Kapitola 18.

Uběhlo léto a nastal podzim. Tolik věcí, co se za tu dobu stihlo. Domeček po mých prarodičích se prodal, s Billem jsem zařídila náš nový domek s tím, že Tomovi se nakonec nechal původní. Oliver nastoupil do nové školy a byl z ní neskutečně ve svém živlu. Tolik bočních aktivit, co mu ta škola nabídla, byla obrovská. Zůstal tam na internátu, aby nemusel tak daleko dojíždět, protože by se nemohl věnovat všemu, čemu chtěl. Mel měla 4 měsíce a rostla do krásy a já se věnovala s Mateem plánům na renovaci staré školy pro chudé děti, i když se mi jeho zdravotní stav nelíbil. Byl více pohublý a unavený. Toma jsem neviděla takovou dobu a ani mi to nevadilo. Psal mi o fotky malé, ale jeho zprávy jsem ignorovala. Mrzelo mě to akorát vůči Billovi, protože ten tím trpěl nejvíc. Nesl jejich odloučení velice těžce. Chodil celou dobu, jako by mu chyběla druhá část duše. Shodou okolností jsem na nějakou dobu přijela Natalie, aby uvedla na trh knihu, kterou jsem dopsala. Bylo tam opravdu vše od počátku mého prvního dne na klinice Hope až po plány, které mám se školou a svým životem. Na její doporučení byly změněná jména a pár věcí, které silně zasahovaly do mého soukromý se musely poupravit. Měla se konat menší párty na její prezentaci. Zná hodně lidí kolem sebe a že mi udělá dobrou reklamu, protože si to, dle jejich slov, zasloužím za to vše, co jsem si vytrpěla. Že tím dám naději lidem, kteří vidí svůj život černě. Jenže já ho vidím taky a stále, tak jakou naději? Dobré na tom všem bylo, že se poznala s Billem a bylo na nich vidět, že si rozumí. To mě těšilo a pomohla mu aspoň na chvíly změnit myšlenky. Zval jí na večeře, procházky a přehlídky. Konečně možná našel štěstí, které tak dlouho hledal. Prášky mě uvedly do světa, který mě ochránil před tím zlým uvnitř mě a zakopal to hluboko do nitra a to bylo to, co jsem tak nutně potřebovala. doktora Reyese, kterého seznámil s mou diagnozou a poslal mu dokumenty, abych si tím vším nemusela procházet znovu. Každý týden k němu musím docházet na kontroly, jak to se mnou vypadá, i když jeho přístup se mi moc nezamlouvá. Že bych konečně mohla říct, že bude zase klid a pohoda?

"Bille, jsem z té holky nervózní." řvu z koupelny, když si maluji oči. "Přece byla ve výběrovém řízení a jediná, která ti vyhovovala." přijde za mnou a opře se o dveře. Nachystaný ve slušivém oblečení. "Já vím, ale kdyby tady byla Simone, bylo by to lepší." podívám se na sebe do zrcadla jak vypadám. Spatřím Billa v odrazu zrcadla a překvapeně se na něho podívám. "Tvé vlasy?"

"Co je s nimi?"

"Vždy je máš sčesané dozadu a teď?" rukama naznačím jejich nezkrotnost "Nelíbí se ti to?" začne se ihned prohlížet v zrcadle. Lehce se na něho usměji. "Právě, že líbí a moc. Jdeme?" ukážu, že jsem hotová. "Můžu tak jít?" Oděná do pouzdrových šatů s lodičkami a vlasy v jemných vlnách, které mi spadaly na ramena. "Můžeš, slu… ." nestihne doříct větu a přeruší ho zvonek. "Jdu otevřít." otočí se na podpatku a odchází dolů. Já se zhluboka nadechnu a následuji ho. "Dobrý večer, paní Kaulitzová." podává mi ruku. "Dobrý večer, Monico." snažím se mile usmívat a nedat najevo svou nervozitu. "Malá má vše nachystané, jak jsme se domluvily, ano? Rozpis máte na kuchyňské lince pro případ nouze."

"Můžeme jít?" snaží se mě od ní Bill odtáhnout. Chytne mě za ruku a nenásilně mě vede za práh našeho domu. "Kdyby něco, ihned volejte!" křiknu ještě z chodníku. "Nebojte se paní Kaulitzová." zamává mi a zavře za sebou dveře. "Ty jsi hrozná, víš o tom?" směje se mi, když nasedáme do auta, ve kterém na nás čeká řidič. "Proč? Že mám strach o svou dceru?" vyjedu po něm. "V klidu, Mio." chytne mě ruku. "Všechno bude v pořádku. Zhluboka dýchej. Vzala sis prášek?"

"Sakra!" vyděšeně se na něho podívám. "Tak jsem byla v rozpacích, že jsem zapomněla. Musíme to otočit!"

"Nemusíme." otevře své pouzdro, které na tyto příležitosti nosí a vytáhne z toho vystřihnuté 2 prášky z plata. "Chtěl jsem to mít taky v záloze, pro případ jako je tento." věnuje mi starostlivý úsměv. "Oh, Billy." Do očí se mi vhrnou slzy. "No tak, rozmaže se ti make-up." snaží se mi máváním rukou vše usušit. "Teď se máš těšit na to, že se propaguje tvá kniha." Hodím jeden do sebe a zapiji ho vodou, která byla v autě. "Nevadí ti, že jsem to napsala? Že tam je vlastně náš společný život v dobrém i zlém?" se zájmem si ho prohlížím, protože za celou dobu mě nenapadlo se ho na to zeptat. "Ne, to víš, že ne. Vím, že to pomohlo tomu, co máš uvnitř sebe a jsem za to rád. Když to tak vezmu, sám jsem ti to doporučil, tak proč se teď zlobit?" položí mi ruku na klín. "Nicol je šikovná holka a udělá tomu vizitku."

"Jsi zamilovaný?" zahledím se na něho. Takovou otázku nečekal a chvíli si mě prohlížel. "Jsem s ní rád. Těší mě její přítomnost, její společnost a rád si s ní povídám." sundá ruku z mé nohy a nervózně se poškrábe na lokti. "To však není odpověď na mou otázku. Jsi zamilovaný?"

"Nevím." zahledí se z okna. "Je to jiné než s tebou, ale nejspíš ano. Možná je to ta pravá po těch dlouhých letech."

" To jsem ráda." sama pro sebe se usměji. Neodolala jsem a musela se nezeptat. Uvnitř mě to toužilo vědět, jak na tom je. Společně jsem neměla možnost je moc vidět a nevím, jak se k ní chová. Když si vzpomenu na ty jeho oči, které nepotřebovaly ústa aby bylo vidět, že se smějí a září. "Na něco sis vzpomněla?"

"Co?" vytrhne mě z myšlenek. "Ten tvůj úsměv." ukáže na mé rty. "Ale… jenom menší hloupost. Snad se dostaví i Mateo… ." snažím se zavést konverzaci jinam. "A Kiru jsi nezvala?"

"Zvala, ale doktor jí to zakázal. Má rizikové těhotenství. Tak dlouho se o to snažili a ještě teď to bude mít chuděra s komplikacemi, ale má slíbenou knihu i s mým podpisem." zasměji se. "To je mi jí líto… Ha, už jsme na místě."