Kapitola 2

Sedím na terase v kavárně Coral Tree Cafe. Slunce příjemně svítí a já čekám, až se dostaví Kira. Zahleděná na sklenici ledového čaje přemýšlím, jak pomůžu Luise a jejímu synovi. "Mio?!" Otočím se. "Kiro, ahoj!" přivítáme se objetím a políbí mě na líčko. "Jak se máš?"

"Jde to, ale kila jdou nahoru a jak ty?" směji se. "Znáš to. Do práce, z práce. Pořádně na sebe s Liamem nemáme čas. Když nejsem v práci já, tak on. Důležité je, že to zatím klape. A co ty a Bill?" usměje se. "Jo, jsem spokojená, i když je poslední dobou dusno. Konkrétně dneska mě hrozně naštval. Bylo domluvené a zařízené, že se se mnou půjde podívat a ty naše děti a z neznámých důvodů to zrušil. Nejhorší je, že nikdo kolem něho neví proč."

"Třeba to tak žhavé nebude." snaží se mě uklidnit. "Já vím, ale tebe by to nenaštvalo?"

"No to si piš, že bych vyletěla jak pára nad hrncem."

"Vidíš... potřebuju s tebou probrat pracovní záležitosti, když už tě vidím."

"Ty si nedáš pokoj ani po práci?" kroutí hlavou. "Jde o jednoho malého chlapce, kterého milenec matky zapálil."

"Co?!"

"Objednej si a já ti vše povykládám." Po dvou hodinách, když jsem se dostavila domů, jsem se těšila na sprchu a nějaký dobrý film pod dekou. Vrazím klíček do zámku a zjistím, že je zamčeno. Bill byl stále pryč. Aspoň, že Pumbu si vzal sebou. Vše ze sebe shodím, dám si sprchu a zabalená v županu stojím v ložnici a dívám se na jeho místo, kde spává. Všimnu si, že je na zemi jeho oblečení, tak se pro něho sehnu, abych ho hodila do prádla. Když jím mávnu, ucítím nasládlý zápach, který mi něco připomíná. Přičichnu si k jeho tričku a odporem ho odtáhnu od sebe. "To si ze mě děláš prdel, Bille!" pronesu do prázdného pokoje. Naštvaná to nahážu do koupelny a prohrabu mu šuplíky. Když už jsem to chtěla vzdát, se mi pod ruku dostal malý balíček trávy. Zlostí jsem ho stiskla v pěst. Se zaťatými zuby ho nacpu do mé kapse od županu a jdu si uvařit čaj. Po deváté večer to vzdám a ulehnu do postele v ložnici. Probudí mě šramocení o patro níž. Podívám se na budík a ten hlásí, že je po jedné v noci. Pomalu se otevřou dveře od ložnice a pomalými, tichými kroky Bill vleze dovnitř. Rozsvítím lampičku a podívám se na něho káravým pohledem. "Jé, zlatíčko, ty nespíš?" Jeho pohyby a řeč mi dala najevo, že má v sobě nějakého panáka. "Kde jsi byl?"

"Na jednom super místě."

"Aha, tak to bylo důležitější, jak kontrola tvých dětí?!"

"Mio, nenafukuj to!" Vstanu a vytáhnu z županu balíček trávy, který po něm hodím. "A tohle vysvětlíš jak?"

"Ty se mi hrabeš ve věcech?!" naštvaně máchne rukama. "Dobře víš, že v tvém případě k tomu jenom přičichnout znamená riziko… ."

"Tady nejsi na klinice! Pořád si musíš hrát na mého strážného?! Nech mě chvílí žít! Já si chci užívat, nesedět tady na prdeli a dívat se na to jak kyneš!" řval. Po jeho slovech mi spadla ústa až na zem. Bylo to, jako by mi dal ránu do srdce a rozbil ho na tisíce kousků. On se mezi tím svalil na postel a usnul. Srdce mi začalo tlouct velice rychle a pocit, že se nemůžu nadechnout byl silnější. V rychlosti jsem se přeslékla a běžela ze schodů dolů. Nechtěla jsem s ním v ten okamžik být v jednom pokoji. Připadal mi, jako bych ho vůbec neznala. Byl někdo jiný. Při posledních třech schodech, co mi zbývaly, se mi podlomila noha a já sletěla dolů. Nepřišel mi ten pád nějak hrozný, tak jsem se posbírala, zavolala si taxi a nechala jsem se dovézt do práce. V kanceláři jsem si zapnula hudbu a sedla k papírování, abych odvedla myšlenky jinam. Potřebovala jsem to nutně dostat z hlavy. Po nějaké hodině, když jsem vstala ze židle, že si napustím vodu, mi něco teklo po nohách. Při bližším zkoumání se mi začaly třepat ruce strachem. Okamžitě jsem si zavolala odvoz do nemocnice.

"Paní Kaulitzová, vypadá to na menší prasklinku v plodovém obalu. Zatím to nic neznamená a tělo si s tím dokáže poradit. Dnes si vás tady však necháme." S uklidňujícím úsměvem se odebral z pokoje pryč. "Ty jsi takový debil, Mio!" nadávám sama sobě. Počkala jsem na rozumnou ranní hodinu. Na Billa jsem náladu vůbec neměla a tak jsem zvedla telefon a vytočila Toma. "Ahoj Tome, měl bys na mě chvilku?"

"Jasné Mio. Mám dojet?"

"Byl bys tak hodný? Pošlu ti seznam, co bys mi mohl nakoupit a dojedeš na ženské oddělení do nemocnice?"

"Něco se stalo?"

"Vše je v pořádku, ale jsem tady na pozorování."

"Proč nezavoláš Billovi?"

"To s tebou potřebuji probrat."

"Okey. Dojedu s Aurelií, nevadí?"

"Nevadí, ráda ji uvidím."

"Tak čekám na zprávu." zavěsí a já mu napíši menší seznam věcí, které bych potřebovala na pobyt tady. Mezi tím zavolám Benovi a řeknu mu, co má zařídit. Pověřím ho, aby zavolal Kiře, a ta se postarala o Luisu. Do hodiny někdo zlehka zaklepal na dveře a při otevření vběhla malá Aura. Jako vždy vypadala jako princezna a v rukou svírala velikého plyšového koně. Tom jí posadil ke mně na postel "Ahoj princezno! Jak se vede?"

"Dobře Mio."

"Ty máš krásného poníka."

"To je jednorožec."

"Nádherný." pohladím jí po vláskách. "Tom mi říkal, že jsi nemocná?"

"Pan doktor má trošičku strach, tak si mě tady nechal, aby mě pohlídal, víš?"

"Můj jednorožec je kouzelný a já ti ho tady nechám, aby ti bylo líp." a podala mi ho do rukou. S překvapeným pohledem se na ni podívám. "Mně s ním bylo vždy hned líp a tobě bude určitě taky."

"Jsi hrozně hodná, děkuji Auro." pohledem sjedu na Toma. Ten vytáhne z jejího malého batůžku pastelky a papíry, které jí dá na stolek. "Auri, pojď Mii nakreslit obrázek."

"Dobře." s nadšením seskočila dolů a běžela ke stolku. Její místo tentokrát vystřídal Tom. "Tak mluv." pohodil hlavou. "Nevíš, co se děje s Billem?"

"Kam tím míříš?"

"Vše bylo v pohodě. Teda, lehce to skřípe a neshodneme se, ale od včerejšího rána je divný. Možná jsem panovačná, ale nemám z toho dobrý pocit."

"Pořád nedošel dom?"

"Právě došel a zarazil mě i jeho stav."

"Mio, kroužíš kolem všeho jak sup. Mluv narovinu."

"Po tom všem, co se mi stalo, mám sny. Spíše noční můry. Budím se s křikem, že mi jeden z dealerů podřezává hrdlo. Bill chce abych si zašla k psychiatrovi, jenže v mém stavu by to bylo stejně houby platné. Předminulou noc už to díky tomu bylo mezi námi trochu napnuté. Když měl jít se mnou k doktorovi, vykroutil se z toho a nedal mi pádný důvod proč a došel po půlnoci. Myslím nějak po jedné v noci a byl hodně nalitý. Dokonce měl v jeho šuplíku trávu, kterou jsem po něm hodila, aby mi to vysvětlil. Dobře víš, jaký mám na to názor v jeho situaci. Je cílevědomý a vše kolem, ale tohle nejde uřídit a spadne do toho znova. Jeho slova, že se chce bavit a užívat si života byly řečeny skoro až s odporem ke mně… nebyl to on." Tomův pohled sjel na Auru. "Ty o něčem víš?!"

"Ne nevím."

"Tome, jste jak jeden, mě neoblbneš."

"Nechci ale, aby sis to vyložila jinak, než to řeknu, jasné?"

"Mluv!"

"Teď se zdržuje v jedné společnosti pár lidí z branže. Jsou tam návrháři a modelky."

"Musíš mi to nějak osvětlit, protože ty máš taky modelku, když na to dojde."

"Po dlouhé době je ve společnosti, kam patří." V tom si uvědomím, že je vina na mé straně. Snažila jsem se ho ochránit před tím, aby do toho zase nespadl a při tom jsem mu sebrala vše, co měl rád. Proto padla slova, že chce žít a užívat si. "To jsem tak hrozná?" sklopím zrak. "Máš ho ráda, ale tvá starostlivost byla už přehnaná. A co jsi těhotná, je to s tebou kolikrát k nesnesení." Chytl mě za ruce a podíval se na mě mile, jak to jen šlo. "Vše bude v pořádku. On se vyblbne a zase to bude ten náš starostlivý Bill."

"Asi máš pravdu. Děkuji Tome."

"Hlavně se dej brzo dohromady. Má dojet mamka."

"Co? Přece měla přiletět za měsíc."

"Tak změnila plány, přijede za tři dny."

"Ou. Tak to snad tady už nebudu."

"Mio, tady máš obrázek." podává mi papír plný barev. "Děkuji Auro. Ten si vyvěsím v kanceláři." Potěšena svým výtvorem si sbalila věci do baťůžku. V tom začal zvonit Tomovi mobil. "To bude Shermine, musíme jít. Kdyby ještě něco, budu na příjmu."

"Ještě jednou děkuji, Tome. Ahojte!" oba mě zamávali a zmizeli za dveřmi.