Kapitola 24.

Sedím v místnosti osvětlenou lehkými slunečními paprsky dopadajícími z okna. Vedle mě sedí Bill a Mel mám na rukou. Hraje si s mými prsty a jemně mi je okusuje. Už jí začaly růst první zoubky a když se jí podaří něco dostat do úst, usilovně pracuje na kousání. Oba sedíme v černém a čekáme na advokáta až se objeví. Je to pár desítek minut, co měl Mateo obřad rozloučení, protože jeho rakev bude převezena do jeho rodné země a já pořád nemůžu uvěřit, že už tady není. Tolik tady bude chybět. A to nejenom mě, ale všem, kterým se snažil pomoct. Tolik lidí se s ním přišlo rozloučit. Byly tam děti z Belly, které v doprovodu sestry přišly položit kytku a obrázek, na kterém byl jako jejich hrdina. Lidi z ulice, kterým dával možnost začít znovu. Sponzoři, partneři… měla jsem to být já. Já bych byla kapka v louži, která se ztratila. Otevřou se dveře a vejde vyšší, postarší muž s obálkou v rukou. "Dobré odpoledne, Paní Kaulitzová, pane Kaulitzi." každému podá při pozdravu ruku. Obejde stůl a sedne si na mohutnou, červenou židli. Rozsvítí lampičku a položí na stůl obálku. "Dnes jsme se tady sešli, abych přečetl poslední vůli pana De Rossi." trochu si odkašlal a otevřel velikou obálku ze stolu. "Byli jste sem přizváni na jeho žádost. Zde mám pro každého obálku, která je soukromá." podá Billovi obálky a ten jednu z nich, s mým jménem, podá mně. "Dle jeho žádosti Vám sdělím to, co je tady," poklepe na papíry, "a následně si přečtete dopisy, které máte v rukou. Hlavně vy, paní Kaulitzová." prohlédne si mě. "Dobře." nervózně souhlasím. Lehce se mi třepou ruky i s nohama. Bill mě pohladí po zádech a podpoří mě úsměvem, který mě trochu uklidní. "Můžu začít?" skloní hlavu a podívá se na nás přes obroučky brýlí. Oba souhlasně přikývneme. "Dobrá… na základě nečekaného úmrtí pana De Rossi a tím i prosbou k paní Kaulitzové je, že jeho kocourek je již starý a Vás má v oblibě. Byl bych velice rád, kdybyste se ho ujala. Avšak odmítnout můžete a tím půjde do útulku." opět se na mě podívá přes obroučky brýlí a čeká na mou reakci. "Vezmu si ho." nemůžu odmítnout i kdybych chtěla. Dlužím mu to. V tom se advokát sehne pod stůl, něco vezme a zamíří si to ke mně. K mým nohám položí přepravku, ve které je zavřený. "Po dobu nepřítomnosti pana De Rossi pobýval kocour u mě. Všechny jeho věci dodám později." sedne si zpět za stůl. "Dále je tady jeho dům. Ten dle jeho přání půjde do prodeje a peníze získané z prodeje jdou na školu. Takové mám pokyny a o vše se postarám a zařídím. To nechte na mně. Peníze Vám budou po prodeji připsány na účet." Na školu? On se zbláznil? Jenže nebude dlouho trvat a ten parchant, co ho nechal zabít, si jí získá a já o ni přijdu. Ale celkově jeho přání je divné. Přece nemohl vědět, že umře? Co ty peníze z prodeje na školu? Přestává se mi to líbit. "Po Vašem telefonátu, paní Kaulitzová, jsem byl nucen zavolat panu De Rossi a říct mu o vašem záměru přepsat vše na něho."

"Prosím?" nemůžu uvěřit tomu, co mi říká. "Potřebuji, abyste tady podepsala tyhle papíry s převodem nemovitostí kliniky Hope, Bella a školy tady na pana Kaulitze." Otočím hlavu na Billa a snažím se pochopit situaci, která mi nedává absolutně smysl. "Je zde podpis jak pana Kaulitze, tak i pana De Rossi a tím se vším oba souhlasí." Zvednu se, ač nevím, o co jde a podepíšu se pod to. "Děkuji. Na naší odpolední schůzce jsem Vás se vším chtěl obeznámit, ale osud určil jinak a proto Vám to čtu až nyní. Další vysvětlení najdete v dopisu." Stojím u stolu a upřeně na něho hledím. "To je vše?" vydám ze sebe. "Ano, zbytek závěti nepatří Vám a jak jsem již zmínil, zbytek najdete v dopisu." Otočím se a na Billa se ani nepodívám. Očividně ví něco víc a to více mě štve, že mi o tom neřekl. Proto přijel dřív a byl s Mateem. Jenomže proč to všechno a proč zrovna na Billa? Dám malou do sedačky, vezmu obálku a podívám se na přepravku s Pearsem. "Vem ho prosím." věnuji Billovi letmý pohled. "Neshledanou." kývnu směrem k advokátovi a opustím místnost. Bez jediného slova dojdeme ven a já si sednu na lavičku, která byla kousek od budovy. Mel položím v sedačce vedle mě a prohlížím si obálku. "Zlobíš se?" sedne si vedle mě z druhé strany. "Co ti na to mám říct?… Ty víš, co je v té obálce, že?" sjedu na něho pohledem. "Tuším. Nemohl jsem ti nic říct, nesouhlasila bys."

"To máš pravdu, ale proč ty?"

"Protože chtěl, aby to měl k tobě někdo blízký. Měla by sis to přečíst. Tam najdeš odpověď, kterou asi teď hledáš." Pohladí mě a políbí do vlasů. "Musím jít, mám schůzku s Natalie."

"Dobře, večer budeš doma?"

"Nevím, nechci ti nic slibovat."

"Vlastně je to tvoje věc. Běž, ať dlouho nečeká." rukou ho popoženu. "Tak ahoj." zvedne se a než se mi ztratí z dohledu vidím, jak vyfukuje obláčky dýmu.

Po příjezdu domů nechám Pearse v přepravce, aby si zvykl jak Pumba, tak i Timon na nového člena rodiny. Nakrmím Mel a chvilku si s ní pohraji. "Že bychom pozvaly taťku na večeři, co?" hladím jí po tom jejím nemalém bříšku. Zvednu se a jdu mu zavolat. Není to tím, že bych ho potřebovala vidět, ale chci, aby jeho dcera nestrádala. Nechci, aby mi jednou vyčítala, že můžu za její vztah s otcem. Vezmu telefon do rukou a vytočím jeho číslo. Na zvednutí jsem nemusela čekat dlouho. "Kdo je?" ozve se vysmátý ženský hlas, ve kterém poznám Shermine. Chvilku jsem měla nutkání jí něco říct, ale nakonec zavěsím. Nemám potřebu se s ní hádat. "Tak nic Melanko, taťka je zaneprázdněný." Přisunu jí hrazdičku a sednu si na sedačku. Chvilku ji pozoruji, jak si hraje a snaží se uchopit visící hračky. Vzpomenu si na tu obálku, která čekala na otevření. Podám si ji z kabelky a zpátky se usadím na místo, které už bylo předehřáté. Pumba přiběhl a snažil se vyskočit na sedačku vedle mě. Mel to přišlo hrozně vtipné. Tak krásně se smála. Pomůžu mu nahoru a on se spokojeně uvelebí do rohu sedačky a vyvalí se tam. Vrátím se pohledem k obálce a roztrhnu ji v zalepeném proužku, který ukrýval to tajemství uvnitř. Vytáhnu papír, který byl psaný jeho rukou..

Milá Mio, má krásná principessa. Jak dlouho se známe? Nějaký rok to už bude a stále si vzpomínám na ten tvůj úsměv, který mě vítal na klinice. Natolik sis získala mé srdce, že i do dnešních dnů můžu říct, že jsi má diletto. Tolik mě potěšil tvůj nečekaný příjezd. Tolik jsem tě toužil znovu spatřit a mé prosby byly vyslyšeny. I když jsi mě nezastihla ve formě, ve které jsem dříve býval, stále byl dostatek sil na aktivity, které se plánovaly. Ačkoliv mě pomalu a jistě opouštěly. Po telefonátu advokáta a sdělení, že to chceš celé přepsat na mě… byl jsem v šoku. První mě napadlo, že chceš zase odjet, ale potom mi došlo, že je za tím nejspíš něco jiného. Jenomže s tím už jsem souhlasit nemohl. Omlouvám se, ale muselo se najít jiné řešení a tím je Bill. Teď tomu nejspíš nerozumíš, ale nech mě to vysvětlit, prosím. Před pár měsíci mi diagnostikovali rakovinu. Při mé smůle už v pokročilém stádiu. Dostal jsem pár měsíců. To zjištění bylo zdrcující, ale bral jsem to jako odplatu za to, jaký jsem vedl život jako mladý pazzo. Musel jsem jednat rychle a Bill byla možnost, při které by ti kliniky vlastně zůstaly. Naštěstí neváhal a ihned nasedl na první letadlo. Nemohl jsem ti to říct do očí, protože to, že bys pro mě plakala, by byla bolest, kterou jsem nechtěl prožit a už vůbec jsem nechtěl být litovaný. Odjel jsem do své rodné země, kde chci dožít těch posledních pár dní se svou rodinou. Bylo to náhlé a nečekané, ale dle doktorů už mi dohoříval knot života. Má drahá, krásná principessa. Posílám ti polibek a pohlazení. Až se budeš dívat na oblohu posetou hvězdami, vzpomeň si na mě, protože já tam budu jenom pro tebe. Mateo

Nevím, zda mě to má uklidnit, že jsem jeho konec pomohla uspíšit a netrpěl, ale zasloužil se rozloučit se svými nejbližšími. Tolik mě to mrzí. Tak bych ho chtěla obejmout a říct, jak jsem ho měla ráda. Pláču. Slzy tečou po lících dolů a lehce dopadají na papír, který svírám v rukou. Nakonec ho složím a chci ho uschovat zpět do obálky, když v tom si všimnu, že je tam ještě něco. Papír položím vedle sebe a vyndám to tajemství, které bylo uvnitř. "Bože… ." tiše pronesu do prostoru. Jemně to stisknu v pěst. Vždy se mi líbil přívěšek na jeho řetízku ve tvaru nekonečna. Po obvodu smyčky byl vyrytý nápis: nic nekončí pokud miluješ, věříš a bojuješ. Říkával, že je to dárek od jeho babičky, která mu dala smysl pokračovat žít a život si urovnat do správných kolejí. A teď ho dal mně. Jako by věděl, s jakými démony bojuji. Papír schovám do obálky a odeberu se do ložnice, kde si ho schovám do své krabice vzpomínek. Ubrečená si najdu mezi šperky řetízek, na který si pověsím přívěšek a dám si ho na krk. Naposledy ho stisknu v dlani a poděkuji mu s pohledem vzhůru.