Kapitola 21.

"Buchto, pásku dole. Je konečná." zdál se mi podrážděný, ale i jako by byl vyčerpaný a rozhovor se mou ho unavoval. Dle pokynů si ji rozvážu a sundám. Rodeo otevřel dveře a mávnul hlavou, ať vystoupím. Když se otočím, všimnu si, že v kufru je dalších 5 těl naházených na sebe, ale ty už bez známek života. "Tak to tady chodí." podívá se na mě Rodeo. "Vylez, ať to mám z krku." Jenom, co se mé nohy dotknou země chytne mě bolestivě za ruku a táhne do známého domu. Nic se tady za ty roky nezměnilo. I praskliny, které obohacovaly omítku, zůstaly na svém místě. Bylo to jako procházet svou noční můrou. Dotáhl mě na stejnou sedačku, jako tehdy. Stejný obraz na stěně, stejná výzdoba a stále tak nevkusně přemrštěné. Jediná změna byla ta, že Rodeo byl sám bez té hory svalů a ženy, které stály u stolu se prostřídaly nejspíš za mladší. Rodeo si stoupne za mě a čeká na toho, kdo si mě vyžádal. "Kde je Black?" zašeptám. Vím, že byli nerozlučná dvojice. I ta chvíle, před tou akcí mi stačila, abych zjistila jak ti dva k sobě měli blízko. "Kurva buchto, drž pysk." podívá se do země. "Tak opět se shledáváme. Kolik je to let? Pět?" usedne za stůl. Jeho slečinky ho okamžitě začnou ovívat a nalévat skleničku whisky. "Zlobíš děvče, zlobíš." zapálí si doutník. Nemám odvahu se vůbec na nic ptát. Dřív to bylo jiné, to jsem tady byla dobrovolně, ale teď? "Nebyl to dobrý nápad nás prásknout." vydechne obláček dýmu. A v tom mi to dojde. Má kniha. "Přece Vás tam nezmiňuji."

"Ale ano, zmiňuješ a proto máme zanedlouho na krku fízly."

"To jsem netušila, já nevěděla, že… ."

"Ticho!" okřikne mě a zhluboka se nadechne. "Vím, jak to odčiníš a já se tak zbavím těch proradných sviní."

"Jak?" zašeptám. "Napíšeš mě jako spolumajitele."

"Čeho?" vyvalím na něho překvapeně oči. "Té budovy, co jsi teď koupila."

"Prosím?" Jeho rty se rozšiřovaly v úsměv. "Ty, co jsem slyšel, potřebuješ sponzora a já, kde bych mohl ukrýt své peníze a nebyly by na očích a ještě si zahrál na obětavého, citově založeného chlapíka. Zahraji si na hodného chlapce a ty mi k tomu dopomůžeš."

"Jako spolumajitel má být … ."

"Tak to zařídíš, aby nebyl. Namočila jsi mě do toho, tak mi pomůžeš z toho ven."

"Je to pro chudé děti. Nechci, aby z toho bylo doupě pro … ." pozastaví mě jeho ruka. "Vše zůstane dle toho, jak sis to naplánovala. Já přihodím nějakou korunu, ale budou tam mí hoši, kteří budou hlídat můj majetek."

"Jak k tomu přijdou ty děti? Já se je snažím dostat od násilí, drog a budou to tam hlídat gorily?" začnu se vztekat. "Nemáš na výběr, krasotinko." zaboří se do svého křesla. "A když to neudělám? Zabijete mě? To Vám moc nepomůže. Mateo bude jako spolumajitel aj tak či tak. Vy máte prsty v něčem větším a já nedovolím, aby to padlo do rukou někomu takovému!" najdu kuráž se mu postavit. Jestli se má stát něco mě je už vedlejší. Ty děti to potřebují. "Líbí se mi tvůj přístup." řekne medově a usměje se. "Máš čas do zítra. Zítra budeš mít telefonát a být tebou souhlasím s nabídkou." podívá se na mě vážně. Hlavou kývne na Rodea, ať mě odklidí. Rodeo mě odtáhne k autu a nakáže mi počkat. Vytáhne těla z kufru a naháže je ke stromu. Za každé tělo co vytáhl, mi projela bolest hrudí. Byly to mladé holky, které měly život ještě před sebou. "Co provedly?" zašeptám. Rodeo se zastaví, když jde pro poslední tělo do auta a věnuje mi pozornost. "Myslely si, že podvedou a okradou šéfíka." řekl až skoro zdrceně. "Rodeo, vím, že o to asi stát nebudeš, ale nechceš si promluvit? Asi nejsem zrovna ta, které by ses chtěl svěřit, ale přece jenom máme něco za sebou a vidím, že není něco v pořádku." snažím se na něho podívat pohledem, kterým s ním soucítím. "A víš, že bys mi mohla pomoct? Sedni do auta… ." sednu poslušně na zadní sedadlo, kde už nebyl můj spolucestující. Rodeo vyhodil poslední holku a zavolal chlápky, kteří se o ně měli postarat. "Místo duší… tam se opravdu potkají všichni." kroutí hlavou a nasedá za volant. Na cestu mi opět zavázal oči a mlčky sedíme. Zaveze mě na místo, ze kterého je rozhled na město. I za denního světla to byl krásný pohled. Vysedneme a jdeme si sednou na vyvýšené kameny, které nám poslouží jako provizorní židle. Rodeo si vytáhne cigaretu. Když si jí zapálí, zhluboka si potáhne a dlouze vydechne hustý dým. "Jak na tom teď jsi?" podívá se na mě. "Jak na tom jsem? Až na to, že mi zítra hrozí smrt, tak to jinak jde."

"On tě nezabije."

"Jak si tím můžeš být tak jistý?"

"Protože by to už udělal, Mio, to mi věř." V tom se zarazím. Poprvé, co mě oslovil jménem. Žádná buchto, ale mým jménem. Až mě z toho zamrazilo. "Když mě nemá v plánu zabít, tak co chce udělat?"

"To já nevím. Kolikrát se to vše dozvíme, než se jde na akci."

"Aha… ." v koutku duše jsem doufala, že by mi mohl aspoň trochu nahrát do karet. "Kde je Black?" Najednou vidím, že jsem uhodila na jeho slabinu. Podíval se do dáli a chvilku mlčel. "Někdy se to nevyvede jak je to v plánu… byl to děvkař a nějak se mu zalíbila jedna z těch cour z baráku. Ten pitomec se zamiloval… kretén… ona do něho taky. Chtěli uprchnout, jenže je jedna práskla… teď už jsou spolu na… ."

"Místě duší." zašeptám. "Potřebuju po tobě pomoc." vážně se na mě podívá. "Potřebuji pomoct se synem. Dlouho tady nebudu a jeho matku odpráskli při přestřelce v jednom baru. Chci… no, je to pro mě fakt kurevsky těžké ti o to říct, ale nechci aby skončil tak jak já nebo jeho matka." V jeho očích bylo zoufalství, strach, ale i naděje. Vůbec jsem ho nepoznávala. Nebyl to on, ale dlužila jsem mu to. "Chceš, aby šel do dobré rodiny?"

"Jasně, že jo." típne zbytek cigarety o podrážku boty a zahodí ji, co nejdál to jde. "Dovez mi ho. Zkusím pro něho něco udělat. Dlužím ti to."