Kapitola 17.

"Tak jak to zvládáte?"

"No… píšu, jak jste mi doporučil a můžu říct, že to pomáhá."

"To je výborné. A už jste někomu otevřela svoji duši?"

"Jo, více méně, ano. Ale nakonec to nebyl dobrý nápad. Mé srdce na dlani bylo dáno člověku, v kterého byla vložena má důvěra, ale zradil mě."

"Popište mi to." složí ruce na stole. "Můj bývalý manžel… chránil mého přítele, svého bratra před jeho zradou. Zahnul mi."

"Moment, Váš přítel vás podvedl a ten jeho bratr ho chránil?"

"Ano. Ani nevíte, jak se mi život sesypal. Potřebuji silnější prášky."

"Jenže vy kojíte, to nemůžu."

"Jenže já už dál nemůžu. Hraju si na silnou, ale nezvládám to! Vidím minulost. Normálně se mi před očima promítá to, co bylo a cítím úzkost. Po příletu do L.A. jsem viděla všechno tak živě. A vše se opakuje. Jsem jako v nějaké smyčce... Koupil se tam barák, že se přestěhujeme a já chci opravdu začít nový život, jenže potřebuji oporu. Pomozte mi." rozpláču se. "Chci změnu. Odhodila jsem prstýnek, stěhuji se, našla jsem si novou aktivitu, kterou se tam zabavím, píši to, co mám uvnitř sebe, ale nestačí to." zaryji nehty do ruky a táhnu je k zápěstí. "Dobře paní Kaulitzová, dáme silnější prášky, ale vy musíte přestat kojit." Souhlasně to odkývu. "Je to s Vámi hodně těžké. Chci Vám opravdu pomoct, ale nějak se mi to nedaří." vzdychne. "Chtěl jsem Vás od těch prášků odtáhnout co nejdál to půjde."

"Mně bude stačit utlumit a budu spokojená, věřte mi."

"Byl bych rád, kdybyste na sezení chodila raději častěji."

"Jenže já budu odlétat."

"Kdy?"

"To ještě sama nevím."

"Rovnou si Vás tedy napíši na příští týden. Bude to jak pro Vás, tak i pro mě lepší. Budu Vás mít pod kontrolou."

"Dobře." Podá mi do rukou recept. Ještě jsem s ním seděla a vše dopodrobna rozebírala. Chtěl vědět mé přesné pocity, nálady a i chování v situacích, které mě přepadnou. Když od něho odcházím, zajdu si rovnou do lékárny vyzvednout recept. Malé nakoupím sunary a vydám se na schůzku s Natalie. Cítím se provinile, protože malá nebude mít mateřské mléko, ale pro naše dobro to tak bude lepší. Přijdu do restaurace, kde mě už čekala u stolu. Málem jsem jí nepoznala.

Vyšší, hubená postava. Hnědé vlasy po její plnější hrudník a zadek, který by jí mohla kterákoliv žena závidět. V tváři byla pořád stejně krásná. Její oči, které byly stále přátelské a rty neustále usměvavé. Byla to ona. Ta, která si se mou prošla peklem, ale i radostmi. Teď jsem si vedle ní připadala jako neupravená, ubrečená troska, které se opět hroutil svět. S ní jsem zapomněla vždy na čas a nebylo tomu jinak ani teď. Tolik toho bylo, co jsme si potřebovali říct. Tolik vzpomínek, na které bylo zapomenuto. Svobodná, bezdětná, pracující v jednom vydavatelství a má kocoura Oswalda. Jak jsem jí koutkem duše záviděla. Když jsem jí shrnula, co všechno mě potkalo, a že to všechno píši, chtěla to vidět. Dle jejího názoru potřebují zrovna něco takového a určitě by to bylo prodejné. Představa, že vydělávám na svém posraném životě mi nebyla milá, ale finanční prostředky jsem teď potřebovala. Čas mě nakonec tlačil domů. Ač měla Simone láhev v pohotovosti, bylo na čase jít. Slíbily jsme si, že se musíme ještě vidět, než odletím a mám jí co nejdříve poslat ten můj příběh. Se Simone mám víc času i na aktivity bokem, tak bude čas i na tohle. Po příchodu domů dám sunar na kuchyňskou linku a podívám se na dávkování a celkovou přípravu. "Je nějaký problém?" objeví se mi Simone za zády. "Proč?"

"No, že máš umělou výživu? Je snad nějaký problém s kojením?"

"Ehm… doktor mi doporučil nekojit. Mám jedny prášky a to by ublížilo malé."

"Proboha, snad nejsi nějak vážně nemocná?"

"Ne, neboj, jenom se mu něco nelíbilo, ale nemusíš si dělat starosti."

"Dobře. Myslíš si, že to bude chtít? Kojené děti mají problém s přechodem na tento… jak to říct slušně… ."

"Zkusíme a uvidíme. Je už po jídle?"

"Jo, je nakrmená a Oliver se učí."

"Zase v tom leží? Musíme ho něčím zabavit, protože mu praskne s takovou hlava." složím ruce v bok. "Buď ráda, aspoň nedělá problémy."

"Já vím, ale přehánět se to taky nemá." Položím krabici zpět na linku a otočím se k Simone. "Kluci volali?" snažím se to říct chladně a bez zájmu o ně. "Volal mi Bill. Chtěl dojet, ale to jsem mu zatrhla."

"Děkuji, vážím si toho."

"Mio, vím, že jsi naštvaná na oba, ale přece jenom Bill se tě snažil chránit. Tom to pokazil na plné čáře a obhajovat ho nebudu, ale Bill... Hrozně se tím trápí." pohladí mě po rameni. "Vím, že udělal to samé pár let zpátky a není to omluvitelné, ale zkus nad tím popřemýšlet. Od té doby se hodně snaží."

"Dobře." rezignuji. Lehce se na mě usměje. "Jestli ti to nebude vadit, jdu si posedět s kamarádkou."

"Né, klidně běž. To se mě nemusíš ptát. Já se jdu podívat na Olivera. Malá je v ložnici?"

"Jo, má puštěný kolotoč."

"Okey, děkuji." odeberu se do pokoje za mým pilně studujícím klukem. Lehce klepnu na dveře a vejdu. "Ahoj Oli, nechceš to odložit aspoň na chvilku? Co kdybychom si pustili spolu film nebo si něco zahráli, jak se postarám o malou?"

"To zní skvěle, Mio, ale na zítra mám referát a písemku."

"No dobře," vzdychnu, "ale kdyby sis to rozmyslel, dojdi."

"Určitě." Ani se na mě nepodíval a s tím jsem taky odešla. Když jsem malou dávala k večernímu spánku, chvilku se sunarem zápasila, ale nakonec si ho vypila. Uložím jí do postýlky a sednu si po tmě na postel. Pokoj osvětluje pouliční světlo a já přes okno sleduji měsíc. Pláču. Tak se cítím na dně a nejraději bych se zahrabala tři metry pod zem. Už mě zase přepadají pocity, že vše, co mám v plánu nezvládnu. Mé myšlenky se vloudí i k Billovi. Přece jenom má Simone v něčem pravdu. Snažil se mě chránit, protože věděl, že mi tím Tom ublíží. Vezmu telefon a zapnu si ho. Byla tam jedna jediná zpráva a to přímo od Billa. "Odpusť mi, prosím." přečtu jí šeptem. Po těch x-týdnech mu konečně odepíšu - odpouštím ti. Jenom co zmáčknu tlačítko odeslat, ozve se zvonek od hlavních dveří. Rychle si utřu slzy a jdu k nim. Zhluboka se nadechnu, otevřu a zastaví se mi dech. Stál tam, v ruce svíral mobil a v druhé kabelu. Jeho nezkrotně trčící vlasy byly všemi směry a jeho oči nechávaly stékat slzu za slzou. "Bille?" vzdychnu. Upustí kabelu a vrhneme se do objetí. Oba se rozpláčeme tak silně, že to nejde zastavit. Stojíme tam dlouhé minuty a já ho nedokážu pustit. Byla jsem tak naivní, že bych bez něho dokázala žít. Tak naivní. Je součástí mého života, mého trápení… "Potřeboval jsem, abys mi odpustila." přeruší tóny vzlykání. "Nesnesl jsem pomyšlení na to, že bych ti opět ublížil takovým způsobem, jako dřív." pohladil mě po tváři. "Promiň." zašeptám. "Je toho na mě moc… jak to, že jsi tady? Přece máte být na turné?"

"To je zrušené."

"Co? Proč?" Bill se zadívá do země. "Je to složité." vyhýbá se odpovědi. Rukou mu setřu mokré líce a zahledím se na něho. "Billy, přece víš, že už tím nemáš co pokazit. Jestli se to týká Toma, ublížil mi víc jak ty před lety. On dokázal zradit naši dceru chvíli po porodu. Dokázala ho tak zmanipulovat, že mu byla přednější ona než jeho dcera. Nezaslouží si odpuštění, tak proč nejste na turné?" Jeho oříškové oči se vpijí do mých. "Možná proto, že je mu přednější ona. Hrozně jsme se pohádali a … nesouhlasil jsem s ničím, co řekl, tak se sbalil a odjel. Byl naštvaný, že mu nebereš telefony a tak šel… ."

"Za ní." polknu na prázdno. "Jo… Mio, tolik mě to mrzí."

"Billy," pohladím ho po strništi na tváři, "tak mi to osud určil. Jsem ráda, že mám aspoň tebe stále po boku." obejmu ho. "O něho už opravdu nestojím a vidět ho nechci."