Kapitola 2.

Bylo sedm hodin, když jsem mávala odjíždějícímu autu a oba kluci ještě spali. Nachystám jim snídani a do termosky uvařím čaj. Na to jak Billa znám, bude vstávat skoro v deset. Není to ranní ptáče a nikdy nebyl. Jednou proležel celé dva v posteli a do teď nechápu, jak to dokázal prospat. Sobě si uvařím do velikého hrnku Caro, zapiji prášek a jdu si sednout na zahradu. Poslouchám zpěv ptáků a dívám se na obláčky na nebi. "Dobré ráno." ozve se za mými zády a Pumba proběhne kolem mě. Trhnu sebou a ohlédnu se za sebe. "Dobré ráno. Co ty tady? Nemáš ještě spat?"

"Pumba si mě vzbudil." opře se o dveře. Vždy se mi líbily ty jeho rozcuchané vlasy takto po ránu. Vypadal jako sexy rebel. Za to já si teď připadala jako kinder vajíčko s opuchlýma nohama. "V kuchyni máte snídani a v termosce čaj."

"Oh, děkuji. Tom ještě spí?"

"Ne, už jel."

"Už? Blázen. To nemohl počkat?"

"Na co? Má před sebou dlouhou cestu."

"Copper jel s ním?"

"Někdo na něho musí dohlédnout a kdo jiný, než jeho mazel." usměji se. "Nechceš něco donést když jdu do kuchyně?"

"Ne, děkuji, vše mám. Ty jdi hlavně posnídat."

"A můžu si to donést za tebou? Nebo mám poslušně sedět za stolem v kuchyni a nikde nedrobit?" lišácky přivře oči. "No podle toho, jestli budeš hodný."

"To jsem přece vždy." mrkne a odejde se sladkým úsměvem na tváři. Napiji se z hrnku a vzpomínám na naše ráno v L.A., kdy nám chtěl ráno udělat snídani a místo toho donesl na uhel spálené něco, co byl dřív toust. Nožem se to snažil z toho nejhoršího oškrábat, ale bez výsledku. "Nad čím se směješ?" posadí se naproti mně. "Nad těmi tvými tousty."

"Ale no tak, to se stalo výjimečně." kousne si do pečiva. "To víš, že výjimečně, protože od té doby, už jsi nic takového nedělal." pozvednu jeho směrem obočí. "Oh, no ták. To není pravda." kroutí hlavou. "Tobě to šlo akorát lépe a rychleji."

"S tím souhlasím, ale něco ti jde opravdu skvěle."

"Jo? Co?"

"Objednávat pizzu po telefonu. Ten tvůj zamilovaný výraz při tom, když hlásíš, co všechno na ni chceš… ." začnu se smát. V tom na mně skončí plátek sýru. "To není pravda, akorát to chci mít tak, jak to mám rád." se smíchem kroutí hlavou.Sundám ze sebe plátek sýra a podívám se na něho. "Tak ty takto?" hodím sýr do pusy a vezmu polštář, který mi podpírá záda a hodím ho po něm. Cíl byl trefen, ale i s jeho hrnkem čaje, který skončil v jeho klíně. "Ježiš, promiň. Nebyl snad ještě vřelý?!" rychle se zvedám a jdu k němu. "V pořádku. Já si začal." hodí na mě ten jeho milý pohled tak, jak to dělá Tom. "Běž se převléct a já ti skočím nalét další, který ti tentokrát nevyliji, neboj." mrknu na něho. "Okey." zvedne se a je dovnitř. Vezmu hrnek a jdu do kuchyně. Rovnou vezmu při cestě zpátky utěrku, abych utřela ten kousek, který schytal i stůl. Když jsem procházela kolem, začal zvonit na stole v obýváku Billův mobil. Vše, co mám v rukou hodím na stůl, popadnu mobil a jdu za Billem do pokoje. Lehce klepnu a vtrhnu dovnitř. V tom se mi naskytne pohled, který jsem nepočítala, že ještě někdy uvidím. "Promiň, telefon." rychle se otočím a Bill si rychle natáhne boxerky. "V pořádku. Myslím, že to už jsi párkrát viděla." přiblíží se ke mně a vezme si mobil. Já se s pocitem trapnosti odklidím pro věci na stůl a jdu na zahradu. "Opravdu se nic nestalo." zašeptá a sedne si na své místo, když dojde na zahradu. "Nic nestalo… to neříkej. Vím, jak jsi stydlivý."

"To jo, ale s tebou je to přece jiné, nemyslíš?"

"To jako, že tě mám právo vidět, kdy se mi zachce?" překvapeně se na něho podívám. Moji reakci nečekal a zůstal na mě hledět s pečivem na cestě ke kousnutí. "Dělám si srandu." začnu se smát. "Teď jsi mě dostala." mrkne na mě

a pustí se do jídla. "Až teď jsem si všimla, že máš tetování, které jsem neviděla."

"Myslíš tohle?" zvedne tričko. "Ano, to."

"Nějak jsem nesnesl pohled na tu jizvu. Skoro tam nebyla, ale jí pořád viděl. Takto je to mnohem lepší." pustí tričko a rozhlédne se po okolí. "Nevíš, jestli je Oliver už vzhůru?" snažím se zavést téma na něco jiného. "Myslím si, že ještě spí. Přece je kolem osmé. Já bych ležel taky."

"A proč neležíš?"

"Nemohl jsem tě tu nechat samotnou." kousne si a s plnou pusou se na mě usměje.

Na večer u jídelního stolu, když sedíme všichni tři u společenské hry, začne Billovi zvonit telefon. Natažením ruky si ho podá si ho z komody. "To je mamka. Už jsou určitě na cestě… Ahoj mami, tak kde jste?… Co? Nabourali?…. Jste v pořádku?… Kam ho odvezli?" Bill se zvedá ze židle a jde na zahradu. Mně se při slovech bouračky a že ho někam vezou, udělalo hrozně zle. Hrudník se mi sevřel a já měla pocit, že omdlím. Nemohla jsem dýchat. Chci jít za Billem, ale když se postavím ze židle, praskla mi voda. "Mio, co je?" rychle se ke mně hrne Oliver. "Zavolej Billa, okamžitě!" V ten moment mi to připomnělo chvíli, kdy jsem stála bezmocně u postele a pro mé děti už bylo pozdě. Takový hrozný strach, co mě přepadl, mi způsobil ztuhlost celého těla. Bez hnutí čekám na Billa a doufám, že vše bude v pořádku. "Co se děje?" podívá se na mě a oči mu sjedou na mé tepláky. "Neříkej mi, že… ."

"Co je s Tomem?"

"To je teď vedlejší, nemyslíš? Okamžitě volám sanitku." roztřepaně se snaží vytočit číslo. "Nechci sanitku, chci taxi."

"Mio?!"

"Bille! Neděl mi to těžší!"

"Okey, okey. Taxi." Oliver mezi tím doběhl pro kabelu do ložnice a Bill mi pomohl k taxíku.