Kapitola 22.

Rodeo mě dovezl až k baráku. Bez slov rozloučení pronesl jenom: "Tak večer." a zmizel v dáli. Nastal čas, kdy budu muset začít úřadovat a to co nejrychleji. S Monicou si domluvím hlídání na celý den. Je to těžké, že musím nechat Mel celý zbytek dne na pospas jí, ale jinak to nejde. V rodném listě zkontroluji, zda je tam vedený jako otec Tom, kdyby se mi něco stalo, aby nebyla hozena do děcáku. Zavolám advokátovi, aby nám nachystal smlouvu o vlastnictví budov a to jak o škole, tak i o klinice. Nechci, aby to bylo momentálně v mém vlastnictví. Nechám to vše přepsat na Matea s tím, že se o to budu starat i tak. Musím mu vše vysvětlit a on určitě mou situaci pochopí. Vždy mi vyšel vstříc. Rovnou mu zavolám, abychom si dali schůzku. Jenže dle jeho slov bude mít čas až zítra dopoledne. To by snad mohlo stačit mu vše vysvětlit před tím, než půjdeme k advokátovi. Mezi tím vším si musím hodit do úst prášek. Nějak to na mě vše doléhá a mám zase šumění hlasů v uších. Dobré je, že dům je psaný na Billa. Bude praktické, když k mému učtu bude mít přístup aspoň Bill, pro případ nehody. Vše, co se týkalo mě, bylo zařízené a teď už jenom najít rodinu pro Rodeova syna. Zavolala jsem na jedno místo a domluvila si schůzku s paní, která by mi mohla pomoct můj problém vyřešit, protože já si ho u sebe nechat nemůžu. Vydám se tedy pomalu na místo setkání. Když si sednu do restaurace, zahlédnu místo, které mě spojovalo s Tomem. Zrovna jsem šla z pohřbu Belly, opilá se opírala o zábradlí a dívala se jak teče pode mnou voda. Jakou jsem cítila zlost sama na sebe a ten pocit touhy po Billovi. Bill… proč mě sakra napadl Bill? Přece Tom byl ten, který mě opilou sbíral… Bill… ty jeho nezkrotné vlasy a úsměv. Ty jeho rty… "Paní Kaulitzová?" promluví na mě menší, obtloustlá paní s brýlemi, která vypadala jako babička z filmu. Jenom ji obejmout a cítit tu její náruč, která by říkala, že bude líp. "Ano, to jsem… ." podávám ji ruku. "Neusserová." věnuje mi milý úsměv a sedne si na židli. U kávy jsme seděly asi dvě hodiny. Probíral se Rodeův syn, moje plány pro děti ulice… bylo s ní příjemné si vykládat. Dokonce říkala, že by nám vypomohla v naší škole a velice ráda, protože ona sama věnovala dětem celý svůj život a adoptovala ze pět dětí a nějak se na staré kolena nudí. Tolik jsem jí obdivovala a chtěla být tak spokojená jak je ona. Domluvili jsme se, že se u mě zastaví večer a rovnou si to dítě převezme. Bude ho vydávat za nalezence a tím to bude rychlejší ho dát k nějaké rodině. Když odešla a já se zvedala ze židle, naposledy mě upoutalo to místo ze vzpomínek. Nějak mé srdce zatoužilo mít na blízku Billa. Cítit tu jeho vůni a pohlazení. Procitnu ze snění a jdu konečně za svou dcerou. Po cestě domů má mysl zabloudí i k Tomovi. Možná bych mu měla dát přístup k Mel. To, že ublížil mně neznamená, že bych měla trápit malou. Bill se jí snaží vynahradit otce, který jí chybí, ale… zhluboka se nadechnu a vezmu telefon. Najdu číslo na Toma a vytočím ho. Jestli se mi má něco stát chci, aby byli spolu. "Mio? Stalo se něco?" zní vyděšeně. "Ahoj Tome… nic se nestalo, neboj. Volám ti kvůli… no, jestli bys chtěl zítra vidět Mel."

"Ani nevíš, jak po tom toužím. Pokud budu moct přijet, tak velice rád!" motá se mu lehce jazyk. "Dojedeš bez ní."

"Bez koho?"

"Ty moc dobře víš koho myslím."

"Mio… ."

"Ne, to je moje podmínka. Jestli jí chceš vidět, budeš u nás a bez ní."

"Okey, slibuji."

"Zítra v devět tě budu čekat."

"A Bill?"

"Co s Billem?"

"Bude tam taky?"

"Bill je pryč a měl by se vrátit za pár dní."

"Škoda… ." skoro až zašeptal. "Ujasníme si dopředu jednu věc. Neodpustila jsem ti a ani to nemám v plánu. Nic se mezi námi nemění. Tohle vše dělám kvůli naší dceři."

"Dobře."

"Tak zítra." a zavěsím. Pořád k němu cítím zlost, ale kvůli naší holčičce to vydržím. Teď ta chvíle, když to musím aspoň trochu přehodnotit. Nadejde večer. Slunce zapadne a lampy se rozsvítí. To bylo jako předzvěst k tomu, co přijde. Malá už spinkala a já vyhlížela nervózně z okna. V tom na příjezdovou cestu přijede auto, které jsem poznávala. Rodeův opatrovaný mazel, ve kterém jsem měla možnost se svézt. Možnost? Byla to spíš pocta dle jeho slov. Vyjdu ven před dveře a on ze přední sedačky vytáhne miminko. Zůstanu jako opařená. Nemluvil o miminku. Počítala jsem s tím, že to bude dítě tak věkově o dvou rocích. Kývnutím mě pozdraví a položí mi k nohám v sedačce ten uzlíček zabalený v dece. Z kufru vytáhne kabelu, kterou položí vedle mě. "Tady jsou věci, bez kterých ten prcek nemůže být… i s papíry." čapne si k tomu uzlíčku a prsty ho pohladí po líci. Bolel mě pohled na to, jak se loučí se svým dítětem. "Bude to tak lepší." zašeptá. "Kvůli tomu, co jsem udělal skončím na tom zasraném místě duší, ale víš co? Budu s mou Neomi." Pohledem sjede na nebe. "A budeme na něho dohlížet." V tom se rozpláču. Vrhnu se mu kolem pasu a obejmu ho. Cítila jsem to tak. Potřeba a touha byla silnější. "Budeš mi chybět." zašeptám s knedlíkem v krku. "Buchto, věř nebo ne, ale ty mě taky. Věřím, že to ustojíš… ." bez dalšího protahování nasedne do auta a nastartuje. Když vycouvá z příjezdové cesty, nakloní se z okna. "Jmenuje se Tobias a má měsíc." křikne a naposledy mi věnuje pohled, kterým se i rozloučí. Světla aut sleduji do doby, než se mi ztratí z dohledu. Do půl hodiny došla i paní Neusserová, která si Tobiase přebrala. Políbila jsem ten uzlíček na čelíčko se slovy, že bude líp, ale musí být hodný a taťka s mamkou na něho budou pyšní.