Kapitola 12.

Sedím v zamčeném pokoji. Opřená o zeď a s malou v klíně přemýšlím nad tím, zda jsem nebyla na Toma hnusná. Jenže si o to koledoval a nedal mi možnost. Vše se ve mně nahromadilo, ale naštěstí ze mě nevyletělo něco víc, co nepotřebuji, aby věděl. Vzal by to jinak. V tom jsou tak oba rozdílní. Tom, který vidí vše stroze a myslí si, že je vše řešitelné a nechápe, že může být v něčem problém a za to Bill je člověk, který dokáže soucítit a vžít se do toho druhého. Jsem hrozná, protože jenom díky mně se hádají. Jenom díky mně jsou oni dva proti sobě. Znova. Přijdu si tak zbytečná. A do toho mám zase to šumění hlasů v uších, kterým vůbec nerozumím. Položím malou do postýlky a vezmu do rukou notebook. Načtu si dokument, ve kterém mám rozepsaný můj příběh, můj život. Doktor sice říkal na papír a potom spálit, ale tímto způsobem toho napíši víc a co je hlavní, jedním přetáhnutím myši to hodím do koše a můžu to smazat. Celý zbytek dne jsem proseděla v pokoji a nechtěla vyjít. I přes prosby Billa, který apeloval na to, že bych měla něco do sebe dostat, jsem nevyšla až do večera. Vše, co jsem potřebovala pro malou jsem měla u sebe. Pomalu vyjdu ze dveří a poslouchám, zda je někdo dole. Hraje tam televize, ale jinak je ticho. Přijdu ke schodům a přes zábradlí nahlédnu, kdo tam je. Bill ležel schoulený na sedačce a spal. Pumba ležel na zemi a spokojeně si chrochtal. Potichu sejdu schody a ve skříňce opodál vytáhnu deku, kterou ho opatrně přikryji. Vypadá tak nevině a mile. Tak bych ho pohladila, ale odeberu se do kuchyně pro pití. Na stole je krabička ve které je zeleninový salát se vzkazem: Mio, prosím, sněz to. Bill. Takovou má o mě starost a Tom? Ani nevím, kde je a to ani neměl odvahu za mnou přijít. Nevím, co si o tom všem mám myslet. Vezmu si vidličku, salát do ruky i s pitím a jdu do pokoje. Když vcházím na schody, ozve se mi za zády Bill. "Tom odešel hned po té hádce. Promiň, že jsem to způsobil. Myslel jsem to dobře." stojí tam jako hromádka neštěstí. "Billy, to je v pořádku. Ty za nic nemůžeš. Tys akorát uspíšil nevyhnutelné. Mrzí mě to akorát vůči Mel, že jenom co se narodila, my dva se vzdálili místo toho, aby nás to stmelilo." usměji se na něho. "Je zvláštní, jak se vše opakuje, ale teď je na tvém místě Tom. Mám strach, aby se to nezvrtlo. To bych neunesla."

"Neboj, bude to vše v pohodě."

"Přesně tak mluvil tehdy i Tom." pohladím ho volnou rukou po tváři. "Nechci, abyste se hádali, slib mi to."

" To ti slíbit nemůžu. Nesouhlasím s jeho jednáním… ." Umlčím ho prstem na rtech. "Dobrou noc." odeberu se nahoru. Přes noc, když nakojím malou, tak usilovně píši. Pomáhá to a to je to, co teď potřebuji. Pomůže mi to utřídit myšlenky v hlavě. Nakonec odpadnu únavou. Vzbudí mě až pláč Mel. Bylo půl šesté ráno a já spala dvě hodiny. Vyčerpaná si jí hodím do postele a při kojení znovu usnu. Vzbudí mě až pípání zprávy na mobilu. Bylo sedm hodin. Rozespale se na něho podívám. Nějaké cizí číslo mi poslalo mms. Při rozkliknutí nevěřím svým očím. Připadám si, že ještě sním. To je snad zlý sen? Osud mě za něco trestá? Vylezu z postele a utíkám za Billem. Bez klepání za ním skočím na postel a třepu s ním, aby se probudil. "Bille, no tak , Bille! Vstávej, prosím!"

"Stalo se něco?!" Zvedá těžce hlavu z polštáře. "Jo." pohodím k jeho hlavě mobil s fotkou. "Ou do prdele… ." sedne si a nevěří svým očím. "Mio, třeba to není tak, jak to vypadá. Potkal ji a hodili si spolu fotku."

"Hodili si fotku? A co ta hlava v jejím hrudníku, sakra?"

"To už je věc druhá. Počkej, napíšu pár lidem a vyzjistím, jak to je, souhlasíš?"

"Dobře." Znova se podívám na obrázek v mém mobilu. I po tolika letech byla stejná. Stejně umělá a nafintěná. Proč ona? Ta, která měla také prsty v tom, že se mi Bill oddálil . Vše je jako dřív. Nemůžu tady být, nejde to. Nemůžu se tady zpátky vrátit a dělat, že se nikdy nic nestalo. Srdce mi bije jako o závod. Jestli je zpátky ve hře Shermine, ve změnu už nedoufám. "Asi bych ti měl něco říct." promluví jemně. "Co?" vytrhne mě z myšlenek. "Vídáme se s ní už delší dobu, ale vše bylo jenom z hlediska akcí. Tom s ní byl párkrát sám na různých oslavách."

"To mi mělo být nějak jasné, když se tady pohybujete ve stejných kruzích… a vztah? Jak se k vám po tom všem chová?" snažím se nevypadat, že nijak vyzvídám. "Je jiná. Změnila se hodně co se týče chování." mluví opatrně. "Možná máš pravdu, dělám si akorát zbytečně starosti." slézám z postele a jdu ke dveřím. Roste ve mně vztek, obava, ale i strach. "Kdo ti to vůbec poslal?"

"To já nevím." pokrčím rameny. Odeberu se za dveře, aniž bych se více na Billa podívala. Snažím se v tom nehledat něco, co tam není, ale nejde to. Ten pocit, že je teď s ní v posteli, je silnější. U snídaně mám Mel ve vajíčku na židli a snídám. Třepu jí před očima hračkou, ale myšlenkami jsem však někde jinde. Má cenu se dívat na ten barák? Možná bych měla Oliverovi věřit, že to tady zvládne a nechat ho tady klukům. Přece je tady Kira, která by mohla vypomoct. Kira… na tu bych úplně zapomněla. Musím se jí ozvat a ač se to doktorovi nebude líbit, musím navštívit dvě místa.