"Ten je zbytečně
veliký, nemyslíš?" dívám se ohromnou stavbu domu, který si jdeme
prohlížet. "To se ti jenom zdá. Uvnitř ti to ani nepřijde, uvidíš."
mávne na mě rukou Bill, ať ho následuji dovnitř. "Nechám Vás to tady
projít. Najdete mě tady v obývací místnosti." mile se usměje makléř.
"Děkujeme." zašeptám a dívám se na obrovské místnosti. "Bille, není to
vůbec útulné."
"Neodsuzuj
to hned. Pojď, projdeme si to." S malou na rukou ho následuji. Musím
uznat, že baráček byl pěkný, ale na můj vkus opravdu veliký. V kuchyni
by mohly vařit tři ženy a pořád by tam bylo místo. V obývacím pokoji by
se mohli pořádat párty o padesáti lidech a stále by se dalo v klidu
projít a to nemluvně o pokojích. Když se vše prošlo a prozkoumalo,
zastavila jsem Billa chytnutím za ruku. "Nelíbí se mi to. Jestli se mám
stěhovat, chci aby to bylo útulné." Bill si povzdech. "Máš pravdu, je to
zbytečně veliké. Podíváme se tedy po něčem jiném?"
"Děkuji."
naznačím rty. Bill se vydal za makléřem a chvilku se o něčem bavili. Já
se držela v ústraní. Malá nespala a sledovala mě jako její modlu. Bill
za mnou přišel s úsměvem na tváři. "Ten chlap má ještě jeden a nebudeš
tomu věřit. Bude blízko té školy, kde by chodil Oliver."
"To opravdu?"
"Můžeme
se tam zajet podívat hned a dokonce," spraví mi pramínek vlasů
padající do očí, "je to daleko od toho všeho." usměje se. "Tak jedeme."
popoháním Billa. Jelo se dlouho, ale aspoň jsem mohla říct, že je to
opravdu vzdáleno od toho místa. Mel jsem nakojila v autě, protože už to
bylo nutné. Bill se tvářil nervózně a raději stále hleděl do mobilu.
"Jak myslíš, že je to daleko od mé kliniky?" podívám se na Billa.
Makléř který nás vezl se ihned ozval. "Kterou myslíte?"
"Bella."
"To je Vaše klinika?"
"Ano, ale spravuje ji kamarád."
"Naše kancelář totiž přispívá na pomoc dětem přímo Vaší klinice." s úsměvem se na mě podívá do zpětného zrcátka. "Opravdu?"
"Ano,
pomohla snížit kriminalitu, která se rozšiřovala díky drogám a hlavně
pomáhá chudým s léčbou." Podívám se z okna na ubíhající okolí. Konečně
cítím pocit štěstí, že to stálo za to. Dokázala jsem něco, co pomáhá k
lepšímu životu lidem kolem. Bill mě pohladí po rameni. "Jsem na tebe
pyšný." mrkne mým směrem. "Hlavně Mateo se snaží." dodám. "Mateo je
super chlap, ale má tolik práce, že nestíhá pracovat na jiném plánu."
podotkne makléř. "Sehnali jsme mu prostory, které chtěl použít pro chudé
děti na kroužky jako je výtvarný kroužek, keramika, pohybové hry,
hudební kroužek, ale díky klinikám mu na to nezbývá čas. Snad se do toho
někdy pustí. Byla by to škoda." Při jeho slovech jsem se cítila
provinile. Díky mé klinice má práci na víc a nestíhá své plány, ale
možná… ? Po příjezdu na místo jsme si prohlédli dům a mně se velice
líbil. Byl útulný a i prostorný. Se zahrádkou a venkovním krbem. Pokojů
tam bylo tak akorát pro nás všechny. "Můžu s Vámi mluvit osamotě?"
zeptám se makléře. Bill nechápal, co se děje. "Podržíš malou, prosím?"
"Oh,
jasné." opatrně si ji přebral. Bylo až komické sledovat, jak jí opatrně
drží. Šli jsme do druhé místnosti a já přivřela dveře. "Můžu se zeptat,
jak daleko jsou ty prostory od kliniky?" "Myslíte ty, co má Mateo?"
"Ano, přesně ty mám namysli." "Moc daleko to není. Je to nejspíš asi 20
minut chůze."
"A má je odkoupené?"
"Ne, má je v rezervaci, protože o ně zatím nikdo zájem neprojevil."
"Tak je možnost, že bych je mohla odkoupit?"
"Prosím?"
"Je
to šílenost, ale taky je to možná má šance se zabývat něčím jiným, než
mou hlavou a přesto budu mimo kliniky." Šlo vidět, že neví, o čem
mluvím. "Chci ty prostory na to, na co chtěl Mateo. Je to příležitost
začít znovu." usměji se. "Ale to máte hrozně daleko od tohoto místa."
nadzvedne obočí. "To máte pravdu." sklopím zrak. "Dobře, že jste to vy,
můžu Vám nabídnout ještě jeden baráček. Je to asi třicet minut pěšky od
místa. Sice nebudete daleko od toho všeho, jak jste chtěla, ale je to
krásný barák. Podobný tomuto, ale můžu sám za sebe říct, že hezčí. Mám
na něho sice klienta, ale kvůli Vám ho zruším. Přece jenom vy ho
využijete lépe." Mile se usměje. Tak jsem šťastná, že ho obejmu. "Moc
děkuji. Nevím, jak Vám to oplatím." Udiven mojí reakcí se na mě podívá.
"Hlavně si dejte záležet, aby to bylo brzo hotové." mrkne. Billovi jsem o
mém plánu zatím nic neříkala. Nakonec se jelo ještě na jedno místo.
Domeček, který mi makléř navrhnul, byl opravdu nádherný. Okamžitě jsem
odsouhlasila, že ho chci. Bill nechápal, že nakonec chci domek v okolí,
ale nechal mě při tom.
Komentáře
Okomentovat