Kapitola 20.

Zvuk přístrojů se rozléhá po prázdném pokoji. Otravný tón pípání mi šel na nervy, jenom co jsem procitla. Znamenalo to, že žiji a to jsem nechtěla. Možná mi ten nahoře dává ještě poslední šanci vše napravit. Zkouším pohnout prsty, zda cítím tělo. Úspěšně je semknu v pěst a pomalu otevřu oči. Snažím se vstát, ale jakmile se zvednu do polosedu, začne mi pískat v uších. Nahmatám po zvonku na sestru a čekám, až se objeví. Během okamžiku byla v pokoji. "Paní Kaulitzová, jak Vám je?"

"Kde je Bill?"

"Myslíte vašeho manžela? To Vám musí říct doktor."

"Chci ho zavolat." vzdychnu. Sestra se otočila k odchodu a já ucítila, jak mě hrozně bolí celé ruce. Sáhnu si na třísla a zjistím, že to tam mám obvázané a nejspíš šité. V tom se otevřou dveře a vstoupí doktor. "Dobrý den, paní Kaulitzová. Jmenuji se Doktor Perry."

"Těší mě." zašeptám. "Co je s mým manželem?"

"Paní Kaulitzová, je v kritickém stavu. Doktoři udělali co mohli a teď musíme počkat, jestli to zvládne jeho tělo a bude mít vůli bojovat." Při jeho jeho slovech se rozpláču. "Můžu ho vidět, prosím!" Chvilku si mě měřil pohledem a mlčel. "Dobře, ale jenom na chvilku." Sestra mi pomohla se dopravit na JIPku, kde ho hlídali. Tolik přístrojů, co kolem něho bylo a nemluvně o těch hadičkách, které z něho trčely. Sestřička mi pomohla se obléct do ochranného obleku a vpustili mě dovnitř. "Máte 5 minut paní Kaulitzová."

"Dobře." zavře za mnou a já se pomalými kroky k němu dosoukám. Snažím se nevnímat bolest třísel, která o sobě dává hodně vědět. Chytnu Billa za dlaň a druhou ho jemně hladím. Jeho tvář je bledá bez známky růžového nádechu. Vypadá jako mrtvola. "Musíš bojovat." zašeptám. "Jsou tady lidi, kteří tě potřebují. Simone a hlavně Tom to bez tebe nezvládne." utřu si proud slz, který mi teče jako vodopád po lících dolů. "Pamatuješ na to, jak jsi mi dal ten náramek? Nic z toho není pravda, protože bys tady neležel. Kdybych mohla, udělám tolik věcí jinak, ale nejde to… musíš tady s námi zůstat, musíš bojovat! Nemůžeš dopustit, aby mi z mého života zmizel další člověk, na kterém mi záleží. Bojuj! Když né kvůli mně, tak kvůli Tomovi." Najednou cítím jeho jemný stisk ruky, který mu opětuji. "Děkuju." zašeptám a silně se rozpláču. "Je čas." jemně pronese sestřička ode dveří. Zvednu se a políbím ho na čelo. Nahnu se k jeho uchu a jemně mu zašeptám: "Pódium na tebe čeká."

Mě pustili po týdnu, ale Bill si tam odležel tři týdny, dokud si nebyli jisti, že je vše v pořádku. Dokonce mu to pomohlo překonat závislost. Byla to ta horší cesta odvykačky, ale moc na výběr neměl. Po propuštění z nemocnice, se o mě Tom staral. Kdyby mohl, nosil by mě na rukách. Konečně jsem mohla mít i Pumbu u sebe a užívat si ho. I přes mé protesty, že to zvládnu sama mi Tom chtěl pomáhat, protože si mě chtěl užít dokud to šlo. Když nadešel den, kdy Billa propouštěli, přijeli jsme pro něho jako uvítací četa. Já s Tomem a Simone jsme čekali před nemocnicí, než se objeví. Nesměl chybět Pumba, který se ho nemohl dočkat.

Dle zpráv byli Kyle s Nicol chyceni a vzati do vazby. Nebyli jediní koho chytli a bylo toho tam po víc. Odsedí nějaký ten rok a klub Diabolo byl nadobro zavřen. Když jsem se Toma ptala, jak nás našli, jeho odpověď byla jednoduchá. Jel se za Billem usmířit a všiml si mého kola, které tam bylo opřené. Jenže mě nikde nenašel a ani telefon jsem nebrala. Díky Billovému mobilu, který měl naštěstí v době přepadení u sebe, nás našel. Liam ho vystopoval a tím zalarmoval policii na zátah, protože signál byl v Diabolu. Doufali, že tam budu i já. Díky těmhle událostem mě mrzelo, že jsem nemohla být na pohřbu Luisy. Donesla jsem jí kytku na hrob, kde byla položena urna, ale nepřipadalo mi, že to stačí. Mé já mi našeptávalo, že bych se jí měla nějak odvděčit. Když se Bill vrátil z nemocnice, Tom se nastěhoval k němu s tím, že celou dobu bydlel u Simone na bytě. S Tomem to skončilo a mé srdce strádalo. Bill si se mnou chtěl promluvit a pozval mě na večeři. Po příjezdu ke klukům, jsem se potkala s Tomem u dveří. "Ahoj." mile se na něho usměji. "Ahoj." v jeho očích je znát smutek. "Stalo se něco?" chytnu ho za ruku. "Bill se s tebou chce usmířit." hodí nucený úsměv. "Nechám vás o samotě." vysmekne se z mého držení, nasedne na motorku, nahodí helmu a odjede. Chvilku jsem stála zaražená mezi dveřmi, protože jsem sama cítila, že něco není v pořádku. Nakonec jdu dovnitř. "Ahoj Billy." podívám se na něho. Zase to byl on. Ten fešák, který lámal tisíce srdcí mnoha žen. "Potřeboval jsi změnu, že?" ukážu na jeho hlavu. "Ahoj Mio," usměje se, "snad mi ta černá na hlavě sluší?"

"To víš, že jo. Tobě sluší vše." Černá ho dokázala udělat tajemným, ale i tak mé srdce plesalo radostí. Rozhlédnu se kolem sebe po místnosti. "Dal jsi nově vymalovat?"

"Vše je tady nové." ukáže na nábytek. "Ou." Vše vypadalo jinak. Hned jsem si toho nebyla schopná všimnout. "Proč?"

"Chci začít od začátku a to okolo mi připomínalo to zlé."

"To je dobrý způsob, chválím tě." Bill se ke mně přiblíží a chytne mě za ruce. "Děkuji."

" Za co?" překvapeně na něho hledím. "Za vše. Ještě jednou se ti chci omluvit za všechno, co jsem způsobil a že jsem byl schopen s Nicol… ."

"Pšššš." položím mu prst na ústa. "Nechme to za námi." zvážním. Bill se ke mně přiblíží a políbí mě na rty. Jenže už ty pocity, co mi dříve roztřepaly kolena a srdce tlouklo vzrušením, byly pryč - ucuknu. "Jasné, potřebuješ čas, promiň." omluvně se na mě uculí. Chvilku stojím a přemýšlím nad danou situací. "Můžeš si sednout, prosím? Potřebuji ti něco říct."

"Oh, určitě." sedne si na sedačku a já si sednu vedle něj. Chytnu ho za ruce a podívám se mu do očí. Mám ho ráda, je součást mého života, ale ač jsem mu vše odpustila, tak mé city si řekly dost. "Jsem ráda, že tady spolu sedíme a já tě můžu mít na blízku." pohladím ho. "To já taky." usměje se. "Mám tě ráda a jsi má součást. Máme společné vzpomínky dobré, tak i ty zlé… jenže mé city, ač jsem ti odpustila, mě opustily... Je mi to líto Billy. Už tě nemiluji… ." rozpláču se. Bill mě obejme a zašeptá: "A víš, že bych se divil, kdyby ano?" se slzami v očích se na mě podívá. "Moc jsem chtěl, aby to vše bylo jako dřív, ale vím, že to nejde." jeho jemná ruka mě pohladí po tváří a setře mokré líčka. "Miluju tě a vždy budu, ale nebudu tě tady držet. Chci abys byla šťastná." Opět se na něho pověsím a políbím ho na líčko. "Omlouvám se."

"Nemáš se za co omlouvat. V nemocnici jsem měl hodně času přemýšlet nad tím vším a beru to tak, jak to je. Přátelé?" usměje se na mě. I přes ty jeho slzy je to ten, koho jsem znala a znám. Konečně je zpět. "Ti nejlepší." zašeptám. "Měla bych jít." naposledy ho políbím a odejdu. Kolo tam nechám a pěšky se vydám domů.