Kapitola 20.

"Chtěla bych v této místnosti mít výtvarku."

"Tady? Přece učebna dole v přízemí je jedenkrát tak větší." podívá se na mě Mateo. "Tady to bude ideální. Stojany se tady vlezou a ke všemu je to útulné."

"Okey, pár tříd i s tělocvičnou bychom měli rozvržené. Spraví se hřiště venku, ale co se zbytkem? Je tady zbytečně moc místností." dívá se na plánek. Chvilku je ticho. "Je to asi šílený nápad, Mateo, ale co tady zřídit školku?"

"Školku? Zbláznila ses? To je nemožné. Víš kolik by to spolykalo peněz?" věnuji mu pohled a zakousnu se do spodního rtu. "Kdyby se celé dolní patro věnovalo školce, vrch by se nechal na kroužky."

"Za tím je nějaký úmysl, že?" poklepe prsty o stůl. "Mohly by sem odkládat matky děti, aby mohly v klidu chodit do práce. Já vím, je to šílené, ale to by řešilo další problémy s komunitou."

"Jenže školku nejde sponzorovat." kroutí hlavou Mateo. "To by si sice museli platit, ale šlo by to udělat tak, aby platili jenom to nejnutnější. Neříkej mi, že to nepůjde nějak udělat?" Mateo vzdychne. "Ty mi dáváš zabrat." lehce se usměje. Zkusím se poptat, zda by to šlo nějak udělat. "Děkuji." obejmu ho. Chytnu kočárek a vyjedu s ním ven. Rozhlížím se spokojeně po okolí. "Bill teď dělá vůbec co?" dojde za mnou. "Teď, co mají v kapele pauzu, propaguje sólo dráhu a jde mu to. Vydal konečně CD a stal se tváří pro jeden časopis."

"Tak to má super."

"To víš, že jo. Co se pohádal s Tomem, to potřeboval jako sůl."

"A zbytek kluků?"

"Myslíš tím Georga a Gustava?"

"Jo, ti se mají jak?"

"Gustav se věnuje rodině. Staví dům a má vlastní pořad o vaření."

"Opravdu?"

"Taky mě to překvapilo, ale i s váhou jde chlapec nahoru." zasměji se. "No a George se konečně oženil a cestují spolu po světě."

"To je super. Neměl jsem moc možnost si s ním minulý týden na té akci povykládat, tak se musím vyptávat tebe." mrkne na mě. "A jak Oliver?"

"Tomu se nechce ani na víkendy domů. Žije si tím životem tam. Jsem ráda, že ho to baví."

"Tak snad se to už vše vydalo tím správným směrem." pohladí mě po zádech. "To já doufám taky." usměji se na něho. "Musím jet, ještě mám nějaké schůzky. Pa." políbí mě na rozloučenou a já mu zamávám. Uzamknu brány pozemku a vydám se pomalým krokem domů. Mel by se měla za chvilku vzbudit a to bude zrovna čas na oběd. Po cestě zavolám Billovi. Delší dobu to zvoní, ale nakonec mi to vezme. "Ahoj Mio."

"Ahoj Billy, jak se máš v Mexiku?"

"Fantasticky! Jsem na jedné akci a už to bude vrcholit. Doufám, že půjdeme ještě pokračovat." směje se. "Klasicky až do rána, co? Tak si to užij a v pořádku se nám vrať."

"Neboj, vrátím. Dej Mel za mě pusu."

"Pozdravuj Natalie. Ahoj." zavěsím. S pocitem spokojenosti mobil schovám do kapsy. Najednou přede mnou zastaví černá dodávka, která je mi něčím povědomá. V tom vystoupí z auta malý černoch s šátkem kolem hlavy. "Rodeo?!" nemůžu popadnout dech. "Zdar buchto! Áááá, tady někdo špásoval." podívá se na kočárek . "Co chceš?" spíše zašeptám než abych to řekla naplno. "To je vychování. Ani nepozdravíš starého známého kamarádíčka?" Snažím se zhluboka dýchat a nedat najevo strach. "Šéfík by s tebou chtěl prohodit pár vět. Nasedej."

"Nemůžu, mám tady malou." snažím se z toho rychle vykroutit. "Tak pojedeš i s ní. Nasedat!" zvýší hlas a rukou otevře dveře od auta. "Rodeo, prosím, nech mě jí předat chůvě a potom s tebou pojedu, prosím." žadoním. "Okey, okey… řvoucí děcko za prdelí nepotřebuju. Máš půl hodiny a potom tady, na tom samém místě tě čekám, jasný?! A nesnaž se utéct, buchto." nadzdvihne nátělník, pod kterým má zbraň. Při pohledu na ni se zhluboka nadechnu a nejsem schopná pohybu. Nasedne do té černé plechovky a já sleduji, jak se auto vzdaluje. Nemůžu tomu uvěřit… proč? Co se sakra stalo? Přece to nemůže být pravda. Násilím se začnu nehty zarývat do ruky. Vzpamatuji se a ihned zavolám Monice. "Zdravím Monico, mohla byste mi pohlídat malou? Je to akutní a nutně to potřebuji. Ihned."

"Zdravím, paní Kaulitzová. Sice mám něco na práci, ale pokud je to akutní?"

"Věřte mi, že je a potřebuji Vás co nejrychleji u nás."

"Stalo se něco? Zníte vystrašeně."

"Prosím, budu Vás čekat, máte na to pár minut… prosím, pospěšte si." zavěsím. Bojím se, že když to nestihnu, mohlo by to dopadnou hůř, než bych chtěla. Skoro až během se přiřítím k domu, kde na mě už čekala Monica. V rychlosti jsem jí dala pokyny a běžela na místo zpátky. Stihla jsem to opravdu tak - tak. Rodeo už ani nevysedal a ukázal, že si mám sednout do zadní části auta. Poslušně jsem se řídila jeho pokyny a otevřela zadní dveře. Tam ležel svázaný, pohublý chlapík s lepící páskou přes ústa. Vystrašeně se na mě díval a prosil o pomoc. "Sorry buchto, ale máme plno. Někam se tam vecpi." snažil se mě popohnat. Nakonec jsem si sedla doprostřed sedadel, kde se na mě chlápkovo tělo lepilo ze všech stran. Mezi tím se Rodeo rozjel. "Znáš to z minula… ." hrábl pro šátek z přihrádky. "Ano." jemně zašeptám a už si ho váži kolem očí. Se strachem, který se mnou cloumá je těžké bojovat. Ty třesoucí se kolena a ruce, které by nejraději zaryly nehty do stehen je silnější jak slova v mé hlavě, že vše bude v pořádku. Jelo se opět dlouho. Nikdo nepromluvil a já se bála na cokoliv zeptat. I ten muž, který mě omotával svým tělem utichnul. Stále se snažím přijít na to proč? Proč se vracím na to stejné místo? Nerozumím tomu. Co když se za mou malou holčičkou už nevrátím? Nic není zařízené… ani Mateo není zapsaný jako spolumajitel školy. Vše mi narušilo plány…