Kapitola 15.

Domů se přijelo až po deváté hodině večer. Ihned se odeberu s malou do ložnice přebalit jí. Obléknu ji do pyžámka a nakrmím. Bylo to dneska náročné a ona byla celou dobu na cestách. Ani mi nedošlo, že Tom není stále doma a usnu ihned, co se má hlava dotkla polštáře. Další den ráno mé tělo muselo podstoupit očistu, protože aniž bych se převlékla, upadla jsem do postele vyčerpáním. Při snídani zkouším volat Tomovi, ale telefon měl nedostupný. Přišlo mi to divné. To se snad ještě snad nestalo. Nemůžu se zbavit pocitu, že není opravdu něco v pořádku. Přece by byl jinak doma a hlavně, zvedl by mi telefon. Je to asi hrozné, ale je to teď pro mě vedlejší kolej. Kdyby o mě stál a hlavně především o malou, seděl by teď s námi u stolu. Při loku čaje mi dojde zpráva. Píše mi ten makléř, že papíry k prostorům jsou připraveny. Rychle se sbalím a zavolám mu. Billovi opět napíši vzkaz, že musím něco zařídit. Makléř pro mě dojel a odvezl mě na místo, které jsem měla změnit. Byla to budova, co připomínala menší školu a taky dle makléře to tak bylo. Byla to soukromá škola, která se tady moc neuživila a zkrachovala. V hlavě už mi kolovaly plány, jak by to tam mohlo vypadat, jaké barvy by byly nejlepší. Podepsala jsem papíry, které měl nachystané a já se stala majitelkou místa, u kterého jsem doufala, že mi změní pohled na to vše, co mě užíralo zevnitř. Nebylo to ani moc drahé na to, jaké prostory to byly. Papíry od domu říkal, že nachystá do konce týdne. To měl na starost Bill. Chtěl, aby to bylo psané na něho. Neodporuji, protože ta škola zamává lehce s naším účtem, ale vím, že je to pro dobrou věc. Zavolala jsem Mateovi, kde se nachází. Zdržuje se na klinice Bella a tak jsem požádala makléře, zda by mi neudělal ještě menší službu a neodvezl mě tam. Nedělalo mu to problémy a já se s ním po příjezdu ke klinice rozloučila. S papíry a malou si to zamířím přímo za Mateem. Byl rád, že mě vidí. Když mi ukázal, co všechno na klinice udělal a jaké změny provedl, žasla jsem, jak si na tom dává opravdu záležet. Když jsme si po prohlídce sedli ke stolu, dostal ode mě pochvalu. "Vrabci na střeše si špitají, že máš zálusk na tu starou školu?"

"Jo, kdes to slyšela?"

"No, já jenom, že to má už majitele."

"Počkej, ono to někdo koupil?" málem vyletěl ze židle. "Jo," kývu hlavou s vážným obličejem. "Kdo?" složí se jako hromádka na stůl. "Já." usměji se. "Co?! Neděláš si ze mě teď srandu, že ne?"

"Ne. Když jsem zjistila, co s tím máš v plánu a že vlastně na to nemáš čas i díky mě, chtěla jsem udělat dobrý skutek. Chci z toho vytvořit přesně to, co jsi chtěl ty. Jsi dobrý člověk Mateo." Najednou vyletěl ze židle a silně mě objal. "Bože, moc ti děkuji. Děti ti budou děkovat, protože konečně budou moc mít aktivity, které si nemohly dovolit. Počkej, ale co kluci? Nevadí jim to?"

"Neví o tom, ale i kdyby proti tomu cokoliv měli vím, že je to momentálně to, co potřebuji." usměji se. Po příjezdu domů slyším opět hádku. Tohle se mi nechce líbit. Tom je opilý a opět po sobě chrlí nadávky v němčině. Když mě Tom spatří přiblíží se ke mně. "Promiň, já nechtěl… ." V tom ho zarazí Bill a rukou do něho strčí. Opět mu něco říká v němčině a já už se naštvu. "O co sakra jde!"

"O nic!" uklidňuje mě Bill. "To není pravda! Musím… ." snaží se mi Tom něco říct, "Nemusíš! Už tak jsi to posral!" rozkřikl se Bill a máchne rukama. Malá začala hodně plakat. Vzala jsem jí na ruky a snažila se jí utišit. "Teď mi oba řeknete o o sakra jde! Vím, že se něco děje. Ty jsi stále pryč a ty se ho snažíš krýt. Ty vaše hádky v němčině, abych ničemu nerozuměla… už toho mám dost! Okamžitě mi to řekněte!" rozkřiknu se. Tak jsem naštvaná, ale mám i strach. "Mio, prosím… ." Billovi steče slza po tváři. "Nech to být." zašeptá. "Tome?!" podívám se na něho. "Já nechtěl, Mio. Nějak se to stalo. Opravdu to ...nebylo v plánu." motá se mu jazyk. "Je v tom Shermine, že ano?" skoro až nedýchám. "Prostě se to stalo… ." říká si sám pro sebe. Stojím tam, dívám se na něho, ale jakoby mě vše opustilo. Cítím se prázdná, bez života. Jakoby se vše opakovalo. Celé se to děje znovu a já nedokážu pochopit proč? To mě osud za něco trestá nebo mi dává možnost něco napravit? Najednou jsem měla stažené hrdlo. Nadechnout se bylo obtížnější a mé uši vypnuly zvuky kolem mě. Přišlo mi, že sleduji obraz, ale jejich projevy neslyším. Vidím postavy, ale nevnímám je. Bill na mě mluvil, pro mě byl však němý. V uších mi zněl šum. Chci utéct, vzdálit se. Jenže se nejde hnout z místa. Bill mi nakonec vezme malou z rukou a snaží se jí utišit dudlem. Mně se sesypal opět život, jako domeček z karet. Proč? Co jsem udělala špatně tentokrát? To udělal kvůli tomu, že jsem si ho nechtěla vzít? Už ničemu nerozumím. Tak jsem se těšila, že to bude vše jiné, ale není. Teď si nejsem jistá, že s tou školou to byl dobrý nápad. Možná jsem se unáhlila. Vezmu si malou, odejdu do ložnice, sednu na postel a pláču. Malá leží vedle mého boku a já ji hladím. Tolik mě to bolelo. Nějak jsem to s ním nerozebírala. Odebrala jsem se na horu bez jediného slova. Možná to tak mělo být. Ta škola bude teď mým bodem. Přes internet jsem si objednala letenku, sbalila si všechny věci a zavolala si taxi. Je to teď to nejlepší rozhodnutí, které můžu udělat. Odejít. Cesta byla dlouhá a Mel jí opět těžce nesla. Oliver se divil, co dělám tak brzy doma, ale neměla jsem to srdce mu něco vysvětlovat. Viděl, že se mnou něco je, ale věděl, že se nemá vyptávat. Bill se mi snažil cestu rozmluvit, ale já se nedala. Další večer u večeře jsem Oliverovi řekla, že se tam kupuje dům a budeme se tam stěhovat. Byl štěstím bez sebe. Už kvůli němu si musím říct, že to tak má být. Musí si plnit sny aspoň on. Telefon jsem si vypnula, protože mi neustále volal Bill a nebo Tom. Ani o jednoho jsem v tento moment nestála. Vždy byl zapnut akorát na to, abych zkontrolovala, kdo mi volal a vyřídila potřebné hovory a opět byl uspaný.