Kapitola 23.

Ráno, když jsem posnídala, nakrmila Mel a obě nás převlékla z pyžama, vyšňořím jí na rande s tatínkem. Než přijede Tom, zavolám Oliverovi, jak se má. Sám se neozve a ani nenapíše. Dle jeho slov byl opravdu šťastný. Tolik mi toho měl co říct, ale tolik času jsem opravdu neměla. Slíbila jsem mu, že ho přijedu navštívit, jakmile budu mít čas. Nemůžu mu říct, že mi hrozí smrt a už nepřijedu. Sama pevně doufám ve slova, která pronesl Rodeo, že mě zabít nechtějí. Malou položím na lehátko a dám jí hrazdičku s hračkami. Chci se podívat na mobil, kolik je hodin, když v tom mi začne zvonit. Cizí, neznáme číslo. Je to tady. Kousnu se do spodního rtu a telefon přiložím k uchu. "Ano?"

"Tak doufám zní tvá odpověď na mou nabídku." Je to on. Jak říká Rodeo, šéfík té proklaté mafie. "Má odpověď zní ne. Nenechám Vás z toho udělat něco, před čím ty děti chci ochránit."

"Poslední slovo?"

"Poslední." odhodlaně a kurážně odporuji. "Jak myslíš." a zavěsí. Domem se najednou ozve zvuk zvonku, který mi dá najevo, že je čas se postavit další výzvě a to, opět se setkat s Tomem tváří v tvář. Položím mobil na stůl a snažím se zhluboka dýchat při cestě ke dveřím. Chytnu za kliku, lehce se usměji, aby na mě nebyla znát nervozita a otevřu. Stál tam, byl to on, ale přesto byl jiný. Něco bylo jinak a já nedokázala přijít na to co. "Ahoj."

"Ahoj." podá mi kytku růží. "To sis mohl odpustit." prohlížím si pugét v mých rukou. "Tak to třeba ber tak, že je to pro Mel. Můžu?"

"Jo, pojď dál." poodstoupím ode dveří a nechám ho projít. Celou dobu z něho nejsem schopná spustit pohled a prohlížím si ho od hlavy až k patě. Jeho styl oblékání je jiný. Jako by se nějak hrabal v Billově šatníku a snažil se mít něco z něho. "Oh, ona je veliká!"

"Tak je to dlouho, co jsi jí neviděl." zavřu dveře a jdu dát kytku do vázy. V kuchyni jí napouštím vodu, když mi začne zvonit zase telefon, který mám v obýváku. Odložím vázu a jdu si pro něho. Vejdu do místnosti a Tom ucukne, protože se nad ním nahýbal a díval se, kdo mi volá. Bez nějakých keců kolem vezmu mobil do rukou a jdu dál od něho. "Mateo?"

"Mio, můžeš prosím do školy? Teď?" Podívám se na Toma. "Jo, mohla bych, za dvacet minut jsem tam."

"Super. Čekáme tě." zavěsí. Čekáme? Pokrčím rameny a opět se podívám na Toma. "Mohl bys na chvíli pohlídal Mel? Potřebuji jít za Mateem."

"Ty s ním něco máš?" vybalí na mě. "Prosím?" s pohledem, který značí, jestli si ze mě dělá srandu ho propaluji na druhou stranu těla. "Rád bych věděl, zda s ním něco máš?"

"Jo mám… mám s ním kliniku a dokonce školu, kterou dáváme dohromady. To spolu máme. Nejsem ty."

"Promiň, já jen.. ."

"Pohlídáš ji? Nebo si mám zavolat chůvu?"

"Pohlídám… a mohli bychom si potom spolu promluvit? Potřeboval bych ti něco říct."

"Okey." rezignuji a beru si klíčky od domu. "Je po jídle, tak by měla vydržet. Ahoj, miláčku." políbím malou na líčko a jdu si pro kolo, které mám v garáži.

Cesta mi trvala s kolem pár minut. Před bránou odstavím kolo a vejdu dovnitř areálu. V tom ze dveří vyjde jak Mateo, tak i Bill. Bez dechu se zastavím a hledím na ně bez možnosti se pohnout. Co tady dělá Bill? Přece má být pryč… Vydají se za mnou. "Oh, Mio, ahoj." obejme mě a políbí na líčko. "Ty… jak to… přece… ."

"Taky tě rád vidím." začne se smát. "Sakra, zapomněl jsem si mobil. Hned budu zpátky." pronese Mateo. Když vchází po schodcích ke dveřím, vtrhne obrovské černé auto do areálu a je slyšet střelba několika ran z pistole. Přitom se Mateo hroutí jako domeček z karet k zemi. Začnu křičet a Bill mě chytne kolem pasu a drží mě, abych neběžela za ním. Auto se ve smyku otočí a z areálu odjede pryč. Při tom s sebou vezme kus brány, která překážela. Jeho tělo tam leželo bezvládně na zemi a já nedokázala pochopit, co se stalo. Teď tady stál, usmíval se a najednou tu není. Spadnu na kolena, slzy mi tečou proudem a srdce nestíhá tlouct. Bill ihned volal záchranku. Zvednu se ze země a utíkám za ním. Na schodech však zakopnu a vykoupu se v louži jeho krve. Nevnímám to a po čtyřech se k němu doplazím. Přiložím mu prsty na krk a zkouším mu tep… je pozdě. "Néééééé." vykřiknu a obejmu jeho tělo. Někde najdu zbytek sil a zvednu jeho trup a přitáhnu si ho k sobě. Hladím ho po vlasech a přeji si, abych mohla vrátit čas. Mojí vinou tady teď leží v louži své vlastní krve. Mojí vinou umřel další nevinný a zase mým neuváženým jednáním. Se záchrankou přijeli i policajti. Viděla jsem je, věděla, že kolem mě chodí, mluví na mě a záchranáři se snaží oživit Matea, ale byl to jenom obraz. Obraz, který postrádal zvuk. Opět to bylo tady. Když mi bylo nejhůř, svět se vypnul. Jeden muž mě odtahoval pryč, aby k Mateovi měli větší přístup, ale chvíli na to byla vidět bílá plachta, která zakrývá jeho tělo. Bylo po všem. Bill ke mně přiběhl a silně mě objal. Nezmohla jsem se ani na to, abych mé ruce omotala kolem něho. Můj svět se hroutí čím dál víc a problémy, které se kupí mi podřezávají lano, které mě drží na nohou.

Po nějaké době, když se mé já probudilo z toho světa beze zvuku, mě vyslechla jedna policajtka. Nemohla jsem jí říct, že za vše můžu já a je za tím mafie, protože bych tím odsoudila dalšího nevinného. Policie mě celou umazanou od krve odvezla domů i s Billem. Neúmyslně byl od krve i on, ale v mém případě to vypadalo, že jsem se v ní koupala. Úplně jsem zapomněla, že je tam Tom. Bill otevřel dveře a zůstal tam nehybně stát. "Co tady děláš?!" vyjel po něm Bill. "Billy, hlídal Mel." zašeptám. "Proboha, co se vám stalo?!" ihned šel za námi. Bill pozvedl ruku a podíval se na něho chladnýma očima. "Nic se nestalo. Měl bys jít."

"Nepůjdu! Bille, sakra! Patříte do mého života a já chci vědět, co se stalo!"

"Mateo je … ." znovu se rozpláču a jdu do koupelny. Nevím, co bylo dál, ale nějakou chvíli na to bouchly hlavní dveře. Asi patnáct minut na to zaklepal Bill na dveře od koupelny. "Můžu?"

"Pojď." klečela jsem na zemi a stále si přemítala v hlavě celou situaci. Opatrně vstoupí dovnitř. "Zavolal jsem Monicu a hlídá dole malou."

"Děkuji." dívám se na podlahu. Pomalými kroky se ke mně přiblíží. Oddělá mi pramen vlasů z obličeje a palcem mě pohladí po líci. Zahledí se mi do očí tak, jak to dělával dřív. Láskyplně a s nadějí. "Pomůžu ti." zašeptá. Jeho ruce jemně sjedou na spodek trička a přetáhne mi ho přes hlavu a následně ho hodí do umyvadla. Pomůže mi opatrně na nohy. Opřená o zeď a pohledem upírajícím na něho, mi rozepne knofílk a sundá mé kraťasy, které skončí v umyvadle s tričkem. Nahne se do sprchy a zapne vodu. Jeho ruce mi na to obejmou můj hrudník a rozepne mi pomalu podprsenku a s lehkostí jí sundá. Stále jeho oči sledují mé. "Jsi stále krásná." jemně se usměje. Ruce jemně jedou po bocích až narazí na kalhotky. Prsty pod ně zajede a aniž by očima uhnul, sundá je. Sobě sundá tričko a pomůže mi do sprchy. Postaví mě pod tekoucí vodu a sám si stoupne za mé záda. Mé ruce se opřou o zeď a voda mi pomalu smývá krev z mého těla. Bill vzal houbu, kterou jemně třel po zádech a ramenou. "Stále je máš?" zašeptá a přejede prstem na paži po jizvě, která mi zůstala po řezných ranách. "Zůstaly mi všechny." potichu pronesu mokrými rty a očima sleduji jizvu na mém břichu. "Stále při pohledu na ni mi v uších zní tvůj hlas… ." Bill mě jemně políbí na rameno. Podá si šampon a začne mi umývat vlasy. "Pamatuješ? Jak jsem ti jednou takto umýval vlasy a přehmátl se?" začne se smát. "Aspoň jsem měla jistotu, že nebudu mít blechy." Ta vzpomínka mi vykouzlila úsměv na tváři. Jenže jak úsměv rychle přišel, tak i odešel. "Je to má vina."

"Co?" Otočí si mě k sobě a ustaraně se na mě podívá. "Že je mrtvý. Něco jsem odmítla a … teď je kvůli mně mrtvý on." rozpláču se a Bill mě k sobě pevně stiskne.