Kapitola 19.

Procitnu. Připadám si těžká… je mi jak po divoké noční párty, ale nemám tu hroznou žízeň, která po tom alkoholovém řádění volá jako plíce po vzduchu. Lehce pootevřu oči a zjistím, že vidím svá kolena. Něco je tady špatně. Zvednu hlavu a podívám se, kde to jsem. Všude jsou bílé kachličky a jsem natočená na staré, rezavé dveře s okýnkem, které mi připomínají dveře na klinice Hope. Cítím bolest v rukou a chci s nimi pohnout, ale nejde to. Pomalu zakloním hlavu ke stropu a zjistím, že mé ruce jsou přivázané k provazu do vzduchu a klečím. Najednou se provaz začne namotávat a já s ním jdu nahoru až skoro stojím na špičkách. Se zatnutými zuby a bolestí se podívám na zem. Na mém těle zůstaly jenom kalhotky, ale jinak je mé tělo nahé. V tom ucítím štiplavou bolest hrotu, který mi projíždí po zádech. "Menší nažhavení." zašeptá mi ženský hlas do ucha. Stále si připadám omámená a nedokážu poznat, o koho jde. Ta samá bolest mi projede na druhé straně zad a to už bolestí syknu. "Ach, ten zvuk projevované bolesti je jak extáze pro mé tělo." ozve se zezadu. "Tak jsem po tom toužila a ta chvíle je konečně tady." syčí jako had. "O co Vám jde?" zašeptám. "O co?" zasměje se tak pronikavě blízko mých uších, až to zabolí. "Čistě o tebe, děvko!" Jakmile to vyřkne, poznám ten hlas, který stojí za mnou. "To jsi ty?" Cítím, jak mám v hrudníku srdeční závod. "A koho jsi čekala? Zoubkovou vílu?" Hrot zabodne lehce do zad a jede s ním do předu na mé břicho. Se zatajeným dechem snáším tu štiplavou bolest a snažím se nevydat ani hlásku. "Jak bylo jednoduché vše naplánovat a podmanit si lidi kolem tebe… až na tu svini Luisu. Otec jí měl odrovnat rovnou a neměl na nic čekat… vše mohla zkomplikovat, kdyby mluvila." prohlídne se v odrazu čepele a poupraví si rtěnku. "Jak?" zašeptám. "Jak? Jednoduše… stačilo se vetřít na jednu párty, kde byl Bill. Vzdoroval mému nátlaku, tak jsem mu na další seanci, té jeho partičky, namíchala do pití menší elixír. A hned mi byl po vůli. Poznal to a bál se ti dojít na oči, jenže po telefonátu s tebou se opil a to už jsem věděla, že je můj. Nasadit mu brouka do hlavy bylo už to nejmenší." Cítím takový vztek a tak bych se na ni vrhla, ale nezmůžu nic. "A potom už to šlo ráz na ráz. Dal mi už sám a dobrovolně. Sex s ním byl úžasný… ."

"Dost!" vykřiknu. "Ty jeho doteky, polibky… dala jsem mu přesně to, po čem toužil."

"Mlč… ." zašeptám a rozpláču se. "Jak jsi slabá… a to z tebe měli všichni strach, pche." Opět zajde za mé záda a slyším nějaký zvuk, který byl slyšet při tahání provazu, ale tentokrát to nebyl můj provaz. Někdo bolestí zaskučí, ale nejde se mi podívat na bok, abych zjistila, kdo to je. Znovu se objevila před mýma očima a zadívala se na mě s pocitem uspokojení. "Nenechám tě přece trpět samotnou." uchechtne se. Přiblíží se a chytne mě jejíma ledovýma rukama za hrudník a jemně mě natočí. "Mio?" zašeptá. "Bille, promiň!" vzlykám. "Nicol? Co to sakra je?!"

"Mám užasnou hru, Billíku." jazykem přejede po jeho bradavce s piercingem a políbí ho na rty. Bill lehce zakloní hlavu a zjistí, že je na tom stejně jak já. Visí a špičky prstů se mu tak-tak dotýkají země. "Proč?" vykřikne jejím směrem. "Vy máte otázek, to je hrozné." zakroutí hlavou. "Odplata, drahoušci za to vše, co jste nám posrali!" máchne vztekle rukama. "Ale aspoň nějaké uspokojení budu mít, až se na vás vyřádím." její jazyk přejede po horním rtu a slastí se olízne. Přistoupí ke mně a přiloží k mé ruce celou čepel nože a přejede po jedné vnitřní straně paže. Bolestí zaječím. Tak nesnesitelná bolest, co mi tím projela… cítím teplý pramen teplé krve, který se line dolů. "Nech jí být! Nešahej na ni!" Bill se snaží vztekle vyprostit z lana, ale marně. Přistoupí k druhé straně mé ruky a udělá to samé. Přes zaťaté zuby vrčím bolestí. Bill se jí snaží všemožně odlákat, ale pokusy jsou marné. "No tak, Billíku, klídek. Na tebe taky dojde řada, neměj strach, drahouši!" zvýší hlas. Krokem ťukajících podpatků o kachličky přijde k Billovi. Nehty mu přejede po stehně a ruka jí zajede do jeho boxerek. "Mám chuť si zašpásovat, co ty na to?"

"To nemyslíš vážně?" Bill na ni hledí s překvapeným výrazem. "No tak, bude se ti to líbit a jí určitě taky." pohodí hlavou směrem ke mně, stále s rukou v jeho boxerkách, Když si chce kleknout a stáhnout mu boxerky dolů, Bill někde sebere sílu a kolenem ji udeří do obličeje. "Tos neměl dělat ty zasraný kreténe!" Utře si krev ze rtu a popadne nůž, který odložila na zem a otočí se ke mně. Během okamžiku mi vrazí nůž mezi třísla. Přes můj křik nebylo slyšet, že někdo vstoupil do místnosti. "Co sakra chceš Trevore! Nevidíš, že pracuji?!" vztekle dupne. "Sorry Nicol, ale máme problém."

"Vrátím se vy svině, to se nebojte a dodělám to, co jsem začala!" Než odejde, čepelí nože s mou krví přejede Billovi po paži jak mně. "To aby ti to nebylo líto." sykne a zavřou se za ní dveře. Cítím se omámená. Po nohou mi teče proud krve a pociťuji, že slábnu. "Mio, promiň! To jsem nechtěl!" rozbrečí se. "Kdybych dal na tvé slova, takhle by to nedopadlo… ." zašeptá. "Odpustíš mi, prosím?"

"Bille, ty se nemáš za co omlouvat. Vše se točilo stále kolem mě a nehleděla jsem na druhé. Jenom na sebe." snažím se zhluboka dýchat. "Má to tak být… konečně odejdu tam… nahoru."

"Ne, Mio, to ne! Na to nemysli! Musíš tady zůstat, potřebujeme tě!"

"Konečně půjdu tam, kam jsem chtěla."

"Ne, všechno bude v pořádku a dostaneme se z toho!" zoufale se mě snaží podpořit. "Slib mi, že se usmíříš s Tomem… a půjdeš na léčení." podívám se na něho. "Slibuju, ale potřebuji tvou oporu, Mio! Každý den jsem tě postrádal a litoval toho, co se stalo." V tom se rozrazí dveře. Nicol naštvaně vtrhne do dveří a vší silou s nimi praští. "Nic nemůže jít podle plánu… musíme to urychlit." s naštvaným výrazem popadne šaty, které si vyhrne nahoru. Na stehně má pouzdro, ve kterém je nožík a vytáhne ho. Otočí se na Billa a vrazí mu ho do břicha. Nevydal ani hlásku… jeho pohled však mluvil za vše. "Néééééé!" zakřičím, ale můžu všemu jenom nečinně přihlížet. "Doufám, že budeš trpět." uchechtne se a podívá se mým směrem. "Ty jsi taková… ." vzdychnu. "Neboj, na tebe jsem nezapomněla." Její prsty mi vrazí do rány na tříslech, aby se to víc rozkrvácelo. Se zatnutými zuby si prohlížím její spokojený výraz. Cítím, že omdlívám a stěží udržím oči. Omdlím. Cítím něčí dotek. "Žije!" slyším tlumeně někoho křiknout. "Sundejte ji. Záchranka je na cestě." V tom se po místnosti rozlehne křik. "Bille, nééééé." ten hlas je mi povědomý. "Nesmíš umřít! Nenechávej mě tu samotného!" Tak jsem chtěla vykřiknout, ať mě nechají být a postarají se o Billa, ale nešlo to. Musela se dostavit i záchranka, protože jsem dostala kyslíkovou masku. Tomův pláč mi trhal srdce a tak jsem ho chtěla obejmout a říct mu, že bude vše v pořádku a určitě přežije.