Kapitola 16.

Uběhlo čtrnáct dní od mého příjezdu domů. Celou dobu jsem měla možnost se věnovat mé zpovědi ve wordu. Trávila jsem tím volné chvíle a večery. Už jsem měla tolik stran, že by to mohla být předloha na menší film. Když jsem večer kontrolovala e-maily, byla tam pozvánka na třídní sraz ze základky, který se měl konat za dva dny. To si na mě vzpomněli brzo. Jenže i kdybych tam chtěla jít, nemá mi kdo hlídat a i tak by to bylo jenom na skok. Prohlídnu si, komu všemu to bylo rozeslané a zda si vůbec ty lidi ještě pamatuji. Mezi těmi všemi mejly najdu jeden, který mě zaujal. Natalie… moje nejlepší kamarádka na základce. Naše kontakty se přetrhaly, protože se odstěhovala a každá šla na jinou střední školu. Zkopíruji si e-mail a otevřu si nové okno zprávy. Všichni jsou mi ukradení, ale jí bych chtěla vidět a po těch letech zase spatřit.
-Ahoj Natalie, už to bude tolik let, co jsme se naposledy viděly. Tolik bych tě ráda zase spatřila. Na ten třídní sraz se nemůžu dostavit, ale byla bych ráda, kdybys mě navštívila a viděli se aspoň my dvě. Bydlím stále v domečku, kde se pořádaly na zahradě naše debatní akce. Mia
Kliknu na odeslat a zavřu notebook. Moji pozornost upoutají mé ruce. Je zvláštní, jak se říká, že osud je v našich rukou, ale s mým mávají druhé osoby. Prohlížím si dlaně, každou vrásku, záhyb. Možná je čas na další změnu. Chytnu do rukou prstýnek, který jsem nesundala od svatby s Billem. Párkrát si sním protočím v protisměru hodinových ručiček a sundám ho. Přiblížím si ho blíže k očím. Je tak drobný. Bílé zlato protkané jemnou linkou zlata a tak pro mě znamená. Spíše znamenal. Je načase udělat něco jinak. Vstanu a jdu do ložnice. Vyhrabu v krabici krabičku s náramkem od Billa a k němu přihodím prstýnek a vše zavřu. Mám pocit, že mi něco chybí a mé ruce schází, ale je to tak, jak opravdu chci. Zvláštní na tom všem bylo, že jsem si připadala pronásledována někým či něčím, koho nebylo vidět. Druhý den ráno zapnu telefon. Opět tam bylo několik zpráv a hovorů od obou. Vše smažu a vytočím číslo na mého psychiatra. Potřebuji sezení a to nutně. Vím, že chci dělat radikální změny, ale pořád to uvnitř mě je. Slíbil mi sezení za tři dny. Souhlasím, protože i to je přijatelný datum. Pomalu a jistě jsem třídila věci v domácnosti. Vše, co mi přišlo zbytečné šlo vyhodit a co nebylo zrovna potřeba, skončilo v krabicích. Chci si vzít jen ty nejnutnější věci až se budeme stěhovat, jenže je tam i otázka kluků. Najednou mám pocit, že nechci aby s námi bydleli. Aby mám nějak zasahovali do života. Už nechci. V tom ode dveří slyším zvonek, když třídím věci v ložnici. Přiblížím se ke dveřím a chytnu za kliku. "Simone?!"

"Ahoj Mio!" vrhne se na mě a s polibkem na líc mě obejme. "Co tady děláš?"

"Nemůžu navštívit svou vnučku?" a vtáhne dovnitř veliký kufr. "No víš, že můžeš." sleduji ten náklad, který se sebou přivezla. "Na jak dlouho se zdržíš?"

"Ou, mám teď nějaký čas volno, tak jsem si myslela, že ho strávím s vámi." Nějak se mi to nechce líbit. Od doby, co odjela naštvaná kvůli odmítnutému prstýnku, se neozvala. A najednou ten její přátelský tón. "Ne, nemáš... Který z nich tě poslal?"

"Prosím?" překvapeně se na mě otočí. "Tak který?" ptám se podruhé a už tvrději. "Nevím, o čem mluvíš." bere kufr a snaží se utéct. "Kdepak je má princezna?"

"Já se tě ptám naposledy, který z nich?" chytnu jí ruku a zastavím. "Bill. Přece to nejde, abys s nimi nekomunikovala." zamračí se. "A to, že mi ublížili, je v pořádku?"

"Přece jsi ty ublížila Tomovi."

"Aha, to že mu odmítnu okov na ruku je zle, ale to, že mi zahne se svou bejvalkou je v pořádku? To mi chceš říct?" Na Simoniném výrazu bylo znát, že tuhle část nezná. "Pořád je to dokolečka, pořád jedna a ta samá písnička. Když jsem s Billem, zahne mi. Když jsem s Tomem, zahne mi. Asi je něco špatně ve mně a já už nemůžu a nechci s nimi mít nic společného. Bill ho sprostě kryl a věděl jak na tom jsem."

"To mi neřekli." sesune se podél zdi na zem. "Simone, nemám nic proti tomu, abys vídala malou, ale budu se stěhovat do L.A. Nový barák, nová práce a nový život. Je načase jít dál. Pro kluky nejsem dost dobrá a jenom je táhnu do sraček."

"Co? To přece nemůžeš. Patříš k nám!" vyděšeně se na mě dívá. "Můžu a chci. Tolik dní jsem na to měla přemýšlet co vlastně chci. Už jsem měla tolikrát myšlenky na smrt, že je dobré, aby to šlo dál." kleknu si k ní a chytnu jí za ruce. "Můžeš tady zůstat, budu ráda. A malá bude určitě taky." Simone mi pomohla protřídit věci a udělat ve všem pořádek. To, co jsem si chtěla vzít se sebou, bylo v jednom pokoji a zbytek buď letěl do koše a nebo to šlo na charitu. Rovnou byla domluvena ženská, která měla celý barák nafotit a dát do prodeje. Makléř z L.A mi odsouhlasil, že je dům náš a Bill vše zařídil. To bude má další část práce. Až prodám tento dům z těžkým srdcem, protože je to kus mého života, dám Billovi peníze za dům aby byl jenom můj. A i Natalie, se mi ozvala. Napsala mi své číslo na mobil, že se jí mám ozvat. Na srazu nakonec nebyla, ale kvůli mně by přijela. To mě potěšilo. Tak jí hned zavolám a domluvím se s ní na další den, kdy mám sezení s psychiatrem. Simone mi pohlídá malou a já budu mít i chvilku pro sebe.