Kapitola 21.

Už vím, co je a bude moje další cesta a kam bude směřovat můj život. Než jsem podepsala rozvodové papíry, udělala jsem ještě jednu věc. Jako vdaná žena jsem si zažádala o svěření Olivera do péče. Díky papíru, co se našel u Luisy doma, který sepsala pro případ nehody, byl během chvilky můj. Kliniku jsem svěřila do péče Matea. Společně jsme se pak s Oliverem sbalili a rozloučili se s L.A. Vrátila jsem se do opuštěného domu po prarodičích v Evropě. Nechali jsme si ho spravit, udělat podlahy, vymalovat a zařídit vše tak, aby nám to vyhovovalo. Oliver měl konečně pokojíček, který si přál. Luisinu urnu jsme mohli vzít s sebou. Až jsme vše zařídili ohledně domu, zašli jsme spolu na hřbitov, kde leželi mí prarodiče a i má maminka. Po dobu, co jsem tam nebyla, byl hrob v hrozném stavu. Oliver mi ho pomohl dát do pořádku a potom tam umístil urnu jeho matky. Zapálily se svíčky a Olímu jsem chvilku vyprávěla, jaká moje maminka byla. Že můžeme být oba na své rodiče pyšní. Přihlásila jsem ho na školu a já začala chodit do práce. Vrátila jsem se k tomu, co jsem dělala dřív a to, že jsem byla zdravotní sestra u jednoho místního praktika. Po dlouhé době jsem zase mohla říct, že jsem šťastná, i když bez prášků na deprese to zvládnout nešlo. Už jsem si zvykla, že jsou mou součástí a moje životní kotva byla Oliver. Chtěla jsem tady být pro něho co nejdéle a nahradit mu to, o co jsem ho připravila.

Uběhly tři měsíce od odstěhování z Ameriky a Oliver slavil své deváté narozeniny. Upekla jsem mu dort a koupila mu dárek, který si zasloužil po tom všem, co zažil. Seděl v kuchyni za stolem, po tmě se zavřenýma očima a usmíval se. "Hodně štěstí, zdraví… ." nesu dort a snažím se zpívat tak, aby mu to neutrhlo uši. Takovou radost, co mu to udělalo. Zahřálo mě to u srdce. Položím to před něj a usměji se. "Teď bys to měl sfouknout a přát si něco." Na pokyn zavřel oči a foukl tak silně, že všech devět jich zhaslo. Zatleskala jsem mu a při tom rozsvítila. "Teď ty oči zavři znovu a počkej." Zašla jsem za roh a z krabice vytáhla štěňátko retrívra. "Všechno nejlepší, Olí." a položím mu tu chlupatou kouli do rukou. "Já mám štěně!" vykřikne a přitulí se k němu. "Děkuju Mio!"

"Není za co." Když beru do rukou foťák, abych mu udělala fotku slyším, že pláče. "Děje se něco?" kleknu si k němu. "To jsou slzy štěstí. Mám tě rád." obejme mě. "Já tebe taky, ale teď bychom mohli udělat tu fotku, souhlasíš?"

"Jasné!" vycení jeho zuby a štěně vytáhne tak, aby bylo vidět. "Super fotka." ukážu mu ji a v tom se z venku ozve hrom. "Snad nebude pršet i zítra." podívám se z okna na ten hustý déšť. "Jaké mu dáme jméno?" podívám se na něho. "Nevím." zamyšleně se zamračí. Vzpomenu si na Pumbu a na to, jak se rád mazlil. Tak my chyběli všichni čtyři. Hlavně Tom… snad se mají dobře tak, jak my. "A co Timon?" navrhnu. "To je super! Náš malý velký Timon. Tak pane Timone, půjdete si se mnou hrát?" a zamíří si to do pokojíčku. Zajdu si uvařit čaj, dort schovám do lednice a vezmu si knížku do rukou. Sednu si do křesla a uvelebím se. Oliver šel brzo spát a když jsem zabraná do knížky, někdo zazvoní. Podívám se na hodinky, kdo tak pozdě otravuje. Chytnu za kliku, odhodlaná nadávat a otevřu. Nejsem schopná však vydat ani hlásku a překvapením mi spadne kniha z rukou. "Nemůžu bez tebe být." řekne. Celý promočený a třesoucí se zimou tam stál a drkotal zuby. Vrhnu se mu do náruče a vášnivě ho políbím. Pohledem se ujistím, zda se mi to nezdá a pohladím ho po tváři. "Tome… ." zašeptám. Oba promočení až na kost se tiskneme k sobě. To je to, po čem jsem toužila. Cítit jeho náruč, polibky… Chytnu ho za ruku a vtáhnu ho dovnitř. "Jak jsi mě našel?"

"Stačilo mít štěstí a pamatováka. Potom už jenom prohledat okolí a ptát se lidí, až se mi to konečně podařilo." políbí mě. "Kdo to je, Mio?" přijde rozespalý Oliver. Tom se na něho překvapeně podívá. "Tome!" vykřikne a i když je mokrý, málem ho umačká. Na Tomově pohledu bylo znát, že nějak nechápe, co tam Oliver dělá. "Je to můj syn." usměju se. "Tys ho adoptovala?" nadzvedne obočí. "Ano a přála si to i Luisa… máme se spolu skvěle, že?" Oliver spokojeně kývne. "Tome, mám tolik her a k narozeninám jsem dostal Timona!" nadšený letí do pokojíčku. "Timona?"

"Je to štěně retrívra. Chybí mi Pumba a v pohádce byl nerozlučná dvojka s Timonem, tak to bylo jasné." Tom se usměje. Oliver ihned přiběhl zpátky a ukazoval chlupatou kouli v náručí. Sledovat Toma, jak se s ním mazlí mě hřálo o srdce. "Olí, je pozdě, běž spát. Jinak budeš unavený na ten výlet."

"Výlet?" prohlíží si nás Tom. "Vysvětlím."

"Tak dobrou noc, Tome. Budeš tady zítra?" Sama se na Toma zvědavě podívám. "To záleží na Mii." uculí se. "Dobrou noc, Olivere." mrkne na něho a Oliver si to spokojeně namíří k pokojíčku. "Jak tady budeš dlouho?"

"No, mám čtyři dny volno, než se budu muset vrátit, ale jestli máš nějaký program, tak … ." nestihne doříct větu, protože ho vášnivě políbím. "Chyběl jsi mi." zašeptám. "Ani nevíš, jak ty mně."

"Chceš půjčit nějaké tričko? Tak mokrého tě nechat nemůžu."

"Mám v autě věci, ale chvilku mi trvalo, než jsem ten tvůj domek našel. Skočím si pro ně."

"Chceš deštník?" Od srdce se zasměje. "To je myslím už zbytečné." rukou protřepe mokré tričko. "Ale čaj ti snad uvařit můžu?"

"Budu rád, děkuji." pohladí mě po vlasech a vyjde ven. Během chvilky byl zpátky i s kabelou. "Koupelna je na konci chodby levé dveře."řeknu, když ho pozoruji, jak se vysléká z mokrého trička. "Hodím si sprchu a hned budu u tebe."

"To taky doufám." mrknu na něho a čaj mu odnesu do obýváku. Jdu si na sebe hodit do ložnice suché tričko a vrátím se zpět do obýváku. Pořád nemůžu uvěřit, že ho mám zase nablízku a mám možnost cítit jeho rty, náruč, vůni. Během chvilky byl zpět. "Natírat se nebudeš?" směju se. "Nebylo potřeba."

"Změnil jsi návyky?"

"To né, ale napadlo mě," chytne mě za ruce a táhne mě k chodbě, "že bys mi mohla dělat společnost." Skousnu si spodní ret a bez protestu ho následuji.