Kapitola 19.

Auto zastaví před budovou, která je celá prosklená a jde vidět dovnitř. Vystoupíme a já si to vše mám možnost prohlédnout, než se stanu součástí té akce, která je kvůli mně a mé knize. "Tolik lidí?" vzdychnu. "Sám jsem překvapený. Je opravdu šikovná, že? Jdeme?" Nabídne mi svou ruku na zaháknutí a mrkne na mě. Zhluboka se nadechnu: "Jdeme." a s výdechem se rozejdeme dovnitř. Tak příjemná hudba, která se rozléhala místností budila dojem klidu a pohody. Všude to krásně vonělo květinami. "Už jste konečně tady?" objeví se po mém boku Natalie jako duch. "Ahoj." obejmu ji. Přivítá se i s Billem a políbí se na tvář. "Jak jsi tohle dokázala? To je jak pro nějakého vzácného hosta a né pro mou knihu." rozhlédnu se kolem. "Umím trochu čarovat. Spokojená tedy?"

"Na výsost!"

"Jsou tady lidi, kterým se to hodně líbí a chtěli by sponzorovat tvoje kroužky." mile usměje. "Co?" překvapeně nadzvednu obočí. "To si teď děláš srandu?"

"Ne." otočí se do davu. "Třeba ten chlápek s tím modrým šátkem je ředitel místní výroby nábytku. Daruje ti kusy židlí, skříní i stolů, které jsou neprodejné kvůli nějaké vadě a pro jeho klientelu šmejd."

"Opravdu?" Na souhlas kývne hlavou. "A třeba ta obtloustlá žena v těch červených šatech bude pořádat dobročinnou sbírku na vaše potřeby při prezentaci nových modelů na přehlídce talentů." Tak se po mém těle rozlévalo štěstí. Jakoby se do mých žil rozléval nový život a vše bylo hned veselejší. S výrazem spokojenosti se podívám na Billa, ten však hledí za mně s kamenným výrazem. Najednou se otočí a ztratí se v davu. Podívám se na Natalie, zda ví, co mu je, ale ta nechápavě pokrčí rameny a následuje ho. Pohledem zkoumám, zda neuvidím Matea a otočím se za sebe. V tom mi dojde Billovo chování. Zůstanu jako přikovaná k zemi a nedokáži se pohnout. Stál tam a já nebyla schopná uvěřit tomu, že ho vidím. Tep se mi zrychlil a takovou jsem k němu cítila zlost. Byl jiný. Sešlí a jeho tvář vykazovala známky prohýřených nocí. Někde v sobě vezmu odvahu a vyrazím k němu. "Co tady chceš?" procedím přes zuby. "Mio?! Co tady děláš?"

"Já? To si ze mě děláš srandu? Okamžitě mi řekni, co tady chceš?!" proti mé vůli zvyšuji hlas. "Aaaa, naše malá šmudla se dala do gala." objeví se za ním Shermine. "Sher, mlč." okřikne jí Tom. "Pche." obejde ho a dá mu polibek na tvář. "Ani jeden s tebou nevydrží a on se prostě vrátil ke kvalitnímu zboží." zašeptá jejím slizkým hlasem, když prochází kolem mě. Při jejich slovech jí nastavím lehce nohu a ona zakopne a natáhne se na zem. "Oh Shermine, zlato, nemůžeš tolik pít přece, no tak." řeknu nahlas, aby to bylo slyšet co nejdál. Nějací chlápci jí ihned pomáhali na nohy. "To jsi nemusela." sjede mě pohledem Tom. Přiblížím se k němu tak, že se mu dívám z pár centimetru do obličeje. "Víš kolik věcí jsi nemusel ty? A jedno z toho je, že ses tady neměl objevit. Kdo tě zval?"

"Přece si můžu přijít kam chci."

"Možná, ale né na moji akci."

"Tvoji?" zarazí se. "Ano moji. Seber se a vypadni a tu fůrii, která se za chvilku bude rozpadat, vem se sebou. Ani já a ani Bill o tebe nestojíme, zmizni!"

"Počkej, Mio. Jenom mi dovol vidět malou, prosím."

"Ne. Na to jsi měl myslet dřív a hlavně na ni, než jsi to provedl. Už neodpouštím. U Billa za to mohly drogy, ale ty jsi šel v plném vědomí." Najednou se za mě postaví Bill a chytne mě za rameno. "Tome, odejdi. Není dobré abys tady byl."

"Bille, promluvme si. Pojď si někam sednout a promluvit si, prosím." snažil se ještě zabojovat. "Nejsem si jist, že my dva ještě máme o čemkoliv mluvit. Zradil jsi kapelu, kluky, nás dva, ale co je nejhorší… svou dceru." Takto jsem Billa dlouho neviděla. Byl chladný a tak odměřený. Tom to nakonec vzdal. Věnoval nám poslední pohled a odešel pryč. Beze slov obejmu Billa a silně ho k sobě přivinu. Akce pokračovala dál. Mateo dorazil a dozvěděl se o všem, co Natalie zvládla zařídit. Kolik sponzorů nám pomohla sehnat. Nakonec můžu být ráda, že je ta knížka na světě a pomůže to k dobré věci. Volala jsem mezi tím i Monice jak je na tom malá a vše bylo v pohodě. Po nějaké době akce končila a lidé pomalu odcházeli. Sednu si se sklenkou vína ven na patník a pozoruji měsíc a hvězdy. Ač je kolem ruch lidí a aut, nějak to zvládám ignorovat. "Můžu?" ozve se za mnou Mateo. "Určitě, sedni si." poplácám rukou na místo, kam si má sednout. "Proč tady sedíš?"

"Přemýšlím. Nad tím vším. Co bylo, co bude… ."

"Proč si neužíváš relax a pocit štěstí z toho, co se dnes vše povedlo?"

"Nevím… Mateo, mám na tebe velikou prosbu. Vím, že už toho máš tak dost s klinikami, ale mohla bych tě napsat jako spolumajitele školy?"

"Co? Proč? Děje se něco?"

"Nic se neděje, ale nikdy nevíš co se může během minuty stát. Kdyby se mi cokoliv stalo, chci, aby se to nedostalo do rukou někomu, kdo by s tím naložil špatně."

"Proč to nenapíšeš na kluky?"

"Protože oni pro to nemají cit. Nestarali by se o to. Jde mi akorát o papír, že jsi spolumajitelem. Spravovat to budu já a o vše se starat. Mám v plánu se vrátit po mateřské na kliniku a trochu ti odlehčit."

"Neříkala jsi, že to není dobrý nápad?"

"Říkala, ale změna je život, ne? Přece jenom ta práce mě bavila a musím se s tím konečně smířit." loktem ho pošťouchnu. "Tak to mi nezbývá nic jiného, než souhlasit." usměje se a společně si ťukneme sklenkami.