bosá po písku s vrtícími
se boky dojdu na konec uličky a s láskou v očích mu věnuji pohled.
Chytneme se naproti sobě za ruce a posloucháme proslov. S našimi vlasy
si pohrává lehký větřík a lehce ochlazuje, jinak v tak horkém dni. Dle
domluvy s pánem, se ptal první Billa, zda si mě vezme. Něžným úsměvem a
pohlazením po mé tváři řekl ano. Když se otázka, berete si zde Billa
Kaulitze, obrátila na mě, zadívala jsem se mu vážně do očí. "Pokud si
vezme náš tři, tak ano." Billův nechápavý pohled se ihned změnil v
překvapení a vyzvedl mě v náručí do vzduchu. "Prohlašuji Vás za pana a
paní Kaulitzovi." za potlesku našich nejbližších si dáme svoje první,
manželské políbení. THE END
Komentáře
Okomentovat